33 Cdo 3027/2020-302
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. F., bytem
ve XY, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs.
Legií 1364/20, proti žalovanému M. F., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karlem
Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o 584.000 Kč s
příslušenstvím a o 389.262 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
134 C 5/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 10. 6. 2020, č.j. 8 Co 315/2019-273, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020, č.j. 8 Co
315/2019-273, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č.j. 134
C 5/2018-215, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil – podle
sjednané smlouvy o důchodu – 584.000 Kč (dlužnou částku za dobu od 10. 2. 2015
do 10. 7. 2017) s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 389.262 Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č.j. 134 C
5/2018-215, žalobu zamítl a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení
227.238 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že k úpravě
vzájemných vztahů účastníci přistoupili pro případ výlučné péče žalobkyně o
syna („z důvodu péče oprávněné … o syna AAAAA(pseudonym)“). Pokud jde o právo a
povinnost výplaty sjednané peněžní částky, je smlouva o důchodu – z hlediska
vymezení doby založeného právního vztahu – určitým (platným) právním úkonem (§
842, § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Ujednání inflační doložky a smluvní
pokuty zajišťující řádné platby měsíčního důchodu jsou však neplatná, neboť se
příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Se zřetelem ke zjištěným skutečnostem je
podle soudu prvního stupně výkon práva žalobkyně na zaplacení dlužných částek
sjednaného důchodu se zákonnými úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č.j. 8 Co 315/2019-273,
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl,
a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního
stupně 253.360 Kč a na nákladech odvolacího řízení 78.962 Kč. Odvolací soud
považoval smlouvu o důchodu včetně ujednání o indexaci růstu cen a o smluvní
pokutě za platný právní úkon (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.). Smlouvu uzavřeli
manželé v návaznosti na zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé
vybavení domácnosti a na vypořádání společného jmění dohodou. Z toho vyplývá,
že se žalovaný zavázal vyplácet žalobkyni důchod ze svých výlučných prostředků,
takže smlouva neodporuje kogentním ustanovením zákona o rozsahu společného
jmění manželů. Péčí žalobkyně o syna byla – argumentuje odvolací soud –
pozitivně i negativně specifikována doba neurčitého trvání závazku žalovaného
vyplácet žalobkyni sjednané peněžní částky. Žalobkyně právo na plnění ze
smlouvy nevykonala v rozporu s dobrými mravy; to, že nad rámec závazku ze
smlouvy o důchodu žalovaný dobrovolně umožnil žalobkyni bydlet ve svém domě,
hradil další náklady spojené s vedením společné domácnosti a stejnou měrou jako
žalobkyně se podílel na výchově a výživě syna, není v projednávané věci
rozhodné.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný - mimo jiné-
prosazuje, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu vyřešil 1) otázku platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby
trvání práva a 2) otázku výkladu právního ujednání smluvních stran. Podle
dovolatele je smlouva neplatná, neboť byla sjednána na dobu určitou s odkládací
podmínkou (započetí péče žalobkyně o syna) a s rozvazovací podmínkou (omezení
doby účinnosti ke dni dosažení určitého věku syna), která může nastat před 18.
1. 2030.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva [ad 2), tj. výkladu smlouvy o důchodu], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“)]. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 36 odst. 1, věty první, obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik
práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle § 36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím
splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací,
jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. Podle § 842 obč. zák. se smlouvou o důchodu zakládá někomu na doživotně nebo na
jinak stanovenou dobu neurčitého trvání právo na vyplácení určitého důchodu. Poté, co doplnil dokazování listinou (dohodou o vypořádání společného jmění
manželů z 21. 12. 2009) odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení
před soudem prvního stupně. Účastníci – od 22. 1. 1994 manželé – uzavřeli 21. 12. 2009 dvě smlouvy:
O důchodu, jíž se žalovaný zavázal – počínaje kalendářním měsícem následujícím
po měsíci, v němž nabude právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění
manželů až na obvyklé vybavení společné domácnosti – platit žalobkyni po dobu,
kdy bude pečovat o syna AAAAA(pseudonym) 20.000 Kč měsíčně. „V případě, že
dosáhne index růstu cen ve srovnání se stavem k měsíci následujícímu po měsíci,
v němž nabude právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů až
na obvyklé vybavení domácnosti, 10%, zvýší se peněžitý důchod počínaje
kalendářním měsícem následujícím po uvedeném nárůstu indexu o 10%. K dalšímu
zvýšení o 10% vypláceného peněžitého důchodu dojde obdobně vždy, když index
růstu cen dosáhne 10% ve srovnání s prvním dnem měsíce, v němž došlo k
poslednímu zvýšení peněžitého důchodu. Pro účely stanovení výše indexu růstu
cen se bude vycházet z údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem.“ V
článku III bodu 2 strany pozitivně definovaly tzv.
„dobu péče“ jako „období, po
které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám
se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní
nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do
měsíce, ve kterém nabude 26 let.“ Podle článku III bodu 3 se za dobu péče o
syna nepovažuje „nepřetržitý pobyt v dálce přesahující 1 měsíc mimo domácnost
oprávněné, přičemž se nejedná o pobyt spojený s přípravou syna na budoucí
povolání.“ Sankcí pro případ prodlení s plněním finančního závazku žalovaného
byla v článku IV sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý
den prodlení. O vypořádání společného jmění, jíž s účinky od právní moci rozhodnutí soudu o
zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti
účastníci určili, kdo z nich se stane výlučným vlastníkem specifikovaných
nemovitých a movitých věcí, podniků spjatých s podnikáním evidovaným pod
identifikačními čísly, věřitelem (dlužníkem) označených pohledávek, a provedli
vyrovnání finančních hotovostí s tím, že se žalovaný zavázal do 15. 1. 2010
zaplatit žalobkyni 600.000 Kč. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 85 C 1/2010, který
nabyl 25. 2. 2010 právní moci, zúžil společné jmění účastníků až na věci
tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Až do června 2016 žili účastníci ve společné domácnosti a bydleli v domě, který
vlastnil žalovaný. Veškeré náklady společně vedené domácnosti platil žalovaný,
oba pečovali o syna AAAAA(pseudonym) trpícího závažným zdravotním handicapem,
přičemž žalovaný hradil náklady za asistenční služby poskytované synovi Centrem
pro rodinu a sociální péči, z. s., stravné ve školní jídelně, družinu, školní
výlety a nezbytné pomůcky (rovnátka, brýle apod.). Od 1. 7. 2017 účastníci
bydleli odděleně, žalovaný platil žalobkyni 20.000 Kč měsíčně, ale o AAAAA
(pseudonym) pečovali formou střídavé péče (žalovaný stále hradil platby spojené
s výživou a výchovou syna, vozil ho do a ze školy, na kroužky). Ad 1) K platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání
práva na vyplácení sjednaných částek
V rámci subjektivního práva na svobodné jednání plynoucího z článku 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod je chráněna smluvní svoboda a princip
autonomie vůle (srov. nález Ústavního soudu z 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS
3379/19). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo
2472/2015, uvedl, že smlouva o důchodu zakládá závazkový právní vztah, jehož
obsahem je povinnost zavázané osoby k opakujícímu se peněžitému plnění ve formě
pravidelných splátek a právo oprávněné osoby na sjednané peněžité plnění. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem
stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Výplata důchodu (renty) je
pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s
takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je
omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane).
Jak žádá definice
smlouvy o důchodu, má být doba, po kterou má věřitel právo na výplatu důchodu,
stanovena neurčitě. Tomu vyhovuje ujednání, podle něhož bude důchod vyplácen do
smrti věřitele, tedy doživotně, ale i takové ujednání, které se vyznačuje
neurčitostí například po dobu studia, po dobu invalidity, po dobu setrvání ve
stavu svobodném atd. Naopak tedy nevyhovuje tomuto požadavku, je-li ve smlouvě
uvedena doba trvání práva na výplatu důchodu výlučně přesně stanovenou dobou,
například po dobu deseti let. Rovněž musí být uveden i počátek výplaty důchodu. Tento okamžik může být stanoven jak přesným datem (uvedení data, dovršení
určitého věku apod.), tak může být ovšem vázán na určitou, třeba i nejistou,
skutečnost (přijetí na školu a zahájení studia, promoce, smrt určité osoby
atd.) [ŠÍMA, Alexander. § 842 (Obsah smlouvy o důchodu) In: FIALA, Josef, Milan
KINDL aj. Občanský zákoník: Komentář, Systém ASPI, Wolters Kluwer (cit. 2021-6-1), ASPI_ID KO40_1964CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.]. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o platnosti
smlouvy z hlediska vymezení doby trvání práva nevybočuje z mezí judikatury
Nejvyššího i Ústavního soudu. Sjednání doby trvání práva na vyplácení důchodu v
článku III bodu 2 smlouvy [„období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po
dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí
povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí
povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let“], nelze – i přes
dovětek o dosažení určitého věku osoby – považovat za vymezení časově určité
způsobující neplatnost smlouvy o důchodu podle § 39 obč. zák. Ad 2) K výkladu smlouvy o důchodu
Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního
úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která
ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost projevu vůle
je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné
pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního
vztahu. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen
k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu
právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým
projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je
– jak již bylo zmíněno – to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák.
totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle;
použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního
úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne
26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo
1630/2016). V projednávané věci je klíčový účel, k němuž měla smlouva o důchodu
sloužit. Žalovaný se zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna
účastníků výlučně pečovat žalobkyně (podle skutkových zjištění nastal rozpad
vztahu účastníků v červenci 2017). Takové ujednání není podmínkou, na jejímž
splnění závisí účinnost právního úkonu ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou,
kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro
vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002,
a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011). Požaduje-li žalobkyně plnění
za období, kdy syn AAAAA (pseudonym) nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu
důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy
nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy,
nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z
platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu. Lze uzavřít, že odvolací soud dvoustranný právní úkon (smlouvu o
důchodu) interpretoval v rozporu s ustálenými výkladovými pravidly a otázku,
pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora.
Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – napadené
rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se
vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu