USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, proti žalované Stavebniny DEK a.s., se sídlem Praha 10, Tiskařská 257/10, identifikační číslo 037 48 600, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 6, Studentská 541/3, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 33/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2024, č. j. 4 Cmo 139/2024-83,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vojáčka, advokáta.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 5. 2024, č. j. 2 Cm 33/2023-73, zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 2 Cm 33/202-59, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 6. 2024, č.
j. 4 Cmo 139/2024-83, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 25. 4. 2024 včasné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 3. 2024, č. j. 2 Cm 33/2023-59, kterým tento soud zamítl jeho žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 4. 10. 2023 rozhodcem JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., MPA, č. j. Rcd 02/2023-08. Spolu s odvoláním žalobce nezaplatil soudní poplatek, proto byl usnesením ze dne 26.
4. 2024, č. j. 2 Cm 33/2023-69, vyzván, aby do 15 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 3 000 Kč na bankovní účet soudu prvního stupně s uvedením konkrétního variabilního symbolu 0222003323 a byl poučen o následcích nezaplacení soudního poplatku. Usnesení bylo žalobci (jeho zástupci) doručeno dne 29. 4. 2024, lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula 14. 5. 2024, žalobce soudní poplatek nezaplatil. V jiném řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 37 Cm 1/2023, v němž se žalobkyně KREDIT INVEST a.s.
domáhá vůči žalobci (v pozici žalovaného) zaplacení směnečné pohledávky, byl žalobce (v pozici žalovaného) vyzván usnesením ze dne 18. 4. 2024, č.j. 37 Cm 1/2023-113, k zaplacení zálohy na důkaz 10 000 Kč, na bankovní účet soudu prvního stupně s konkrétním variabilním symbolem 3722000123 a byl poučen o následcích nezaplacení zálohy na důkaz a o opravném prostředku, žalobce zálohu na důkaz 10 000 Kč zaplatil dne 24. 4. 2024 (předtím, než byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání) na účet soudu prvního stupně s uvedením variabilního symbolu 3722000123.
Odvolací soud odkázal na § 4 odst. 1 písm. b), § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a na judikaturu Nejvyššího soudu se závěrem, že soud prvního stupně správně řízení o odvolání žalobce zastavil. Odmítl jeho argumentaci, že jím zaplacená částka 10 000 Kč je úhradou soudního poplatku za odvolání, neboť ji zaplatil jako zálohu na důkaz v jiném řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 37 Cm 1/2013. Zdůraznil, že nezaplatil-li žalobce k výzvě soudu ve stanovené lhůtě ničeho, nebylo možno postupovat jinak, než odvolací řízení podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích zastavit, a to bez zřetele k tomu, že výše poplatku byla stanovena nesprávně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má podle svého přesvědčení za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – včasnosti úhrady soudního poplatku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudům obou stupňů vytýká, že nezohlednily, že zaplatil soudní poplatek za odvolání včas, avšak k jiné spisové značce pro nesprávně uvedený variabilní symbol, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2020, sp. zn. III. 1136/20. Zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 2 As 387/2019, je pro posouzení včasnosti podstatné připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedené, bez významu chybné uvedení variabilního symbolu. Zastavením odvolacího řízení bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ (viz např. nález Ústavního soudu dne 26. 5. 2015. sp. zn. IV. ÚS 985/15), když své odchýlení od rozhodovací praxe přezkoumatelným způsobem neodůvodnil.
Vytýká odvolacímu soudu, že měl postupovat podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a měl ho vyzvat k zaplacení soudního poplatku a poučit o následcích jeho nezaplacení. Podle dovolatele je výrok I usnesení soudu prvního stupně neurčitý, neboť v něm není uvedeno, jaké odvolací řízení, u jakého soudu se zastavuje, proto jej nemohl odvolací soud potvrdit. Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o.
s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolatel namítá, že soudní poplatek za odvolání byl zaplacen částkou 10 000 Kč a že byl vyměřen v nesprávné výši; proto měl byl odvolacím soudem opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku ve správné výši. Rovněž vytýká neurčitost výroku o zastavení odvolacího řízení vydaného soudem prvního stupně.
Ohledně námitky nesprávné výše soudního poplatku za odvolání stanoveného ve výzvě soudu prvního stupně (místo 2 000 Kč dle položky 22 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků nesprávně uvedeno 3 000 Kč) pomíjí dovolatel, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, na které odkázal odvolací soud a jež je v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13). Soud pak rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích i v případě, je-li výše ve výzvě soudem k jeho zaplacení nesprávně určena a účastník řízení jej nezaplatí ani zčásti. Uvedený právní názor, který dovolací soud v minulosti vyslovil, byl následně a je v rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu jako správný přijímán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2017 sp. zn. 23 Cdo 3124/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021 sp. zn. 23 Cdo 2255/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2022 sp. zn. 30 Cdo 3717/2021 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2024 sp. zn. 25 Cdo 2596/2023, usneseni Ústavního soudu ze dne 7.
12. 2021, sp. zn. III. ÚS 3081/21). Ze zákona o soudních poplatcích ani z judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu nevyplývá povinnost odvolacího soudu (při nesprávně vyměřeném soudním poplatku soudem prvního stupně) k další výzvě k zaplacení soudního poplatku, jak se mylně domnívá dovolatel. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 2 As 387/2019 (s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu), není přiléhavý, neboť v něm byla řešena odlišná situace - žalobce podal ke krajskému soudu tři samostatné správní žaloby a na základě výzev poskytnutých krajským soudem ve vztahu k soudním poplatkům za žalobu č. 1 a č. 2 (u žaloby č. 3 v době platby neobdržel výzvu) zaplatil rovněž soudní poplatek za žalobu č. 3 s variabilním symbolem uvedeným ve výzvě v řízení o žalobě č. 1, kde mu tudíž vznikl přeplatek na soudním poplatku odpovídající zcela výši soudního poplatku za žalobu č.
3. Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajskému soudu nelze přičítat nesprávné uvedení variabilního symbolu a zaúčtování soudního poplatku v jiném řízení stěžovatele, avšak za daných okolností by však bylo namístě lidsky pochopitelnou chybu stěžovatele konstruktivně vyřešit tak, aby nebylo nepřiměřeným způsobem omezeno jeho právo na přístup k soudní ochraně. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná. Žalobce sice zaplatil dne 24. 4.
2024 u soudu prvního stupně částku 10 000 Kč, ale tato platba zcela odpovídá (částkou, variabilním symbolem i okamžikem zaplacení) povinnosti podle výzvy k zaplacení zálohy na důkaz v usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 2024, č.j. 37 Cm 1/2023-113. Nejedná se o jakékoliv pochybení ze strany dovolatele zaplacením vyšší částky, nebo uvedením nesprávného variabilního symbolu či spisové značky, ke které je platba prováděna, a je jednoznačné, že touto platbou nebyl zaplacen soudní poplatek za odvolání, nýbrž záloha na důkaz v jiném soudním řízení.
Dovolateli marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku dne 14. 5. 2024, a proto odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o odvolání zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, jako správné potvrdil. Nejedená se o otázku v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Námitky dovolatele tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Rovněž namítaná neurčitost výroku soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení je zcela irelevantní, neboť soud prvního stupně pouze zaměnil při označení rozsudku číslo jednací za spisovou značku, kdy uvedené pochybení – jak správně vysvětlil odvolací soud, nemělo žádný vliv na správnost rozhodnutí.
Navíc touto dovolací námitkou vytýká dovolatel ve skutečnosti vadu řízení. Takové výtky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť k vadám řízení může dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).