USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalovanému M. F., zastoupenému Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o 584.000 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu 389.262 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 134 C 5/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2023, č. j. 8 Co 221/2022-444, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 25. 8. 2022, č. j. 134 C 5/2018-384, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o 584.000 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu ve výši 389.262 Kč a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 400.849,10 Kč; současně žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.298 Kč. Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), ani důvodu dovolání (§ 241a odst. 1, 3 o. s. ř.); o tyto obligatorní náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tyto vady nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o.
s. ř. nebo jeho část. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Vždy musí jít o takovou otázku, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Ústavní soud se k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“. Přípustnost dovolání vymezila žalobkyně tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a navíc, dle názoru žalobkyně je zapotřebí překonat judikaturu NS ČR, který se ve svém rozhodnutí ze dne 17.
6. 2021 sp. zn. 33 Cdo 3027/2020 odchýlil od procesní zásady zákazu činit skutková zjištění a skutkové závěry, přičemž na těchto vystavěl svůj závazný právní názor, kterým je povinován se odvolací soud řídit a jímž se také ve svém napadeném rozhodnutí řídil, a tak se odchýlil od standardní rozhodovací praxe NS ČR“. Pro řešení právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, tedy splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu tak není zpochybnění právního posouzení věci (aktivní legitimace žalobkyně), vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dovolatelka nesouhlasí s výkladem ujednání účastníků ve smlouvě o důchodu).
Stejně tak samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu