33 Cdo 2974/2017-334
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. K., místem podnikání v Praze 5, Ke Konstruktivě 74, zastoupeného
Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem se sídlem v Praze 7, Janovského 236/35, proti
žalovanému Z. F., zastoupenému Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o zaplacení 1.224.263 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 337/2013, o dovolání
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, č. j. 15 Co
132/2016-221, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Jana Zapotila, advokáta.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1.224.263 Kč s příslušenstvím z
titulu smlouvy o dílo.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 34 C 337/2013-159,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
1.224.263 Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1.224.263 Kč od
6. 11. 2010 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání.
Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl, aby namísto něj vstoupila do řízení
společnost KDOSTA s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Lipencích, Kazín evidenční
číslo 262, neboť jí v průběhu odvolacího řízení postoupil pohledávku, jež je
předmětem tohoto řízení; KDOSTA s. r. o. se vstupem do řízení na místo
původního žalobce (postupitele) souhlasila.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-221,
návrh žalobce na záměnu účastníků zamítl. Významnými shledal zjištění, že
žalobce postoupil svoji pohledávku poté, co byl při jednání soudem poučen, že
není dostatečně prokázané, co bylo účastníky sjednáno ohledně předmětu smlouvy
o dílo, ceny díla a její splatnosti, ani zda žalovaný svůj závazek písemně
uznal. Postupníkem je obchodní společnost, kterou založili žalobce a jeho
právní zástupce teprve po jednání odvolacího soudu (21. 6. 2016), jejím
jednatelem je žalobce a jediným společníkem je Retiarius, s. r. o., kterou
vlastní právní zástupce žalobce Mgr. Ing. Jan Vrána. Základní kapitál
společnosti KDOSTA s. r. o. je 1.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, s
přihlédnutím k načasování návrhu na procesní nástupnictví odvolací soud dospěl
k závěru, že žalobce podal návrh podle § 107a občanského soudního řádu proto,
aby se v případě neúspěchu ve věci vyhnul povinnosti hradit náklady řízení a
aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou; základní kapitál
1.000 Kč jako jediný majetek postupníka nemůže být považován za záruku úhrady
případných nákladů spojených s neúspěšně vedeným sporem. Své rozhodnutí
odvolací soud podpořil odkazem na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, (uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012).
Rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-294, ve znění opravného
usnesení ze dne 16. 5. 2017, č. j. 15 Co 132/2016-315, Městský soud v Praze
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2016, č. j. 15 Co 132/2016-221,
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
občanského soudního řádu, konkrétně namítá, že odvolací soud „se při řešení
otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť dovolacím soudem
má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Má za to, že odvolací soud
nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3013/2010,
a své rozhodnutí založil na pouhé domněnce (prosté obavě), nikoliv jistotě, že
případná pohledávka na náhradu nákladů řízení by se v budoucnu stala
nedobytnou. Společnosti KDOSTA s. r. o. nelze přičítat k tíži, že má základní
kapitál 1.000 Kč, a výše základního kapitálu nezakládá domněnku, že společnost
nedisponuje žádným majetkem. Společnost Retiarius, s. r. o., která je jejím
jediným společníkem KDOSTA s. r. o., funguje na trhu již 12 let, za tuto dobu
na ni nebyl podán insolvenční návrh ani proti ní nebylo vedeno exekuční řízení,
a z účetní uzávěrky z roku 2015 vyplývá, že její vlastní kapitál postačuje k
případnému hrazení nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za věcně správné a souladné s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Má za to, že posloupnost kroků vedoucích k postoupení
pohledávky spolu se zjištěními o osobě postupníka a jeho propojení s žalobcem a
jeho právním zástupcem odůvodňují závěr, že lze s jistotou dovodit, že cílem
postoupení je zneužití procesní úpravy. Poukázal rovněž na skutkově obdobný
případ, kterým se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 199/2016, a
na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 468/2011. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu
do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Podle § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají
zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 46/2012, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3607/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013) dovodila, že nelze vyloučit, aby soud ve
výjimečných případech (při jinak formálně doložených předpokladech) zamítl
žalobcův návrh podle § 107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, lze-li podle toho, co v řízení vyšlo
najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je
zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava z
případné nedobytnosti pohledávky nebo objektivně nepodložená nejistota o
poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané
pohledávky, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobné závěry dovodil i Ústavní
soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že
obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §
107a o. s. ř. formalisticky, nýbrž musí vždy posoudit, zda nejde pouze o
účelové zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř., zejména
vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle § 107a o. s. ř. Soudy by svou pozornost měly soustředit i na jiné ze spisu se podávající,
resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení
žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického "komerčního" motivu
postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele,
je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném
podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky -
procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané
řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný
postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a
odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu pouze při zcela zjevném zneužití institutu
procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován
restriktivně. Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud nepochybil, jestliže při
zohlednění okolností postoupení pohledávky, která je předmětem řízení (viz
časové souvislosti vývoje odvolacího řízení, vzniku postupníka a postoupení
pohledávky) a při zjištění, že jedinými společníky KDOSTA s. r. o. jsou žalobce
a obchodní společnost jeho právního zástupce a že její základní kapitál činí
1.000 Kč, posoudil návrh žalobce jako účelové zneužití procesní úpravy podle §
107a o. s. ř. Nelze přisvědčit žalobci, že by úvahy odvolacího soudu byly
založeny na pouhé domněnce nebo prosté obavě.
V řízení zjištěné skutečnosti, z
nichž odvolací soud vycházel, i úředně dostupné okolnosti (sídlo postupníka se
nachází v chatové kolonii a jedná se o nemovitost ve vlastnictví právního
zástupce žalobce, určenou k rodinné rekreaci) naopak v souhrnu svědčí pro
závěr, že se žalobce pohledávky za žalovaným zbavil ve snaze vyhnout se
případné náhradě nákladů řízení. Závěry odvolacího soudu jsou logickou odpovědí
na řetězec skutečností, které v řízení vyšly najevo a které lze nepochybně
označit za „nejasné a podivné okolnosti předcházející návrhu podle § 107a o. s. ř.“ (srov. výše již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Odvolací soud tudíž nevybočil ze závěrů usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, respektoval pokyny, jak
postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že návrh podle § 107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy, a beze zbytku se jimi řídil. Jeho
úvaha, že jsou dány okolnosti svědčící pro závěr, že procesní návrh je
zneužitím procesní úpravy, není zjevně nepřiměřená a je v souladu s výše
uvedenými judikaturními závěry. Vzhledem k tomu, že se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a
jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího
soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému
vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta (náklady na doplnění vyjádření nebyly shledány jako účelně
vynaložené). Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s
platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb.,
postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500 Kč (§ 9 odst. 1 písm. ve spojení s §
7 bod 4. cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky) a z částky 378 Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. prosince 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu