33 Cdo 2549/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. K., se sídlem v XY (identifikační číslo XY), zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, proti žalované M. D., bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 161 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 72/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 19 Co 268/2020-135, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 486,40 Kč k rukám Mgr. Jiřího Koláčka, advokáta.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 9. 9. 2020, č. j. 46 C 72/2018-117, jímž Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni 161 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 5. 2. 2016 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl, a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po právní stránce uzavřel, že listina z 3. 8. 2015 („Potvrzení poptávky“) není návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu § 1732 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), tj. nabídkou, jejíž přijetí žalovanou by vyústilo v založení právního vztahu ze zprostředkování podle § 2445 a násl. o. z. Vůle žalované nesměřovala uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu, nýbrž – na základě sdělení M. K. – podepsat listinu, „která měla sloužit jako evidence uskutečněné prohlídky.“ Žalobou uplatněný nárok na provizi ve výši 3,5% z kupní ceny za zprostředkování kupní smlouvy není dán. Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud po té, co zopakoval dokazování výslechem žalované a svědka M. K., vyšel z toho, že při prohlídce nemovitých věcí 3. 8. 2015 – pozemku parc. č. XY s budovou (rodinným domem) č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY – podepsala žalovaná listinu nadepsanou „Potvrzení poptávky,“ kterou jí předložil M.
K.. V listině potvrdila, že jí byly věci nabídnuty ke koupi, a uvedla: „V případě, že zájemce uzavře kupní smlouvu na výše popsané nemovité věci, zavazuje se, že zaplatí výše uvedené realitní kanceláři provizi 3,5% z kupní ceny těchto nemovitých věcí, a to nejpozději v den podpisu kupní smlouvy.“ Pod podpisem žalované byl text doplněn: „Realitní kancelář souhlasí se sjednáním provize za výše uvedených podmínek.“ Doplněk podepsala žalobkyně. M. K. nesdělil žalované, že se prohlídky účastní jako zástupce žalobkyně (prohlídku prováděl M.
P.), a výslovně ji ujistil, že listina slouží jen evidenci prohlídek v realitní kanceláři. Předmětné nemovité věci podle smlouvy ze 4. 2. 2016 L'. L. a J. T. bez součinnosti žalobkyně prodali žalované za 4 600 000 Kč.
Pokud jde o výhrady žalobkyně týkající se hodnocení svědeckých výpovědí, výpovědi žalované a dalších důkazů, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 689/2006, ze kterého vyplývá, že dovoláním „lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.“ Je na zvážení soudu (zásada volného hodnocení důkazů, § 132, § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolacím důvodem tak podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, stejně jako uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Výjimku představují případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). O takovou situaci v projednávaném případě nejde. Otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Nebyl-li mezi účastnicemi založen závazkový právní vztah, je nadbytečné zabývat se podstatnými náležitostmi smlouvy o zprostředkování, výkladem § 2446 o. z. i tím, zda by uplatnění nároku na provizi bylo v souladu s dobrými mravy. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu