33 Cdo 2430/2023-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovny, a.s. člena holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo 45534306, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph. D, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalovaným 1) M. K., a 2) IMOBILEIN AG, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 392/9 a 393/11, identifikační číslo 25438557, obou zastoupených Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 284/32, o 821.754 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 80 C 40/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 23 Co 37/2023-64, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni uhradit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.423,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Němce, Ph.D., advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný 1) dne 10. 10. 2018 řídil vozidlo ve vlastnictví společnosti ČSOB Leasing, které bylo dle zák. č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) u žalobkyně, pojištěným je žalovaná 2). Dne 10. 10. 2018 se stala dopravní nehoda, při níž vozidlo narazilo do trafostanice a způsobilo škodu ve výši 821.754 Kč. Žalovanému 1) byla bezprostředně po nehodě provedena kontrola na přítomnost alkoholu, s kladným výsledkem.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán regresívní nárok ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla žalobkyně, jakožto pojistitele vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda na majetku poškozené, a to z důvodu, že žalovaný 1) byl v době způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu, tak jak to předpokládá § 10 odst. 1 písm. i) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a s odkazem na pojistnou smlouvu a smlouvu o úvěru i vůči žalované 2) jako provozovateli vozidla.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 23 Co 37/2023-64, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 13. 4. 2023, č. j. 23 Co 37/2023-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaný 1) v okamžiku nehody způsobené vozidlem dne 10. 10. 2018 řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, způsobil dopravní nehodu v rozsahu blíže specifikovaném, kdy žalobkyně jako pojišťovna z titulu pojištění odpovědnosti žalované 2) jako provozovatele vozidla uhradila poškozenému žalovanou částku, když výše regresu pojišťovny nebyla žádným z účastníků sporována a byla poškozenému vyplacena v žalované výši. Z doplněného dokazování je dle odvolacího soudu zřejmé, že jak při dopravní nehodě, tak i při odběru krevního vzorku byl dech žalovaného 1) cítit alkoholem, v době nehody žalovaný 1) řídil bezprostředně po požití směsi džusu a alkoholu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť podle jejich přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a závisí na vyřešení otázky, zda skutková zjištění odvolacího soudu nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, při jejíž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, dle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených, a to: a) zda lze uplatnit regres podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon“) bez splnění podmínek pro výplatu pojistného plnění podle § 9 zákona; b) zda podmínky pro regres podle § 10 zákona jsou samostatně stojící nebo jsou navázány na zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákona o silničním provozu“); c) zda hodnota alkoholu v krvi řidiče motorového vozidla ve výši 0,19 g/kg, a tedy nižší než hodnota 0,2 g/kg alkoholu v krvi, která je určena jako hranice průkaznosti ovlivnění alkoholem, znamená řízení pod vlivem alkoholu a splnění podmínky pro uplatnění regresu dle § 10 zákona.
S tímto odůvodněním dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázka, zda lze uplatnit regres podle § 10 zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon“) bez splnění podmínek pro výplatu pojistného plnění podle § 9 zákona, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Namítají-li dovolatelé, že právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, je otázka, zda podmínky pro regres podle § 10 zákona jsou samostatně stojící nebo jsou navázány na zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákona o silničním provozu“), pak ovšem přehlížejí, že na řešení této otázky není (a ani nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Jestliže soudy použily pro svoji argumentaci úpravu zákona o silničním provozu učinily tak pouze podpůrně. Regresívní nárok je dán samotným ustanovením § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dovolatelé své námitky včetně formulace předložené otázky, zda hodnota alkoholu v krvi řidiče motorového vozidla ve výši 0,19 g/kg, a tedy nižší než hodnota 0,2 g/kg alkoholu v krvi, která je určena jako hranice průkaznosti ovlivnění alkoholem, znamená řízení pod vlivem alkoholu a splnění podmínky pro uplatnění regresu dle § 10 zákona, a jejího řešení staví na vlastní skutkové verzi – odlišně od toho, co na základě provedeného dokazování zjistily nalézací soudy.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že dle akreditované laboratoře byla hladina etylalkoholu 1,24 g/kg v době odběru (3:11 hod) a v čase 2:02 byla hladina etylalkoholu stanovena dechovým analyzátorem na 0,9 g/kg.
Dovolatelé se tak domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani výtka, že skutkové závěry jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaný 1) v okamžiku nehody řídil pod vlivem alkoholu nezaložil pouze na tom, že byl dech žalovaného 1) cítit alkoholem, jak se mylně domnívají dovolatelé, ale i na dalších provedených důkazech, kterými bylo taktéž prokázáno, že žalovaný 1) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé v dovolání výslovně uvedli, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti jeho nákladovému výroku, ve vztahu k němu však v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnili; ostatně podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).