33 Cdo 2714/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. I.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie
Steyskalové 62/767, proti žalovanému V. Sh., zastoupenému JUDr. Petrem
Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o určení neexistence
závazku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 18/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013, č.j. 14 Co
151/2012-199, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č.j. 14 Co
151/2012-204, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013, č.j. 14 Co 151/2012-199, ve
znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č.j. 14 Co 151/2012-204, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2011, č.j. 37 C 18/2008-178, se
ruší a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozhodnutím (ve znění opravného usnesení) krajský soud
potvrdil rozsudek ze dne 20. 7. 2011, č.j. 37 C 18/2008-178, kterým Městský
soud v Brně určil, že neexistuje žalobcův závazek zaplatit žalovanému 90.958,70
EUR od 5. 1. 2008 do 5. 11. 2014, „vymezený dohodou o svolení k vykonatelnosti
notářského zápisu ze dne 21. 9. 2007, NZ 141/2007, N 172/2007, sepsaný dne 21.
9. 2007 JUDr. Věrou Němcovou, notářkou v Brně, se sídlem v Brně, Štefánikova
45, PSČ 602 00“; ve výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně
změnil tak, že žalovaného zavázal k zaplacení 13.552,- Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce má
naléhavý právní zájem na určení neexistence závazkového právního vztahu (§ 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb./, dále jen „o.s.ř.“). Určení neexistence závazku, o jehož
uznání je sepsán předmětný notářský zápis, je způsobilé odstranit nejistotu
právního postavení žalobce vůči žalovanému, neboť bez rozhodnutí o požadovaném
určení by byl žalobce jako povinný z uznaného dluhu nucen pasivně vyčkávat
dalšího postupu žalovaného bez možnosti takový postup ovlivnit; tím by mu byla
odepřena možnost domáhat se soudní ochrany. V rámci věcného posouzení nároku
shledal odvolací soud absolutně neplatnými právní úkony, o něž žalovaný
pohledávku opíral. Žalovaný, který se nestal věřitelem pohledávek, neboť
smlouvy o jejich postoupení uzavřel s postupitelem R. Š. ústní formou (§ 40
odst. 1, § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč.
zák.“), nemohl s nimi disponovat, tedy ani uzavřít s žalobcem (dlužníkem)
dohodu o narovnání, příp. dohodu o změně splatnosti dluhu. Neplatným právním
úkonem je podle odvolacího soudu i uznání závazku žalobcem v notářském zápisu,
protože pohledávka je co do důvodu vymezena neurčitě (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že posouzení
otázky naléhavého právního zájmu na určení neexistence závazku, jehož předmětem
je splnění dluhu 90.958,70 EUR s příslušenstvím, je nesprávné (§ 241a odst. 1,
3 o.s.ř.). Bez rozhodnutí o tom, že dohoda o splnění dluhu obsažená v notářském
zápise neexistuje, nebylo žalobcovo právo ohroženo a v důsledku případné
nejistoty právního postavení žalobce jako dlužníka mu nehrozila žádná újma,
kterou by bylo možno rozhodnutím o určovací žalobě odstranit (procesní obranu v
případné exekuci mu zákon zajišťuje). Řízení o určovací žalobě vede v
projednávané věci ke zbytečnému rozmnožování sporů, a to bez ohledu na to, zda
byla podána před nebo po zahájení exekučního řízení. V intencích dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. zpochybnil žalovaný také právní závěry
odvolacího soudu týkající se neplatnosti dohody o narovnání a uznání dluhu
žalobcem. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření odkázal na právní závěry odvolacího soudu a navrhl, aby
dovolací soud odmítl dovolání.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, §
239 o.s.ř.), tj. otázky naléhavého právního zájmu na učení, že žalobcův závazek
neexistuje. Podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo
je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Z hlediska skutkového stavu bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že
notářský kandidát JUDr. Jiří Němec sepsal 21. 9. 2007 notářský zápis (NZ
141/2007, N 172/2007) o dohodě, kterou se žalobce (osoba povinná) zavázal
splnit žalovanému (osobě oprávněné) pohledávku „v celkové výši 90.958,70 EUR“
vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolil, aby byl podle zápisu
nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce), jestliže svou povinnost řádně a
včas nesplní (§ 71a, § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti /notářský řád/, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dále jen „zákon č. 358/1992 Sb.“). Notářský zápis odkazuje na dohodu o narovnání z 21. 9. 2007
jako na „právní důvod“ plnění. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto
určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže
být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu
postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není
proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je
proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. V
případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může však být naléhavý právní
zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní
základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším
žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý
obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto
současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav
právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze
řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je
lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v
jiném řízení.
Dovolací soud pokládá za správný (a plně odpovídající konstantní soudní praxi)
závěr, podle něhož po nařízení soudního výkonu rozhodnutí (po pověření a
nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva
nárok na vymáhané plnění, řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení
soudního výkonu (exekuce), jinak řečeno, řešení otázky, zda pohledávka nebo
jiný nárok, jichž se „dohoda“ v zápise týká, vychází ze závazku, který nikdy
nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel, pro účely
vykonávacího (exekučního) řízení pomocí určovací žaloby je nepřípustné, neboť
vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Naléhavý právní zájem na určení
neexistence pohledávky ze závazkového právního vztahu nelze a priori vyloučit v
případech, kdy osoba oprávněná z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti
pohledávku nebo jiný nárok, který se osoba povinná zavázala splnit, nevymáhá. Vždy je třeba v těchto případech, kdy řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuční
řízení nebylo zahájeno, při zvažování existence naléhavého právního zájmu
přihlédnout (obecně) k povaze exekučního titulu, kterým je notářský zápis se
svolením k vykonatelnosti (§ 274 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., § 40 odst. 1 písm. d/
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a ke konkrétním okolnostem dané věci. Notářský zápis sepsaný podle § 71a zákona č. 238/1992 Sb. obsahuje „dohodu“
oprávněné a povinné osoby, která nemá hmotněprávní povahu (nemá za následek
vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu); její
opodstatnění tkví výlučně v exekučních poměrech. „Dohoda“ sepsaná formou
notářského zápisu vyjadřuje „smír“ mezi věřitelem a dlužníkem o jejich
vzájemných právech a povinnostech, jehož účelem (a cílem) je umožnit věřiteli
domoci se splnění dluhu výkonem rozhodnutí bez předcházejícího (nalézacího)
soudního řízení. Nesplní-li se očekávání oprávněné osoby v přímou vykonatelnost
zápisu, zůstává právním důvodem plnění samotný hmotněprávní úkon (nebo jiná
právní skutečnost) a „dohoda“ ztrácí smysl. Hmotněprávní úkon, na jehož základě
závazek vzniká nebo se mění (např. dohoda o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák.), ani jednostranné uznání dluhu, o jehož splnění jde (§ 558 obč. zák.),
nejsou materiálními náležitostmi notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti; to neznamená, že nemohou být obsaženy ve stejné listině s
notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Je-li tomu tak, je nezbytné oba
tyto zápisy důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat. Sepsal-li notář zápis
současně jak o právním úkonu, tak o svolení k vykonatelnosti závazku z něho
plynoucího, popř. jde-li o dva zápisy obsažené v téže listině, jde o exekuční
titul jen tehdy, pokud – bez zřetele na tu jeho část, která se vztahuje k
právnímu úkonu – obsahuje náležitosti stanovené v § 71a a § 71b odst. 1 zákona
č.
358/1992 Sb., tj. esenciální složky „dohody“. Z formálního charakteru a z
povahy notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti vyplývá, že „dohoda“,
kterou se povinný zavázal splnit pohledávku nebo jiný nárok oprávněného
vyplývající ze závazkového právního vztahu, není sám o sobě zavazovacím důvodem
a ani se jím nezakládá domněnka existence dluhu v době jeho sepsání
(pohledávka, jíž se „dohoda“ sepsaná zápisem týká, není judikátní
pohledávkou). Notářský zápis o „dohodě“ – i když je exekučním titulem – není
rozhodnutím a nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Jde o veřejnou
listinu (§ 6 zákona č. 358/1992 Sb.), která není vybavena účinky právní moci
ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány (§ 159a o.s.ř.). Skutečnost,
že se osoba povinná zavázala plnit oprávněnému a že „dohoda“ o tom je sepsána v
zápise se svolením k vykonatelnosti, nepředstavuje ani překážku, která by
bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem nebo jiným orgánem, do
jehož pravomoci náleží projednání takové věci (k otázce žalob o určení
neplatnosti právních úkonů, příp. neexistence /existence/ právního vztahu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013). Notářský zápis z 21. 9. 2007 (NZ 141/2007, N 172/2007) byl sepsán výlučně o
„dohodě“, kterou se žalobce zavázal splnit pohledávku nebo jiný nárok
žalovaného vyplývající ze závazkového právního vztahu. Podle právní úpravy
notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti účinné do 31. 12. 1999 (srov. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.) notářský zápis jen odkazuje na dohodu o narovnání jako
na „právní důvod“ pohledávky, aniž by tato dohoda byla notářským zápisem
sepsána (srov. § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb.). Obligatorní náležitost –
skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá (§ 71b odst. 1
písm. c/ zákona č. 358/1992 Sb.) – notářský zápis zjevně postrádá; důsledky
toho v exekučních poměrech vyplývají ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2000. Obsahem daného notářského zápisu není ani
jednostranný hmotněprávní úkon, kterým žalobce uznal podle § 558 obč. zák. dluh
a který odvolací soud posoudil jako neplatný z důvodu neurčitosti; za takové
uznání totiž nelze považovat samotnou „dohodu“ oprávněného a povinného, jejíž
smysl – jak bylo vyloženo výše – je zakotven toliko v exekučním terénu. Z toho
také vyplývá, že promlčení pohledávky „vyplývající z dohody o narovnání“, na
kterou notářský zápis odkazuje, se řídí ustanoveními § 101, resp. § 103 obč. zák. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce zdůvodnil tím, že posouzení
existence závazku je spjato s jeho prohlášením o svolení k vykonatelnosti
zápisu (§ 71b odst. 1 písm. f/ zákona č. 358/1992 Sb.). Žaloba – podle jeho
názoru – směřuje k ochraně právního postavení před exekucí, kterou je reálně
ohrožen. Naléhavý právní zájem na určení neexistence závazku, který v notářském
zápisu řádně, tj.
skutečnostmi, na nichž se pohledávka zakládá, identifikován
není, skutkově vymezil snahou žalobě vyhovujícím rozsudkem zabránit výkonu
rozhodnutí (exekuci). Žádného z uvedených cílů nelze žalobou o požadovaném určení dosáhnout. Okolnost, že pohledávka nebo jiný nárok, jichž se „dohoda“, o které byl sepsán
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, týká, vychází ze závazku, který
nevznikl (neexistoval), nemění nic na tom, že i takový zápis je exekučním
titulem, na jehož podkladě soud nařídí výkon rozhodnutí (exekuci), obsahuje-li
všechny formální náležitosti. Překážkou vykonatelnosti není, že „dohoda“
neodpovídá skutečným hmotněprávním vztahům (věcnou správností, příp. zákonností
exekučního titulu se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
nezabývá); na tom by nic nezměnil ani (pravomocný) rozsudek, kterým by soud v
občanském soudním řízení k žalobě povinné osoby určil, že pohledávka ze
závazkového právního vztahu neexistuje. Jestliže soud nařídí výkon rozhodnutí
(exekuci) podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který obsahuje
všechny formální náležitosti, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle
hmotného práva nárok, je to důvod k zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§
268 odst. 1 písm. h/, § 269 odst. 1, 2 o.s.ř.). Rozsudkem, kterým by soud v
občanském soudním řízení k žalobě povinné osoby (pravomocně) určil, že
pohledávka ze závazkového právního vztahu neexistuje, by exekuční soud nebyl
vázán; otázku existence závazku by (znovu) posuzoval – pro účely rozhodnutí o
zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) – jako předběžnou a z rozsudku by vyšel
jen při nezměněných skutkových okolnostech (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Protože závěr odvolacího soudu, že na určení neexistence závazku, „o jehož
uznání je sepsán předmětný notářský zápis“, je naléhavý právní zájem, není
správný, Nejvyšší soud – aniž se zabýval důvodností dalších námitek snesených v
dovolání – napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud prvního stupně (odvolací soud) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.