33 Cdo 2881/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně FlowMont s.r.o., se sídlem Doudlebská 1046/8, Nusle, Praha 4, identifikační číslo osoby 24783722, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti žalované T. T., o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 224/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2023, č. j. 57 Co 59/2023-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 16 C 224/2020-116, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 11. 2022, č. j. 16 C 224/2020-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 25. 7. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 57 Co 59/2023-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 7. 2020 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, který právní předpis má být v případě soukromoprávních vztahů aplikován při zjištění plochy bytové jednotky. Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež spatřuje v tom, že se odvolací soud blíže nezabýval otázkou různých, resp. rozdílných způsobů výpočtu plochy bytové jednotky podle jednotlivých předpisů, a svůj závěr ohledně velikosti plochy bez dalšího opřel o výpočet podle jednoho z nich (§ 1222 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o.
z.“, ve spojení s § 3 nařízení vlády č. 366/2013 Sb.), který se nabízí jako přípustný (v praxi nepoužívaný), kdy „neudává“ obecně v praxi vždy udávanou výměru podlahové plochy (zde bytu) při převodech nemovitých věcí. Podle přesvědčení žalobkyně je odvolací soud „v tomto“ odtržen od reality, praxe a zvyklostí v daném oboru dlouhodobě užívaných a přijímaných. Žalobkyně s poukazem na rozdílnost definice pojmu „podlahová plocha“ v předpisech a závěry znalce považuje za nepoužitelnou odvolacím soudem aplikovanou metodu výpočtu výměry podlahové plochy bytu, neboť její výsledek představuje spíše technický údaj než skutečně využitelnou plochu.
K uvedení žalované v omyl proto nemohlo dojít. Žalovaná navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatelka k dovolacímu přezkumu předkládá otázku, který právní předpis má být v případě soukromoprávních vztahů aplikován při zjišťování plochy bytové jednotky.
Odvolací soud žalobou uplatněný nárok na zaplacení rezervačního poplatku neshledal důvodným proto, že dohodu o rezervaci koupě nemovitosti, kterou strany uzavřely, shledal neplatnou, neboť žalovaná byla při jejím uzavření uvedena žalobkyní v omyl ohledně rozhodující skutečnosti - výměry bytu, která neodpovídala jeho prezentaci před uzavřením smlouvy, a neplatnosti se dovolala.
Vyšel přitom z toho, že výměra bytu v uzavřené dohodě o rezervaci koupě nemovitosti uvedena nebyla, a ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku, že rozdíl mezi plochou dotyčného bytu prezentovanou žalobkyní před uzavřením smlouvy (87 m2) a plochou skutečnou (80,20 m2) je pro žalovanou podstatným do té míry, že by (při znalosti skutečné plochy bytu) dohodu, v níž se zavázala k úhradě rezervačního poplatku, neuzavřela. K tomu je třeba nejprve poznamenat, že správnost skutkového stavu věci zjištěného před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitky skutkové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Odvolací soud – co se týče zjištění podlahové plochy dotyčného bytu – vyšel ze znaleckého posudku.
Otázkou, kterou dovolatelka předkládá k přezkumu, se nezabýval a na jejím řešení tudíž není napadené rozhodnutí založeno. Kromě toho dovolatelka formulací předestřené otázky sice zpochybňuje způsob zjištění podlahové plochy bytu, aniž však argumentačně vyložila, v čem tato nesprávnost
spočívá a jaké právní posouzení uvedené otázky sama považuje za správné a proč. Tím nedostála požadavku vyplývajícímu z § 241a odst. 3 o. s. ř. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), sluší se uvést, že dovolací soud přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení advokátem (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 o. s. ř.); tyto náklady tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 5 100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání) podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, k tomu 21 % DPH ve výši 1 134 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., což je celkem 6 534 Kč. Žalobkyně je povinna náhradu uhradit přímo žalované, neboť k datu vydání tohoto rozhodnutí již dotyčný advokát žalovanou nezastupoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu