USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Martina Pospíšila, sídlem v Lechoticích 145 (identifikační číslo 060 45 995), zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Hřebíčkova 1320, proti žalovaným 1) J. Ž. a 2) K. Ž., zastoupeným Mgr. Ing. Pavlínou Jamin, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Gorkého 2555/44, o 2 481 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 158/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 6. 2025, č. j. 59 Co 62/2025-94, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 24. 10. 2024, č. j. 16 C 158/2024-35, Okresní soud v Kroměříži uložil žalovaným podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby se do třiceti dnů od jeho doručení vyjádřili k žalobě a v případě, že nárok jí uplatněný zcela neuznají, ve vyjádření vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Poučil je, že pokud nemohou podat písemné vyjádření ve věci samé, jsou povinni před uplynutím stanovené lhůty třiceti dnů ode dne doručení usnesení sdělit soudu, jaký vážný důvod jim v tom brání.
Tento vážný důvod jsou pak povinni soudu prokázat. Dále byli poučeni v tom smyslu, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně k žalobě nevyjádří a ani ve stanovené třicetidenní lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají. Usnesení bylo doručeno žalovaným 31. 10. 2024. Dne 25. 11. 2024 bylo soudu doručeno podání, v němž zástupkyně žalovaných požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o dvacet dnů.
Uvedla, že nesouhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, že v mezidobí žalovaní oslovili několik advokátů, kteří však nemohli převzít jejich zastoupení, teprve den předtím převzala jejich věc ona a požaduje nahlédnout do spisu. Po nahlédnutí do spisu dne 29. 11. 2024 zástupkyně požádala o zaslání příloh ze spisu v elektronické podobě, které obdržela 2. 12. 2024. Okresní soud v Kroměříži – aniž rozhodl o prodloužení lhůty k vyjádření – rozsudkem pro uznání ze dne 8. 1. 2025, č. j. 16 C 158/2024-46, uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 2 481 305 Kč
se zákonným úrokem od 28. 9. 2024 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení bylo zaplacení ceny díla. Soud prvního stupně uvedl, že do 2. 1. 2025 nebyl žalovanými, kteří se nevyjádřili, kontaktován. Vzhledem k těmto skutečnostem rozhodl podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 59 Co 62/2025-94, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Podle odvolacího soudu bylo nejprve potřebné vyhodnotit, zda žalovaní požádali o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci před uplynutím stanovené lhůty.
Výzva k vyjádření byla oběma žalovaným doručena 31. 10. 2024 a soud jim stanovil k podání písemného vyjádření ve věci samé lhůtu třiceti dnů od doručení usnesení. Konec třicetidenní lhůty připadl na sobotu 30. 11. 2024, proto posledním dnem lhůty bylo pondělí 2. 12. 2024. Podání žalovaných obsahující žádost o prodloužení lhůty bylo soudu doručeno 25. 11. 2024. Jelikož se tak stalo před uplynutím stanovené lhůty, nejedná se v daném případě o situaci, kdy by lhůta nemohla být prodloužena z důvodu, že již nastala fikce uznání nároku.
Soud o žádosti o prodloužení lhůty explicitně nerozhodl a žalovaným před uplynutím stanovené lhůty (ani později) nesdělil, zda žádosti vyhovuje či nikoli. V odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že vyjádření ve věci samé mu nebylo doručeno ani do 2. 1. 2024 (správně má být 2025), kdy s ohledem na datum doručení příloh žaloby zástupkyni žalovaných dne 2. 12. 2024 lze mít za to, že fakticky (mlčky) akceptoval prodloužení lhůty do 2. 1. 2025. Přestože žalovaní písemné vyjádření ve věci samé nepodali ani v takto fakticky prodloužené lhůtě, není tato skutečnost rozhodná.
Odvolací soud odkázal na rozsudek ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle § 114b odst. 2 o.
s. ř., jestliže soud usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto závěry nelze důvodně odmítat s poukazem na „faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“, k němuž dochází tehdy, jestliže soud sice o žádosti nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný.
Podstatné tudíž je, zda důvod, pro který žalovaní požádali o prodloužení lhůty, je důvodem vážným, neboť jen v důsledku sdělení vážného důvodu fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane.
K otázce vážnosti důvodu, pro který žalovaný nemohl včas podat vyjádření ve věci, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014. Vážný důvod představuje překážku, která žalovanému brání vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabránila sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti.
Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) jeho nečinnost. Za vážný důvod proto lze ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.
Odvolací soud v projednávaném případě shledal důvod sdělený žalovanými v žádosti o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci za důvod vážný. Předmětem sporu učinil žalobce nárok na zaplacení poměrně vysoké finanční částky. Právní důvod uplatněného nároku má dle žalobních tvrzení spočívat v nedoplatku ceny za dílo spočívající v provedení stavebních prací, což náleží k obtížnějším skutkovým věcem, v daném případě pak i s ohledem na skutečnosti, že smlouva o dílo nebyla uzavřena v písemné formě a výše ceny za dílo nebyla dohodnuta.
Žalovaní se v řízení hodlají bránit, za tím účelem projevili zájem o odbornou právní pomoc, kterou se jim podařilo zajistit až po uplynutí dvou třetin stanovené třicetidenní lhůty, jak o tom svědčí plná moc jimi udělená Mgr. Ing. Pavlíně Jamin, advokátce, dne 25. 11. 2024. V době převzetí právního zastoupení tedy uplynula významná část lhůty k podání písemného vyjádření ve věci samé, což je nutno při posouzení vážnosti důvodu pro prodloužení lhůty vzít v úvahu, neboť se v daném případě jedná o přinejmenším skutkově složitou věc.
Byť při převzetí právního zastoupení žalovaných zbývalo do uplynutí stanovené lhůty ještě sedm dnů, nelze pominout, že zmocněnkyně avizovala v žádosti o prodloužení lhůty svoji končící zdravotní indispozici, proto i sjednala nahlížení do spisu až na den 29. 11. 2024. Jedna z příloh žaloby (listinný důkaz předložený žalobcem) je ve vytištěné formě založené ve spise místy velmi špatně čitelná, její elektronická podoba byla zástupkyni žalovaných na její žádost doručena až poslední den stanovené lhůty.
S ohledem na složitost věci a skutečnost, že žalovaným se zastoupení podařilo sjednat až po uplynutí podstatné části lhůty stanovené k písemnému vyjádření ve věci, přičemž dle obsahu spisu zvolená advokátka nebyla před převzetím zastoupení a nahlížením do spisu nikterak činná v projednávané věci, považoval odvolací soud důvod, pro který žalovaní požádali o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, za důvod vážný; fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. proto nenastala. Odvolací soud dále odkázal na nález ze dne 1.
8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, v němž Ústavní soud uvedl, že fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal.
K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných. V nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o.
s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu. V dané věci je podle odvolacího soudu třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaní k výzvě soudu sdělili, že nesouhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. Tím ve spojení se skutečností, že k hájení svých práv v řízení si zvolili advokátku, dali najevo, že mají zájem se aktivně účastnit projednání sporu. Ze spisu nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalovaní zvolili v souvislosti s žádostí o prodloužení lhůty k podání vyjádření ve věci samé či jiným svým úkonem obstrukční taktiku a mají zájem toliko na prodlužování sporu.
Rozhodnutí o věci rozsudkem pro uznání není i z toho důvodu s ohledem na výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu souladné s principy spravedlivého procesu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v první řadě ve vyřešení právní otázky, zda pro negaci fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. z důvodu, že se žalovaný z vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří, případně ve stanovené lhůtě soudu (ne)sdělí, jaký vážný důvod mu v podání vyjádření brání, je rozhodné, zda tento vážný důvod ke dni uplynutí lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, případně ke dni sdělení soudu, ve sféře žalovaného nadále existuje a trvá, a zda je pro nastoupení účinků fikce uznání relevantní, že tento vážný důvod pominul před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, případně před dnem sdělení soudu, a konečně zda tento vážný důvod musí znemožňovat, resp. zabraňovat soudu, aby došlo k jakémukoli prodloužení původně stanovené lhůty k vyjádření.
Tato otázka nebyla podle žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Se závěry rozhodnutí, z nichž vycházel odvolací soud, je žalobce obeznámen, ale rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se však doposud nezabývala otázkou, zda má vážný důvod pro nastoupení účinků fikce uznání relevanci za situace, kdy důvod pomine před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, případně přede dnem sdělení soudu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., tj. ke dni uplynutí lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, případně ke dni sdělení soudu již neexistuje a nadále netrvá.
Nejvyšší soud taktéž explicitně neřešil otázku, zda povaha tohoto vážného důvodu musí znemožňovat, resp. zabraňovat soudu, aby došlo k jakémukoli prodloužení původně stanovené lhůty. Nejvyšší soud přímo nevyslovil, zda pro nastoupení negace fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. na základě vážného důvodu znemožňujícího podat písemné vyjádření ve věci samé musí povaha tohoto vážného důvodu znemožňovat, resp. zabraňovat, aby došlo ze strany soudu k dodatečnému prodloužení původně stanovené lhůty k vyjádření.
Žalobce považuje dovolání za přípustné rovněž z důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda odpadnutí vážného důvodu bránícího žalovanému podat písemné vyjádření ve věci samé ve vazbě na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. v průběhu běhu lhůty pro podání písemného vyjádření ve věci samé, resp. před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci anebo přede dnem sdělení soudu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný v průběhu této lhůty soudu sdělí, jaký odpadnuvší vážný důvod mu v podání vyjádření doposud bránil (a nyní již nebrání), a současně požádá o prodloužení lhůty k vyjádření, má za následek aktivaci běhu nové lhůty pro podání vyjádření ve věci samé ke kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o.
s. ř. a obnovení účinků této výzvy, včetně negativních následků spjatých s jejím nepodáním v podobě fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Rovněž tato otázka nebyla podle žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu – argumentuje dovolatel – závisí i na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku spatřuje v tom, zda lze ze strany soudu poté, co žalovaný v průběhu běhu lhůty pro podání písemného vyjádření ke kvalifikované výzvě soudu sdělí, jaký odpadnuvší vážný důvod mu v podání vyjádření doposud bránil (a nyní již nebrání), a současně požádá o prodloužení lhůty k vyjádření, konkludentně prodloužit žalovanému lhůtu pro podání písemného vyjádření ve věci samé a s jejím marným uplynutím za neospravedlnitelné nečinnosti žalovaného spojit negativní následky v podobě fikce uznání podle § 114b odst. 5 o.
s. ř. Žalobce v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011, a na rozdíl od odvolacího soudu je toho názoru, že tuto lhůtu konkludentně prodloužit lze. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.
s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001, ze dne 30.
1. 2002, sp. zn.
20 Cdo
910/2000, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006). Taková situace nastala i v nyní souzené věci. Odvolací soud rozhodnutí, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, neboť fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala, založil jednak na tom, že žalovaní požádali o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci z vážného důvodu, jednak na tom, že rozhodnutí o věci rozsudkem pro uznání není souladné s principy spravedlivého procesu.
Ohledně druhého závěru odkázal na nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, v němž Ústavní soud dovodil, že fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Ústavní soud zdůraznil, že tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal.
K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných. Odvolací soud dále odkázal na nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že v případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o.
s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu. Podle odvolacího soudu je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaní k výzvě soudu sdělili nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Tím, jakož i skutečností, že k hájení svých práv v řízení si zvolili advokátku, dali najevo, že mají zájem se aktivně účastnit projednání sporu. Ze spisu nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalovaní zvolili v souvislosti s žádostí o prodloužení lhůty k podání vyjádření ve věci samé či jiným svým úkonem obstrukční taktiku a mají zájem toliko spor prodlužovat.
Žalobce v dovolání vymezil, v čem spočívá přípustnost dovolání pouze ve vztahu k otázkám týkajícím se lhůty k podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. Neslučitelnost se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu, ukončit za shora popsané situace řízení rozsudkem pro uznání, kdy žalovaní projevili zájem aktivně se zúčastnit projednávání sporu, žalobce nenapadl, přitom tento závěr sám o sobě zdůvodňuje nemožnost vydat rozsudek pro uznání. Jak je shora odůvodněno, věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodl, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.