33 Cdo 2711/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11,
Brno), proti žalovaným 1) Ing. M. T. a 2) M. T., zastoupeným JUDr. Boženou
Zmátlovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Dvořákova 5, o zaplacení částky
130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn.
121 C 39/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky v Jihlavě ze dne 12. června 2012, č. j. 54 Co 375/2012-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. června
2012, č. j. 54 Co 375/2012- 169, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení částky 130.000,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že nesplnili podmínky stanovené smlouvou o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 6. 6.
1990 a jsou tudíž povinni poskytnutý příspěvek vrátit.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. prosince 2011, č. j. 121 C
39/2010-143, žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 10 % úroky z prodlení od
4. 7. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 6. 6. 1990 s tehdejším Okresním národním
výborem ve Žďáře nad Sázavou smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu a omezení převodu nemovitosti (dále též
„smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v
osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“). Na základě smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši
130.000,- Kč na stavbu rodinného domu na pozemku parc. č. st. 1635/52 v k. ú. S. Žalovaní se ve smlouvě zavázali (mimo jiné) výstavbu dokončit tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření
smlouvy, a rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let
od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí
této doby jej užívat k trvalému bydlení (článek 4. smlouvy). Pro případ
nedodržení podmínek uvedených v článku 4. se žalovaní zavázali tuto skutečnost
oznámit neprodleně národnímu výboru a příspěvek mu do třiceti dnů poté vrátit
(článek 6. smlouvy). Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 6. 2000. Žalovaný uzavřel dne 3. 11. 1993 další smlouvu o poskytnutí státního příspěvku
na individuální bytovou výstavbu a omezení převodu nemovitosti, a to na
přestavbu víceúčelové hospodářské budovy na rodinný dům se vznikem dvou
bytových jednotek v J. Žalovaný podle ní obdržel příspěvek ve výši 40.000,- Kč
za shodných podmínek jako ve smlouvě předchozí. Užívání dvou bytových jednotek
v předmětném rodinném domě bylo žalovanému a V. T. povoleno kolaudačním
rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 5. 9. 1997. Z provedených důkazů a
jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní v letech
2000 až 2009 dům v S. k trvalému bydlení užívali, i když intenzita užívání byla
ovlivněna hospodařením žalovaných na statku v J. Žalovaní tak neporušili
podmínku smlouvy ze dne 6. 6. 1990, aby rodinný domek po dobu 10 let od
uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevedli na jiného bez
souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívali k trvalému
bydlení. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 12. června
2012, č. j. 54 Co 375/2012-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do 30 dnů
od právní moci rozsudku částku 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 %
ročně od 4. 7. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkazy některými listinami a doplnil
dokazování výpovědí svědkyně O. K. Oproti soudu prvního stupně neuvěřil
žalovaným, že v domě v S. ve sledovaném období (tj. po dobu 8 let od kolaudace
domu - od 2. 6. 2000 do 2. 6. 2008) bydleli, neboť tomu nenasvědčuje zjištěná
spotřeba elektřiny v domě v tomto období.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že
žalovaní nesplnili podmínku sjednanou ve smlouvě o poskytnutí státního
příspěvku ze dne 6. 6. 1990, a vznikla jim proto povinnost poskytnutý příspěvek
ve výši 130.000,- Kč (s příslušenstvím) vrátit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítají, že řízení před
odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci, spočívající v tom, že odvolací soud dospěl k odlišnému
skutkovému závěru ohledně užívání domu v S. než soud prvního stupně, aniž v
souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně
čerpal svá zjištění. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že dům v S. užívali
k trvalému bydlení v souladu se smlouvou, odvolací soud uzavřel, že tuto
podmínku nesplnili. I nadále na základě rozvedených argumentů prosazují, že
dům v S. v rozhodném období užívali k trvalému bydlení; poukazují přitom na
jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Připomínají, že
čerpal-li žalovaný spolu se svým bratrem neoprávněně příspěvek na úpravu
nemovitosti v J., měla žalobkyně požadovat vrácení v pořadí druhého
poskytnutého příspěvku. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu, výtku, že odvolací soud zatížil řízení namítanou vadou, nepovažuje za
opodstatněnou. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zatímco
zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají (a žalovaní je ani nenamítají), je
řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaní
vytýkají odvolacímu soudu, že vycházel z jiného skutkového základu než soud
prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž
zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil
skutkový stav věci. Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně.
Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na
zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak
rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno,
z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit
si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování
před soudem prvního stupně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1713
s., a např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 3019/2010). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou
těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá
(dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci.
Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s
rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v
§ 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby
odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z
jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v
řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska
prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní
(např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v
odvolacím řízení nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem
nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.
V posuzované věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil. Ačkoli
na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil skutkové verzi žalovaných, že dům v
S. užívali k trvalému bydlení (tj. způsobem sjednaným v čl. 4 smlouvy), z
důkazů provedených soudem prvního stupně zopakoval pouze listinné důkazy
(smlouvy o poskytnutí státního příspěvku ze dne 6. 6. 1990 a 3. 11. 1993,
kolaudační rozhodnutí ze dne 22. 3. 2010, sdělení starosty obce J., osvědčení
č. 5/1993 o provedení zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků ze
dne 21. 1. 1993, faktury vystavené společností E. ON. Energie a. s. a čestná
prohlášení žalovaných o neobdržení státního příspěvku na výstavbu). Přehlédl,
že soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr, že žalovaní
dům v S. užívali k trvalému bydlení, nejen z těchto listin, ale rovněž z
výpovědí svědků Ing. J. P., J. V., M. J., M. L. a P. T., které nezopakoval a
ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu je považoval
za nevýznamné. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaní ve sledovaném období
dům v S. k trvalému bydlení neužívali, vyšel z odlišného skutkového závěru než
soud prvního stupně, aniž dodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Tím
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Protože se žalovaným podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu,
dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími
dovolacími námitkami se - se zřetelem k důvodu, pro který bylo napadené
rozhodnutí zrušeno - již nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu