ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně EQUI HANUŠ, s. r. o., se sídlem v Pohoří - Skalsku 120, PSČ 254 01 (identifikační číslo 257 28 334), zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00 (identifikační číslo 013 12 774), jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (identifikační číslo 697 97 111), o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 147/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 22 Co 41/2023-98, t a k t o:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Pavla Klimeše, advokáta.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 6 C 147/2022-71, určil, že žalobkyně je vlastnicí zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního na stavební parcele č. 678, zapsané na listu vlastnictví č. 1405 pro obec a katastrální území Čerčany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov (výrok pod bodem I), určil, že Česká republika není vlastnicí zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního stojící na stavební parcele č. 678, zapsané na listu vlastnictví č. 10002 pro obec a katastrální území Čerčany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov (výrok pod bodem II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že v únoru roku 2012 byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice pozemku parc. č. st. 678 i sporné stavby Česká republika. Dne 4. 3. 2015 uzavřela žalobkyně s žalovanou kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. st. 678 žalobkyni. Podle soudu prvního stupně je žaloba důvodná. Předmětnou kupní smlouvou došlo k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 678 na žalobkyni. V kupní smlouvě bylo uvedeno, že na pozemku se nachází sporná stavba.
Podle § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), je stavba součástí pozemku. Došlo-li proto v roce 2015, tedy za účinnosti občanského zákoníku, k prodeji pozemku, došlo zároveň k prodeji stavby, která byla jeho součástí. O tom, že sporná stavba byla součástí pozemku, není pochyb, neboť v době podpisu kupní smlouvy byla podle zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem pozemku i sporné stavby Česká republika. Shoduje-li se přitom po nabytí účinnosti občanského zákoníku vlastník pozemku s vlastníkem stavby na předmětném pozemku umístěné, stává se stavba součástí pozemku.
Pokud žalovaná argumentovala tím, že nelze postupovat podle občanského zákoníku, ale je třeba vycházet z ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., který ustanovení o tom, že by stavba byla součástí pozemku, neobsahuje, pak této argumentaci nelze přisvědčit. Občanský zákoník je předpisem obecným a pokud speciální zákon neobsahuje speciální úpravu, je třeba postupovat podle předpisu obecného. Důvodnou neshledal soud ani argumentaci žalované, že je třeba rozlišovat, která organizační složka státu je oprávněna s nemovitostí nakládat, může-li nastat situace, že s pozemkem nakládá jiná organizační složka než se stavbou na pozemku umístěnou.
Bez ohledu na skutečnost, která organizační složka za stát v danou chvíli jedná, tzn. která organizační složka státu je oprávněna s nemovitostí disponovat, je vlastníkem předmětné nemovitosti pořád jen stát (Česká republika). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 22 Co 41/2023-98, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žaloba o určení, že Česká republika není vlastníkem zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního stojící na stavební parcele č. 678 zapsané na listu vlastnictví č. 10002 pro obec a katastrální území Čerčany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, se zamítá, a ve výroku pod bodem I tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního jako součásti stavební parcely č. 678 zapsané na listu vlastnictví č. 1405 pro obec a katastrální území Čerčany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud dovodil, že s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí soudu o určení, zda žalobkyně je či není vlastníkem zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního na stavební parcele č.
678, zapsané na listu vlastnictví č. 1405 pro obec a katastrální území Čerčany, jak žalobkyně uplatnila v první části žalobního petitu, bude určující pro zápis ve veřejném seznamu, katastru nemovitostí, je další část žalobního petitu, kterým by mělo být dle požadavku žalobkyně určeno, že Česká republika není vlastníkem dotčené zemědělské stavby, nadbytečný. Žalobkyně tak na požadovaném určení nemůže mít naléhavý právní zájem; takovéto rozhodnutí nemůže být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování se podává, že vlastnické právo České republiky k dotčené zemědělské stavbě na stavební parcele č. 678 existovalo již k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník, s tím, že pro rozhodnutí ve věci je zcela irelevantní, že organizační složka státu příslušná hospodařit s dotčenou zemědělskou stavbou, tj. Státní pozemkový úřad, byla odlišná od organizační složky státu příslušné hospodařit se stavební parcelou č. 678 (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), na které se zemědělská stavba nachází.
Stavba se tedy v souladu s ustanovením § 3054 o. z. stala součástí předmětného pozemku. Odvolací soud uzavřel, že současně se získáním vlastnického práva k předmětné stavební parcele nabyla žalobkyně vlastnické právo k zemědělské stavbě bez čísla popisného a čísla evidenčního na této stavební parcele stojící, jako součásti nabývaného pozemku. Jiný výklad podle odvolacího soudu není možný bez ohledu na to, že právo hospodařit s majetkem státu ve vztahu k pozemku a budově svědčí odlišným organizačním složkám státu.
Odvolací soud dodal, že ostatně na tuto skutečnost zákonodárce reagoval přijetím zákona č. 51/2016 Sb., účinného od 8. 2. 2016, kde v bodech 5 a 6 článku II (přechodných ustanovení) zakotvil mechanismus toho, která z organizačních složek státu se stává příslušnou hospodařit s pozemkem, jako nemovitou věcí, jehož součástí je stavba. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku pod bodem I, ve kterém bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem zemědělské stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního jako součásti stavební parcely č. 678 zapsané na listu vlastnictví č. 1405 pro obec a katastrální území Čerčany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, podala žalovaná dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1. „Stala se stavba ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z., součástí pozemku, na němž je tato stavba zřízena, a který byl k tomuto datu rovněž ve vlastnictví České republiky, v souladu s § 3054 o. z. součástí tohoto pozemku i za situace, kdy příslušnost hospodařit s touto stavbou a pozemkem ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMS“), náležela ke dni 1. 1. 2014 různým organizačním složkám státu“?
2. Je k platnosti smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k majetku státu – pozemku, jehož součástí se stala stavba podle § 3054 o. z., ve prospěch třetí osoby uzavírané v období od účinnosti občanského zákoníku, tj. od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 včetně, nezbytné, aby za převodce, jímž je stát, jednaly při uzavření takovéto smlouvy všechny jeho organizační složky příslušné s dotčeným majetkem státu ke dni uzavření smlouvy hospodařit ve smyslu ZMS? Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti zjišťování a posuzování projevů vůle účastníků právního jednání, potažmo shody vůle účastníka právního jednání s jejím projevem.
Pokud se týká první otázky, dovolatelka uvedla, že ZMS historicky vychází z premisy, že s majetkem státu nakládají (kromě jiného) organizační složky státu příslušné podle § 9 či § 11 ZMS. Tato právní konstrukce koresponduje se skutečností, že stát právě prostřednictvím svých organizačních složek jedná se třetími osobami, a to na základě principu tzv. dělené subjektivity státu. Princip dělené subjektivity státu byl v minulosti potvrzen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, podle kterého „konstrukce dělené subjektivity státu vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek.“ Kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy na dělenou subjektivitu státu bylo nazíráno ve shora uvedeném smyslu.
Princip dělené subjektivity státu je, po určitém judikaturním vývoji, v současnosti výslovně zakotven a rozpracován v § 6 ZMS. Platí, že organizační složky naplňují právní osobnost a svéprávnost státu v právních vztazích, které se jich týkají, samostatně a vzájemně nezávisle, přičemž za situace, kdy se právní vztah týká současně různých organizačních složek státu, naplňuje každá z nich právní osobnost a svéprávnost státu v rozsahu, který odpovídá její příslušnosti.
Stát tak v souladu s v ZMS upravenými podmínkami hospodaření/nakládání s majetkem státu v soukromoprávních vztazích nedisponuje skutečnou autonomií vůle ve smyslu občanského zákoníka – organizační složky, jejichž prostřednictvím stát v těchto vztazích vystupuje, jsou omezeny svojí příslušností hospodaření k určitému majetku ve vlastnictví státu. Dovolatelka je tak s ohledem na shora uvedená specifika státu jako právního subjektu sui generis a právní úpravu nakládání s majetkem státu platnou ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy přesvědčena, že na majetek ve vlastnictví státu, kdy příslušnost hospodaření k tomuto majetku přináležela různým organizačním složkám státu, není možné bez dalšího aplikovat přechodná ustanovení občanského zákoníku, konkrétně ustanovení § 3054, které reaguje na znovuzavedení superficiální zásady do našeho právního řádu.
Pokud se týká druhé otázky, dovolatelka zastává názor, že podmínky splynutí stavby a pozemku je nezbytné odlišit od podmínek, za nichž stát jako vlastník, resp. příslušné organizační složky státu jsou oprávněny s takovýmto majetkem, kdy se stavba ve vlastnictví státu s příslušností hospodaření pro jednu organizační složku státu stane součástí pozemku, ke kterému má příslušnost hospodaření jiná organizační složka státu, nakládat. Návrat k superficiální zásadě, resp. k této se vážící přechodné ustanovení obsažené v § 3054 o.
z., neměl z hlediska pravidel ZMS pro výkon vlastnických práv státu vliv na příslušnost hospodařit s takto dotčeným majetkem státu. Jestliže s dotčenými pozemky a stavbami na nich byly příslušné hospodařit odlišné organizační složky státu, zůstal tento stav po nabytí účinnosti občanského zákoníku zachován (a to i v katastru nemovitostí). Tento závěr dokládá skutečnost, že kromě jiného – právě za účelem sjednocení příslušnosti hospodařit s takovýmto majetkem u jedné organizační složky státu (nebo státní organizace) – byl přijat zákon č. 51/2016 Sb. ze dne 19.
1. 2016, kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon, který odvolací soud v pod bodem 39 odůvodnění svého rozsudku pro podporu svého právního závěru rovněž zmiňuje, upravil s účinností od 8. 2. 2016 pravidla pro sjednocení příslušnosti hospodařit s majetkem státu. Podle této úpravy se dotčené organizační složky státu a státní organizace mají na sjednocení příslušnosti hospodařit se stavbou a pozemkem dohodnout.
Pokud k dohodě na sjednocení příslušnosti hospodařit se stavbou a pozemkem nedošlo do 29. 2. 2016, nastupovala od 1. 3. 2016 zákonem stanovená úprava, podle které se tímto dnem stala příslušnou hospodařit se stavbou i pozemkem ta organizační složka státu nebo státní organizace, která byla dosud příslušná hospodařit se stavbou.
Byla-li stavba zřízena na několika pozemcích ve vlastnictví České republiky, s nimiž byly dosud příslušné hospodařit různé organizační složky státu nebo státní organizace, stala se organizační složka státu nebo státní organizace, která je příslušná hospodařit se stavbou, uvedeným dnem příslušnou hospodařit s pozemkem, na němž je převážná část stavby, i s těmi částmi dalších pozemků, na něž části stavby přesahují. Dotčené organizační složky státu a státní organizace byly povinny neprodleně zajistit, aby o nastalých změnách byl proveden záznam do katastru nemovitostí, a do doby provedení záznamu nebylo možné s příslušnými stavbami a pozemky nakládat ve prospěch jiných právnických nebo fyzických osob, s výjimkou případu, kdy by se stavbou a pozemkem bylo naloženo společně ve prospěch téhož nabyvatele.
Jelikož i za situace, kdy by stavba skutečně splynula podle § 3054 o. z. s pozemkem (s čímž dovolatelka nesouhlasí), nedošlo bez dalšího ke změně příslušnosti hospodaření s dotčeným majetkem státu, zastává dovolatelka názor, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Státní pozemkový úřad měly s pozemkem a stavbou při převodu pozemku na žalobkyni naložit společně. Jiný výklad se podle názoru dovolatelky s ohledem na tehdy platnou právní úpravu týkající se nakládání s majetkem státu, při zohlednění i následně přijatého zákona č. 51/2016 Sb., nenabízí.
Dovolatelka tak má za to, že v takovémto případě se mělo na dispozici s majetkem státu – převod pozemku se stavbou na základě kupní smlouvy – aplikovat (analogicky) ustanovení § 22 odst. 4 ZMS v tehdy platném znění. Dispozice se stavbou, byť jako případnou součástí pozemku, tak podléhala schválení Ministerstvem kultury, neboť stavba (i pozemek) byly již v době uzavření kupní smlouvy součástí nemovité kulturní památky, přičemž příslušnost hospodaření ke stavbě i nadále náležela Státnímu pozemkovému úřadu.
Uvedený závěr podporuje podle názoru dovolatelky též aktuálně platné znění § 22 odst. 5 ZMS, podle kterého „schválení Ministerstvem kultury vyžaduje převod hmotné movité a nemovité věci prohlášené za kulturní památku s výjimkou silničního pozemku podle odstavce 4 písm. i) a převod sbírky muzejní povahy. Je-li kulturní památkou pouze stavba, která není samostatnou věcí, vyžaduje schválení Ministerstvem kultury převod hmotné nemovité věci, jíž je kulturní památka součástí“. Již samotná absence jednání státu prostřednictvím Státního pozemkového úřadu při převodu pozemku, jehož se stavba měla stát součástí, tak podle žalované zakládá absolutně neplatné jednání, což je dále umocněno chybějícím schválením ze strany Ministerstva kultury.
Žalovaná má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se postupu při zjišťování, jakož i samotného výkladu projevu vůle účastníků právního jednání. Odvolací soud při právním posouzení otázky, zda žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy též stavbu, se primárně zaměřil na hodnocení skutkových okolností případu ve vazbě na superficiální zásadu. V rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn.
32 Cdo 3092/2011, však opomněl též řádně posoudit skutečnou vůli, kterou strany uzavřením kupní smlouvy projevily, když zcela rezignoval na zkoumání vůle stran (jejich úmyslu) způsobem stanoveným v zákoně (§ 555 a násl. o. z.). Z jednání České republiky je podle žalované přitom zcela zřejmé, že úmyslem státu bylo převést na žalobkyni vlastnické právo pouze k pozemku, nikoliv stavbě. Toto vyplývá jak z obsahu oznámení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o výběrovém řízení na prodej pozemku, včetně zde obsažené vyhlášené minimální kupní ceny, která nezahrnovala cenu stavby, samotné kupní smlouvy, jakož i z následných zápisů změn v katastru nemovitostí (stavba byla i nadále vedena na listu vlastnictví č. 10002), tak rovněž z tehdy platné právní úpravy hospodaření s majetkem státu podle ZMS prostřednictvím příslušných organizačních složek.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že předmětná stavba přestala být ke dni 1. 1. 2014 samostatnou věcí a stala se součástí pozemku parc. č. 678 a tudíž v rámci prodeje sdílela právní vztahy předmětného pozemku. Žalobkyně smlouvu uzavírala s Českou republikou zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy subjektem, který byl vlastníkem předmětného pozemku, jehož součástí byla předmětná stavba.
Pokud se žalovaná s odkazem na ustanovení § 22 odst. 4 ZMČ snaží dovodit, že uzavření smlouvy chybělo schválení Ministerstva kultury, neboť předmětná stavba je součástí kulturní památky Zámek č.p. 1 Vysoká Lhota, přehlíží že nebylo třeba podle § 22 odst. 7 ZMČ tohoto souhlasu v případě, kdy je smlouva uzavírána Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalobkyně připomněla, že Zámek č.p. 1 Vysoká Lhota koupila již v roce 1999 od tehdejšího vlastníka Zemědělského družstva Poříčí nad Sázavou a od samého počátku byla přesvědčena, že předmětný zámek koupila jako celek, neboť stavba na parc.
st. 678 je fakticky přístavbou tohoto areálu a tvoří s ním jeden funkčně propojený celek. Žalobkyně také celý areál, včetně předmětné stavby, nákladně zrekonstruovala a od samého počátku také užívala, aniž by žalovaná v tomto směru uplatnila jakékoliv svoje nároky. Teprve v roce 2012 se žalovaná ozvala s tvrzením, že žalobkyně užívá její majetek. Mezi žalovanou a žalobkyní pak byla vedena celá řada jednání, která vyústila v uzavření předmětné kupní smlouvy, na jejímž základě žalobkyně získala do svého vlastnictví předmětný pozemek, a to včetně stavby jako jeho součásti, a předpokládala, že tím je konečně celý problém vyřešen; připomíná, že zatímco žalovaná jednala a byla zastupována odborně způsobilými zaměstnanci – právníky, ona takovéto zastoupení neměla.
Nicméně uzavírala předmětnou kupní smlouvu, kde bylo výslovně uvedeno, že je na pozemku i stavba. Z logiky věci by pro ni nemělo smysl kupovat samostatný pozemek bez stavby, zvlášť za situace, kdy je vlastníkem citovaného Zámku č.p. 1 Vysoká Lhota, tedy staveb, aniž by byla vlastníkem pozemku, na který je tento zámek umístěn.
Pro žalobkyni je těžko představitelné, že by žalovaná vybavená odborným právním aparátem nevěděla, že v době uzavření kupní smlouvy je předmětná stavba, resp. přístavba součástí prodávaného pozemku. Navrhla, aby dovolání bylo buď odmítnuto nebo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť dosud neřešil první otázku, zda se stavba ve vlastnictví České republiky stala ke dni 1. 1.
2014 součástí pozemku, na němž byla tato stavba zřízena, a který byl k tomuto datu rovněž ve vlastnictví České republiky, za situace, kdy příslušnost hospodařit s touto stavbou a pozemkem náležela ke dni 1. 1. 2014 různým organizačním složkám státu. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla ke dni 1. 1. 2014 vlastníkem předmětného pozemku parc. č. st. 678 i zemědělské stavby bez čísla popisného/ čísla evidenčního nacházející se na předmětném pozemku Česká republika, přičemž hospodaření s předmětným pozemkem příslušelo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a hospodaření s uvedenou stavbou příslušelo Státnímu pozemkovému úřadu. Skutečnost, že příslušnost hospodařit s pozemkem a stavbou na něm stojící náležela dvěma organizačním složkám státu, nemění nic na tom, že vlastníkem pozemku a stavby na něm stojící byla táž osoba, Česká republika.
Podle ustanovení § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném k 1. 1. 2014, pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou. I když tedy hospodaření s předmětným pozemkem a předmětnou stavbou na něm stojící příslušelo ke dni 1. 1. 2014 dvěma organizačním složkám státu, měla vlastnické právo k stavbě i pozemku táž osoba, Česká republika. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která neuznává tzv. koncepci „dělené subjektivity státu“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 126/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedeným rozhodnutím byl překonán názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011. Vzhledem k tomu, že vlastníkem předmětného pozemku i na něm stojící stavby byla jedna osoba – Česká republika –, přestala být ke dni 1. 1. 2014 tato stavba samostatnou věcí a stala se součástí uvedeného pozemku. Závěr odvolacího soudu o této otázce je tedy správný.
Přípustnost dovolání zakládá i druhá otázka, zda je k platnosti smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k majetku státu – pozemku, jehož součástí se stala stavba podle § 3054 o. z. –, ve prospěch třetí osoby uzavírané v období od účinnosti občanského zákoníku, tj. od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 včetně, nezbytné, aby za převodce (stát) jednaly při uzavření takovéto smlouvy všechny organizační složky státu příslušné s dotčeným majetkem státu ke dni uzavření smlouvy hospodařit ve smyslu ZMS.
Rovněž tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Podle ustanovení § 7 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném k datu uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. ke dni 4. 3. 2015, jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nebo tento zákon (§ 28 odst. 2) nestanoví jinak (odst. 1 první věta). Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky (odst. 2 první věta).
Zákonem č. 51/2016 Sb., byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle článku II bodu 5 tohoto zákona je-li se stavbou, která je součástí pozemku ve vlastnictví České republiky, příslušná hospodařit organizační složka státu nebo státní organizace odlišná od té organizační složky státu nebo státní organizace, která je příslušná hospodařit s pozemkem, jehož je stavba součástí, a stane-li se pro jednu z nich stavba nebo pozemek trvale nepotřebným majetkem, zajistí tyto organizační složky státu a státní organizace neprodleně u nepotřebné stavby nebo pozemku změnu příslušnosti hospodařit ve prospěch té organizační složky státu nebo státní organizace, která potřebuje pozemek, na němž je stavba zřízena, nebo naopak ve prospěch té, která potřebuje stavbu zřízenou na pozemku.
Podle článku II bodu 6 tohoto zákona nedohodnou-li se organizační složky státu a státní organizace uvedené v bodě 5 na sjednocení příslušnosti hospodařit se stavbou a pozemkem, jehož je stavba součástí, do 29. února 2016 včetně, stane se dnem 1. března 2016 příslušnou hospodařit se stavbou i pozemkem ta organizační složka státu nebo státní organizace, která byla dosud příslušná hospodařit se stavbou. Byla-li stavba zřízena na několika pozemcích ve vlastnictví České republiky, s nimiž byly dosud příslušné hospodařit různé organizační složky státu nebo státní organizace, stane se organizační složka státu nebo státní organizace, která je příslušná hospodařit se stavbou, uvedeným dnem příslušnou hospodařit s pozemkem, na němž je převážná část stavby, i s těmi částmi dalších pozemků, na něž části stavby přesahují.
Podle článku II bodu 7 tohoto zákona organizační složky státu a státní organizace dotčené postupem podle bodu 5 nebo 6 neprodleně zajistí, aby o nastalých změnách byl proveden záznam do katastru nemovitostí. Do doby provedení záznamu nelze se stavbami a pozemky, kterých se týkají body 5 a 6, nakládat ve prospěch jiných právnických nebo fyzických osob, s výjimkou případu, kdy by se stavbou a pozemkem bylo naloženo společně ve prospěch téhož nabyvatele. Shora uvedená ustanovení článku II nabyla podle článku VIII účinnost dnem vyhlášení, tj. dnem 8.
2. 2016. Jak shora uvedeno, ke dni 1. 1. 2014 přestala být předmětná stavba samostatnou věcí a stala se součástí uvedeného pozemku. Předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 4. 3. 2015, tedy před účinností zákona č. 51/2016 Sb. Ustanovení jeho článku II bodů 5 až 7 tedy aplikovat nelze.
Dovolací soud vychází z toho, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a řadu dalších nálezů; tento názor akceptuje i judikatura Nejvyššího soudu – viz například rozsudek ze dne 10.
3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009). Vycházeje z této myšlenky, Nejvyšší soud pokládá za významné, že k 1. 1. 2024 přestala být předmětná stavba samostatnou věcí a stala se součástí pozemku, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl dosud přijat zákon č. 51/2016 Sb., který upravil příslušnost organizačních složek státu k hospodaření s pozemky, jejichž součástí se staly stavby na nich stojící, že za stát uzavíral kupní smlouvu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má nepochybně vysoce kvalifikované odborníky, a že žalobkyně mohla vycházet z toho, že uzavírá-li kupní smlouvu za stát organizační složka, jež byla do 31.
12. 2013 příslušná k hospodaření s pozemkem, byla tato organizační složka po 1. 1. 2014 oprávněna uzavřít kupní smlouvu o prodeji tohoto pozemku, jehož součástí se stala předmětná stavba. Žalobkyně tedy mohla být v dobré víře, že uzavírá kupní smlouvu s příslušnou organizační složkou státu. Za této situace nelze než uzavřít, že skutečnost, že za stát při uzavírání kupní smlouvy jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nemohla způsobit její neplatnost. Námitka žalované, že odvolací soud opomněl řádně posoudit skutečnou vůli, kterou strany uzavřením kupní smlouvy projevily, když zcela rezignoval na zkoumání vůle stran (jejich úmyslu) způsobem stanoveným v zákoně (§ 555 a násl. o.
z.), přičemž z jednání České republiky je podle žalované zřejmé, že úmyslem státu bylo převést na žalobkyni vlastnické právo pouze k pozemku, nikoliv stavbě, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost v dovolacím řízení (srov. § 241 odst. 6 o. s. ř.). Žalovaná rovněž namítala, že daná stavba je kulturní památkou a v případě jejího prodeje byl nutný souhlas Ministerstva kultury. Ohledně této otázky neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241b odst. 3 o.
s. ř.)., tudíž k této námitce nemohl dovolací soud přihlížet. Navíc podle ustanovení § 22 odst. 7 ZMR ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní smlouvy se souhlas Ministerstva kultury nevyžadoval u smluv uzavíraných Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř.
Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100 Kč podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, tj. celkem 4.114 Kč. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní- li žalovaná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).