USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení 17.748 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 24 C 68/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 26 Co 91/2024-214, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.565,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 26 Co 91/2024-214, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 17.748 Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která však odvolací soud hodnotil právně jinak. Mezi účastníky byla dne 27.
6. 2011 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100438393, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 24.000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 3 splátky po 2.084 Kč, následně byl úvěr zesplatněn. Rozhodčí smlouvou ze dne 27. 6. 2011 si účastníci sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů vzniklých ze smlouvy má kterýkoliv z tam uvedených rozhodců. Podle rozhodčího nálezu vydaného dne 9. 7. 2012 rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem pod č. j. 102 Rozh 1757/2012-7 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.670 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady rozhodčího řízení.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 36 EXE 3360/2012-36, soud exekuci pro vymožení pohledávky žalobkyně ve výši 144.670 Kč s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu ze dne 9. 7. 2012, č. j. 102 Rozh 1757/2012-7, zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), s odůvodněním, že oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je namístě exekuci zastavit.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy způsobený její zjevnou nespravedlností (podle § 39 obč. zák.). Rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout, i když rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Exekuční soud tak správně uzavřel, že rozpor hmotněprávní smlouvy s dobrými mravy způsobuje nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a vznikla proto nutnost exekuci zastavit.
Žalobkyně a žalovaný si vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.), které má obohacený ochuzenému vydat. V takové situaci činí podle § 397 obch. zák. promlčecí doba čtyři roky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, určilo a na ně navazující usnesení ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, zpřesnilo kritéria pro posuzování aspektů platnosti rozhodčí smlouvy navazující na ,,hlavní“ úvěrovou smlouvu, trpící případnou kolizí s dobrými mravy jako celku tak, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, ale je třeba vždy uvážit, zda ,,smluvní konstrukt“ ve svém celku není postižen kolizí s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele.
Posuzuje-li se tedy úvěrová smlouva a na ni navazující rozhodčí smlouva či rozhodčí doložka jako jeden celek, pak důsledky podané rozhodčí žaloby v podobě stavení promlčecí doby musí dopadat i na případy, kdy již sama úvěrová smlouva nebyla uzavřena platně. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, stanovil, že „zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost.
… Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.“ Sjednocující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 se obsahově týkalo jen rozhodčích doložek, resp. rozhodčích smluv, v nichž není transparentním způsobem určen rozhodce a poskytovatelem úvěru bylo úmyslně zahájeno rozhodčí řízení, přestože ten si byl vědom, že z pohledu judikatury obsahuje uzavřená smlouva z uvedených důvodů neplatnou rozhodčí doložku.
V posuzované věci však byl v samostatně uzavřené rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě uveden. Za této situace rozhodčí řízení zahájené po 11. 5. 2011 (byť na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru) má za následek stavení běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení, přičemž ke stavení běhu promlčecí doby lze v novém řízení u obecného soudu přihlédnout pouze tehdy, pokud věřitel podal novou žalobu k obecnému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno.
Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 1. 7. 2023 a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v této věci byl soudu doručen dne 12. 7. 2023, tedy bez zbytečného odkladu. Odvolací soud tak uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná a žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17.748 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázkách hmotného a procesního práva, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to:
A) zda je transparentní rozhodčí smlouva, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně třetí subjekt (Rozhodčí společnost Pardubice), rozhodce a žalobkyně uzavřeli tajnou dohodu (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), se kterou nebyla druhá strana rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech změnila průběh rozhodčího řízení a odměňování rozhodce, a to bez vědomí druhého účastníka rozhodčí smlouvy – spotřebitele;
B) zda je transparentní rozhodčí smlouva, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně fakticky rozhodčí řízení probíhalo nikoliv před rozhodcem určeným v takové rozhodčí smlouvě, ale před třetím subjektem v rozhodčí smlouvě neuvedeným (Rozhodčí společnost Pardubice), a to na základě tajné dohody (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), kterou žalobkyně uzavřela s rozhodcem a tímto třetím subjektem, a to bez vědomí druhého účastníka rozhodčí smlouvy – spotřebitele;
C) je-li odpověď na otázku A nebo B, případně A i B kladná, zda má zahájení rozhodčího řízení na základě Rozhodčí smlouvy jako je uvedeno v otázce A a B po datu 11. 5. 2011 za následek stavění promlčecí lhůty; D) zda má zneužití práva věřitele na úkor spotřebitele při zahájení rozhodčího řízení a nařízení exekuce za následek to, že po dobu vedení rozhodčího a exekučního řízení nedochází ke stavění promlčecí lhůty věřitele; E) je-li odpověď na otázku D kladná, zda je takovým zneužitím práva věřitele na úkor spotřebitele úmyslné zahájení rozhodčího řízení a exekučního řízení pro nároky, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti; F) zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se v takovém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalovaného ohledně nestavění promlčecí lhůty, ačkoliv na nich založil své rozhodnutí soud prvního stupně.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatel svou rozsáhlou argumentací zpochybňuje zejména pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka. Obdobnými otázkami jako jsou otázky A) a B) se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1846/2023, kde uzavřel, že k jeho vyloučení by s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu mohlo dojít teprve tehdy, „pokud by vztah rozhodce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosáhl takové povahy a intenzity, že by rozhodce i přes zákonem stanovené povinnosti nebyl schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Zcela typickými příklady jsou pozice rozhodce současně na straně účastníka či svědka, případné dotčení práv rozhodce výsledkem rozhodčího řízení či řízením samotným, příbuzenský, přátelský či naopak zjevně nepřátelský vztah k některému (některým) z účastníků řízení, anebo vztah ekonomické závislosti, k němuž dovolatelka svými nekonkrétními námitkami směřovala. V tomto ohledu se judikatura Nejvyššího soudu sjednotila v závěru, že ekonomickou závislost vedoucí k podjatosti rozhodce nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené kauze vzniká nárok na odměnu; ekonomická závislost musí být konkrétní, bezprostřední a přímá, aby byl rozhodce z projednávání a rozhodování věci eliminován (k tomu by došlo např. v případě, že rozhodce působil jako zaměstnanec, obchodní partner nebo kolega v zaměstnaneckém/obdobném poměru k jedné ze stran rozhodčí smlouvy).
Námitky povinné by totiž mohly být vznášeny rovněž vůči stálým rozhodčím soudům, které mohou strany sporu do svých rozhodčích doložek navrhovat ve shodě s právními předpisy opakovaně, neboť zákon o rozhodčím řízení s uvedenou periodicitou počítá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněný pod číslem 29/2015 Sb. rozh. obč., proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. III. ÚS 2193/17, odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, nebo - dílem i k námitce tzv.
zastřeného rozhodce - usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021).“ Jestliže dovolatel v této souvislosti dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, to na danou věc nedopadá, neboť v nyní posuzované věci byl v samostatně uzavřené rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě uveden. Nadto dovolatel přípustnost dovolání zakládá na vlastní skutkové verzi, že mezi rozhodcem a žalobkyní byla uzavřena tajná dohoda (Smlouva o zajištění služeb rozhodců), se kterou nebyl jako strana rozhodčí smlouvy seznámen a která v podstatných rysech změnila průběh rozhodčího řízení a odměňování rozhodce.
Vzhledem k výše uvedenému, otázky A) a B) nemohou založit přípustnost dovolání. Otázku ad C) dovolatel podmiňuje kladnou odpovědí na dvě předchozí otázky. Jelikož pro jejich řešení není dovolání přípustné, nemůže být přípustná ani otázka C). Přiléhavý přitom není odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, který na danou věc nedopadá, neboť řeší situaci, kdy je rozhodčí doložka neplatná. Na otázce ad D) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by šlo ze strany žalobkyně o zneužití práva.
Obdobně jako u předchozí otázky, dovolatelem citovaná judikatura na danou věc nedopadá. Otázku ad E) dovolatel opět podmiňuje kladnou odpovědí na otázku předchozí, která však přípustnost dovolání nezakládá. V takovém případě ani následující otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).