33 Cdo 3058/2024-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Mgr. Jany Rydlo Kratochvílové, sídlem v Praze, Na Zlíchově 228/4, identifikační číslo osoby 88888452, zastoupené Mgr. Nelly Pelc Vostrou, advokátkou se sídlem v Praze, Čs. armády 371/11, proti žalovanému J. F., zastoupenému Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem v Praze, Pštrossova 1925/6, o 143 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 59/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2024, č. j. 62 Co 237/2024-384, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 („soud prvního stupně“) v řízení o zaplacení částky 143 250 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 17. 5. 2024, č. j. 30 C 59/2021-344, částečně zastavil řízení co do zaplacení částek 6 000 Kč s příslušenstvím a 17 250 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak z důvodu částečného zpětvzetí žaloby před zahájením prvního jednání.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 8. 2024, č. j. 62 Co 237/2024-384, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu („dovolací soud“) a navrhl zrušení napadeného usnesení i usnesení soudu prvního stupně. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dostupná, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz) nebo uvedení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na webových stránkách www.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Posouzení splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání není přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
26 Cdo
1590/2014, ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1708/2018).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
Dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž posuzování se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou ale nijak nekonkretizuje) a zároveň je v rámci sporu řešena procesní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) nebyla dosud vyřešena (kterou však nijak nevymezuje). Tyto dva dovolací důvody (měly-li by být vztaženy k téže procesní otázce, což se však pro absenci jejího vymezení z dovolání nepodává) se navzájem vylučují.
V obtížně srozumitelném dovolání se dovolatel vyjadřuje k projednávané věci, shrnuje dosavadní průběh řízení a vady, kterých se dle něj zejména soud prvního stupně dopustil, a vytýká mu neprovedení navržených důkazů, z čehož dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Na těchto skutečnostech ale není napadené rozhodnutí založeno a k případným vadám v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí (avšak jen za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí) by bylo možno přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání. To se týká i námitky nesprávného (dle žalovaného „návodného“ a ve vztahu k němu nerovného) postupu soudu prvního stupně při zjišťování procesního stanoviska žalobkyně před zahájením jednání. Dovolatel tedy řádně nevymezil dovolací důvod ani řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nad rámec uvedeného lze k výtkám dovolatele dodat, že z napadeného rozhodnutí (ani z rozhodnutí soudu prvního stupně) není patrno, že by odvolací soud aplikoval § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („dále jen „o. s. ř.“), v patnáct let starém znění, a nepostupoval podle účinného znění (které se přitom od dovolatelem uváděného data zahájení řízení v roce 2020 nezměnilo). Ustanovení § 40 o. s. ř. se napadené rozhodnutí nedovolává (není na jeho aplikaci založeno), odvolací soud pouze konstatuje z protokolu o jednání ze 17.
5. 2024, že se jednalo o první nařízené jednání ve věci a že došlo k částečnému zpětvzetí žaloby před jeho zahájením. Námitka žalovaného o zamítnutí jeho návrhu na opravu protokolace (týkající se obsahu a smyslu e-mailu jeho zmocněnce z 9. 4. 2020) a doplnění protokolace (o text odůvodnění jeho odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) se týká případné vady v řízení a nadto nemá k napadenému rozhodnutí žádný vztah. Námitka dovolatele, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo před zahájením jednání, protože se již od 21.
1. 2021 (kdy byl podán odpor) k žalobě vyjadřoval a navrhoval důkazy, je jen polemikou se závěrem odvolacího soudu, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, která založit přípustnost dovolání nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Navíc vychází z nesprávné úvahy dovolatele o okamžiku zahájení jednání (jenž vyplývá z § 117 odst. 1 o. s. ř., dle něhož jednání zahajuje předseda senátu, a § 118 odst. 1 o. s. ř., dle něhož po zahájení jednání předseda senátu nejprve vyzve žalobce k přednesu žaloby nebo sdělení jejího obsahu).
Dovolatel tak patrně ztotožňuje zahájení jednání se zahájením řízení. Ostatně sám dovolatel z protokolu cituje, že k zahájení jednání došlo předsedou senátu až poté, co byla žaloba částečně vzata zpět a řízení bylo částečně zastaveno. To platí i o námitce dovolatele, že o dispozičním oprávnění žalobkyně nelze hovořit poté, co řízení probíhalo 3,5 let, která navíc nemá žádnou právní ani judikaturní oporu [§ 96 o. s. ř. spojuje neúčinnost zpětvzetí pouze s tím, došlo-li k němu po právní moci rozhodnutí o věci (odst. 4), nebo po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem za splnění podmínek odst. 5].
Obdobné platí o námitce, že na rozhodnutí nelze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu (uvedené v napadeném rozhodnutí) proto, že řeší zpětvzetí žaloby ve sporném řízení zahájeném žalobou a nikoli platebním rozkazem. Dovolatel navíc přehlíží, že v případě zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem oprávněným subjektem soud ve věci nařídí jednání (viz § 174 odst. 2 o. s. ř.), což platí i pro elektronický platební rozkaz (viz § 174a odst. 3 o. s. ř.), a jelikož se ve věci ještě nejednalo, nemůže mít případný nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby žádné účinky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4226/2017).
Dovolací soud proto dovolání, které trpí vadami, které nebyly v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítl [§ 243c odst. 1 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu