33 Cdo 2410/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) J. K. a 2) R. K.,
zastoupeným JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná
19, o zaplacení 126.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Břeclavi pod sp. zn. 11 C 258/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. 1990, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaní sice porušili podmínky
uvedené smlouvy, avšak v jejich případě výkon práva žalobkyně na vrácení
poskytnutého příspěvku odporuje - s přihlédnutím k okolnostem jejich případu -
dobrým mravům.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 14 Co 281/2007-82,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost
zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 126.000,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 30. 9. 2000 do zaplacení, a to v pravidelných splátkách po 1.000,-
Kč měsíčně splatných do 15. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím
po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o poplatkové povinnosti
žalovaných (výrok III.). Po zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že
žalovaní sjednali dne 30. 8. 1990 s Okresním národním výborem v Břeclavi
smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na
jejímž základě obdrželi příspěvek na výstavbu rodinného domu v P. ve výši
126.000,- Kč. V ní se mimo jiné zavázali, že stavbu rodinného domku, na kterou
byl příspěvek poskytnut, dokončí tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní
moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ porušení této
povinnosti se zavázali příspěvek vrátit. Kolaudačním rozhodnutím Městského
úřadu v Pohořelicích – stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2003, č. j. výst.
618/2003, bylo žalovaným povoleno trvalé užívání stavby rodinného domu –
prvního nadzemního podlaží zahrnující bytovou jednotku o velikosti 4 + 1, na
parcele č. 5072/1 v k. ú. P. S odkazem na § 16 větu prvou písm. b) a § 17 odst.
3 písm. a) a b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění platném do 6. 11. 2000 a § 34
odst. 14 téže vyhlášky ve znění platném od 7. 11. 2000 odvolací soud uzavřel,
že žalovaní podmínku získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí do 10 let ode
dne uzavření smlouvy nesplnili, a jelikož do 30. 8. 2000 neoznámili nesplnění
této smluvní podmínky, jsou povinni poskytnutý příspěvek vrátit. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002,
nepřisvědčil soudu prvního stupně, který v dané věci aplikoval § 3 odst. 1 obč.
zák., s odůvodněním, že použití tohoto hmotněprávního ustanovení je vyloučeno
veřejnoprávním charakterem vyhlášky č. 136/1985 Sb. a uzavřené smlouvy.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr, že
ve věcech vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého na
základě smlouvy uzavřené podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. nelze výkon práva na
jeho vrácení odmítnout s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Na základě vlastní
rekapitulace věci mají zato, že aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v jejich případě
je zcela na místě. S tímto odůvodněním navrhli zrušit napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Žalovanými dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda je v posuzovaném
případě výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku v souladu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., v sobě obsahuje posouzení, zda
vůbec lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. za
použití korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Otázkou aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve věci
nároku vycházejícího ze smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou
výstavbu se dovolací soud zabýval naposledy v rozsudku ze dne 4. listopadu
2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že pro
rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze odepřít ochranu výkonu
práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu
poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v
osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů.
Vyšel přitom z již
ustáleného právního názoru, že závazkový vztah vzniklý na základě takové
smlouvy, je vztahem občanskoprávním založeným smlouvou uzavřenou mezi
rovnoprávnými subjekty, do jejíhož obsahu byl vyhláškou inkorporován
veřejnoprávní prvek. Smlouva uzavřená podle citované vyhlášky je tudíž
podřízena občanskému zákoníku, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému
zákoníku v poměru speciality. Vyhláška coby speciální předpis - na rozdíl od
podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně
bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem
uvedených v § 34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně
jeho § 3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení
příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák.,
je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako
právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak
okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak
všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (viz citovaný rozsudek 33 Cdo
754/2007). Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. listopadu 2003, č. j. 33 Odo 693/2002, jenž se týkal odlišné problematiky,
neboť dopadal na smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení
členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle § 12 a § 20 vyhlášky
č. 136/1985 Sb. V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel. Ač se žalovaní s poukazem na své poměry domáhali aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud oproti soudu prvního stupně neodepřel žalobkyni ochranu
výkonu práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť při úvaze, že toto
ustanovení je v dané věci neaplikovatelné, nebral vůbec v úvahu okolnosti
případu na jejich straně. Jeho právní posouzení je neúplné, a tedy nesprávné.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelům se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
.
V Brně dne 25.února 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu