USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné Kláře Schwarzové, bytem v Bořicích 78, okres Chrudim, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 265 306 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 27 EXE 511/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2023, č. j. 23 Co 30/2023-333, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 2. 2020, č. j. 27 EXE 511/2019-45, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „exekutor“), pod sp. zn. 108 EX 03592/19. Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 19. 2. 2015, č. j. 102 Rozh 10710/2014-9, vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem (dále též „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“), jímž byla žalovaným, a to již zrušené společnosti M&S realizace staveb s.
r. o. v likvidaci (se sídlem v Bořicích č. p. 78, identifikační číslo osoby 28773683, po ukončené likvidaci vymazané z obchodního rejstříku ke dni 17. 8. 2018) a Kláře Michalčákové, nyní Schwarzové (tj. povinné), uložena povinnost zaplatit žalobkyni - oprávněné společně a nerozdílně částku 375 306 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % z této částky ode dne 18. 12. 2014 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 1 200 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla z úvěrové smlouvy účastnic ze dne 22.
1. 2014, č. 9200041554 (dále „úvěrová smlouva“), na jejímž základě oprávněná poskytla společnosti M&S realizace staveb s. r. o. v likvidaci a povinné revolvingový úvěr ve výši 110 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 169 168 Kč (roční úrok představoval částku 42 292 Kč) a se splatností rozloženou do 48 měsíčních splátek po 5 816 Kč. 2/ Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 11. 8. 2020, č. j. 27 Co 73/2020-72, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Zdůraznil, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána, případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a neplatnost rozhodčí smlouvy nemůže být založena jen tím, že jde o smlouvu formulářového typu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč.). Sjednanou výši úrokové sazby nepovažoval za zjevně nepřiměřenou s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). 3/ Exekutor následně předložil soudu prvního stupně k rozhodnutí opětovný návrh povinné na zastavení exekuce, opírající se o argumenty, které dosud nebyly předmětem řízení. Usnesením ze dne 13.
12. 2022, č. j. 27 EXE 511/2019-267, soud prvního stupně návrh povinné na zastavení exekuce zamítl, neboť úvěrovou smlouvu účastnic nepovažoval za spotřebitelskou, byla-li uzavřena mezi podnikajícími osobami (povinná byla jednatelkou M&S realizace staveb s. r. o.) a úvěr byl za účelem podnikání poskytnut. Oprávněná z tohoto důvodu neměla povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Rozhodce JUDr. Jiří Kolařík (dále rovněž „rozhodce“), jemuž přípustně poskytovala administrativní servis Rozhodčí společnost Pardubice s.
r. o.
(se sídlem v Pardubicích,
Masarykovo náměstí 1544, identifikační číslo osoby 27531465 - dále „rozhodčí společnost“), byl určen transparentním způsobem na základě platné rozhodčí doložky. Tím se soud prvního stupně ostatně již zabýval ve svém pravomocném usnesení ze dne 4. 2. 2020, č. j. 27 EXE 511/2019-45, shodně jako přezkoumával sjednaný úrok ve výši 8,05 %. Úvěrová smlouva není neplatná, a proto není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“). 4/ Odvolací soud k odvolání povinné usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 23 Co 30/2023-333, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám povinné, že soud prvního stupně vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, že o návrhu povinné rozhodl bez nařízení jednání a že rozhodčí řízení, z něhož vzešel exekuční titul, neproběhlo u rozhodce, ale fakticky u rozhodčí společnosti, odvolací soud revidoval a posléze aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Předně konstatoval, že o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. bylo možné rozhodnout na prvním stupni bez jednání za předpokladu, že ve věci rozhodná skutková tvrzení účastnic nebyla sporná (s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, a ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, uveřejněné pod číslem 3/2007 Sb. rozh. obč.). Tak tomu bylo i v posuzované věci, neboť povinná nerozporovala okolnosti vydání rozhodčího nálezu, skutečnosti týkající se osoby rozhodce a sjednané úvěrové podmínky; dovolává-li se „dalších skutkových okolností“, odvolací soud je nepovažuje (ve shodě se soudem prvního stupně) za významné. Usnesení soudu prvního stupně rovněž není nepřezkoumatelné, o čemž svědčí i zcela konkrétní odvolací námitky povinné.
Ta nevystupovala při uzavírání úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele (byla tehdy společnicí a jednatelkou obchodní společnosti jakožto druhého dlužníka) a na poskytovatele úvěru nelze aplikovat povinnosti plynoucí z § 9 zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále „ZSÚ“). Problematikou rozhodce, jemuž rozhodčí společnost poskytuje administrativní servis, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021, a námitky proti osobě rozhodce neakceptoval.
5/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: A/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se při posouzení způsobilosti exekučního titulu řádně nezabýval všemi námitkami povinné, jakož ani řádně neodůvodnil své další závěry, neprovedl důkazy, které povinná navrhovala a ve věci nenařídil jednání, a B/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí, odchýlil-li se exekuční soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by své odchýlení řádně odůvodnil; v případě těchto otázek odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 13.
října 2020, sp. zn. II ÚS 2736/19, a ze dne 2. června 2009, sp. zn. II ÚS 435/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017; C/ zda úvěrová smlouva naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti, pokud její úrok mnohonásobně překračuje úrokovou sazbu obvyklou v daném místě a čase, a která je zároveň zajištěna řadou smluvních pokut, jež neplní funkci, pro kterou byly sjednány; zde soudy obou stupňů nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy ze dne 26.
ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 4048/12, rovněž i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004; D/ zda je namístě zastavit exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jestliže oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění vede k nepřiměřenému postižení povinné; podle mínění dovolatelky je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., jak to plyne z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, ze dne 1. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, a ze dne 1. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021), od níž se odvolací soud bez náležitého odůvodnění odchýlil;
E/ zda neplatnost v případě kladné odpovědi na otázku ad C) způsobuje i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena se smlouvou jako provázaný smluvní konstrukt; v dané souvislosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018.
6/ Dovolatelka dále předestřela otázky hmotného práva a procesního práva, které nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny, a to: F/ zda lze smlouvu o zajištění služeb rozhodců, která modifikuje v podstatných rysech průběh rozhodčího řízení, považovat za součást rozhodčí smlouvy; G/ zda lze v případě kladné odpovědi na otázku ad F) posuzovat platnost rozhodčí smlouvy, pokud není rozhodčí smlouva kompletní; H/ zda proběhl výběr rozhodce a rozhodčí řízení transparentně, pokud rozhodce, třetí subjekt (rozhodčí společnost) a oprávněná uzavřeli tajnou dohodu (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), se kterou nebyla druhá strana Rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech ovlivnila průběh rozhodčího řízení a odměnu rozhodce; v těchto otázkách trpí usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelností, jelikož oprávněná nedoložila kompletní znění smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30.
4. 2010 a bez jejího znění nelze považovat za úplnou ani rozhodčí smlouvu, je-li evidentní, že smlouva o zajištění služeb rozhodců rozhodčí smlouvu bez vědomí povinné doplňovala; I/ zda je způsobilým exekučním titulem rozhodčí nález, který vznikl v rámci rozhodčího řízení probíhajícího de facto u zastřeného rozhodčího soudu, jež ale nebyl rozhodčí smlouvou povolán; rozhodce v tomto případě plní jen funkci tzv. bílého koně, protože rozhodčí nález ve skutečnosti vzniká u třetí osoby. 7/ Oprávněná ve vyjádření k dovolání mj. uvedla, že dovolatelkou tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí nepředstavuje zákonný dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
listopadu 2022, sp. zn. 30 Cdo 1811/2022). K otázkám ad C), D) a E) se dovolatelkou ohlášená judikatura týká spotřebitelského úvěru, o který v tomto případě nejde. V rámci otázek ad F), G) a H) povinná tvrdí navzájem se vylučující důvody přípustnosti dovolání a s otázkou ad I) se dovolací soud vypořádal již v usnesení ze dne 2. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021. 8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9/ Nejvyšší soud prostřednictvím své ustálené rozhodovací praxe vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 10/ Pro posuzovanou věc je v první řadě podstatné, že povinná neuzavírala úvěrovou smlouvu (z níž vychází exekuční titul) z pozice spotřebitele.
V tomto směru dovolatelka soudy obou stupňů v předchozím řízení nalezený skutkový stav nerozporovala (a ani v dovolání se vůči rozhodným skutečnostem nevymezuje), takže je namístě vycházet z toho, že oprávněná jakožto věřitel nabízející úvěr ve shodě se svou podnikatelskou činností (jak o tom svědčí údaje z veřejně dostupného obchodního rejstříku) poskytla obchodní společnosti M&S realizace staveb s. r. o. jakožto dlužníku a povinné, v té době jednatelce a zároveň společníku uvedené společnosti, označené jako „spoludlužník č. 1“, revolvingový úvěr (ve znění smlouvy půjčku), z čehož plyne, že povinná uzavírající smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti (srov. § 3 písm. a/ tehdy účinného ZSÚ a contrario) a za účelem zajištění finančních prostředků pro podnikání obchodní společnosti nemůže adekvátně argumentovat právy na svou ochranu obdobně jako v případě spotřebitelského vztahu a v této souvislosti namítat nemravné (nepřiměřené) postižení dlužníka a zjevnou nespravedlnost smlouvy samotné.
Dovolatelkou zvolené hledisko přípustnosti námitek v podobě otázek ad C) a D), dále i kladnou odpovědí na otázku ad C) podmíněné otázky E), proto neobstojí, vycházejí-li označená rozhodnutí dovolacího soudu z výrazně odlišného skutkového základu (tj. ze zákonem nadstandardně chráněných spotřebitelských poměrů), a nejsou tudíž na posuzovaný případ přiléhavá, takže odvolací soud se s uvedenou judikaturou nedostal (resp. nemohl dostat) do rozporu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn.
21 Cdo 1484/2004 (k otázce ad C/), se zabýval určením neplatnosti smlouvy o půjčce poskytnuté fyzické nepodnikající osobě za nepřiměřený (lichvářský) úrok a se smluvním zajištěním ve formě zřízení zástavního práva k nemovitým věcem, a to bez přesahu do exekuční oblasti, specifikovaná rozhodnutí k otázce ad D) sice vycházela z exekučních poměrů, ale měla vždy v základu spotřebitelský charakter vymáhané pohledávky a oproti posuzované věci jiné (nerovnost smluvního vztahu prohlubující) smluvní parametry, jakož i přítomnost zákonného požadavku ohledně povinnosti věřitele zkoumat před završením kontraktačního procesu úvěruschopnost dlužníka - spotřebitele.
11/ Nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, na který dovolatelka poukazuje, zrušoval rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího především z důvodu, že z předloženého spisového materiálu nevyplývala pravomoc rozhodce rozhodnout spor účastníků. Skutkově byl spor založen na zjištění, že si nepodnikající fyzická osoba (slabší strana) půjčila od úvěrové společnosti 13 000 Kč za podmínky, že téže společnosti doplatí dluh 4 000 Kč za zemřelého manžela, aniž to byla její povinnost; krom uvedeného závazku splátky dluhu plnila a celkově uhradila o 20 539 Kč více, než činila půjčka.
Za nepřijatelné označil Ústavní soud postupy, při nichž je dotčena i osobní sféra klienta, např. vnucování zajištění biankosměnkou, smluvní pokuty v rozsahu 30 % či 45 % dlužné částky v řádu jednotek týdnů nebo pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy apod. Protože druhý dovolatelkou označený nález Ústavního soudu (ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12) z předchozího nálezu zjevně vychází, lze konstatovat, že uvedená nálezová judikatura se zabývala zejména problematikou pravomoci rozhodce a řešila oproti zkoumané věci skutkově odlišné případy definované ochranou slabší (spotřebitelské) strany v souvislosti s půjčkou poskytnutou za zcela nepřiměřených podmínek, zasahujících krom právní oblasti i do sféry osobní (např. podmínka, aby dlužník plnil za zemřelého manžela).
Se zřetelem k úvěrové smlouvě v posuzované věci (úvěru sjednanému nesporně za účelem podnikatelské činnosti dlužníků ve výši 110 000 Kč, úročenému sazbou 38,4 % p. a. při splátkách rozložených do čtyř let a zajištěnému /exekučně nevymáhanou/ smluvní pokutou 8 % z dlužné částky po více než 15 dnech od termínu splatnosti a 13 % z dlužné částky po více než 30 dnech od splatnosti) je zřejmé, že dovolatelkou specifikovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nenaplňuje zvolené hledisko přípustnosti dovolání, přičemž ani okolnosti posuzované věci nejsou ničím výjimečné, aby na jejich základě exekuční soud dovodil porušení ústavně zaručených práv a svobod a oprávněné odepřel vykonatelnost jejího exekučního titulu.
Nelze přehlédnout pasivitu dovolatelky během rozhodčího řízení a po vydání rozhodčího nálezu, který nenapadla návrhem na jeho zrušení (§ 31 a násl. zákona č.
219/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů - dále „zákon o rozhodčím řízení“), naopak jej respektovala, protože od ledna 2015 do března 2019 povinnost exekučním titulem uloženou alespoň částečně splnila (jak je zřejmé z tvrzení oprávněné v exekučním návrhu). 12/ Otázky ad F) až I) dovolání jsou jednotícím prvkem založeny na zpochybnění pravomoci rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka (kvůli jím smluvně zajištěné servisní službě), k jehož vyloučení by však s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu mohlo dojít teprve tehdy, pokud by vztah rozhodce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosáhl takové povahy a intenzity, že by rozhodce i přes zákonem stanovené povinnosti nebyl schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Zcela typickými příklady jsou pozice rozhodce současně na straně účastníka či svědka, případné dotčení práv rozhodce výsledkem rozhodčího řízení či řízením samotným, příbuzenský, přátelský či naopak zjevně nepřátelský vztah k některému (některým) z účastníků řízení, anebo vztah ekonomické závislosti, k němuž dovolatelka svými nekonkrétními námitkami směřovala. V tomto ohledu se judikatura Nejvyššího soudu sjednotila v závěru, že ekonomickou závislost vedoucí k podjatosti rozhodce nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené kauze vzniká nárok na odměnu; ekonomická závislost musí být konkrétní, bezprostřední a přímá, aby byl rozhodce z projednávání a rozhodování věci eliminován (k tomu by došlo např. v případě, že rozhodce působil jako zaměstnanec, obchodní partner nebo kolega v zaměstnaneckém/obdobném poměru k jedné ze stran rozhodčí smlouvy).
Námitky povinné by totiž mohly být vznášeny rovněž vůči stálým rozhodčím soudům, které mohou strany sporu do svých rozhodčích doložek navrhovat ve shodě s právními předpisy opakovaně, neboť zákon o rozhodčím řízení s uvedenou periodicitou počítá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněný pod číslem 29/2015 Sb. rozh. obč., proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. III. ÚS 2193/17, odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, nebo - dílem i k námitce tzv. zastřeného rozhodce - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021). Nejde-li v případě otázek ad F) až I) o otázky dovolacím soudem dosud neřešené (neboť opak je pravdou), míjí se (rovněž zde) dovolatelka s ohlášeným předpokladem přípustnosti dovolání. 13) Za shora vylíčené situace představují otázky ad A) a B) samy o sobě toliko námitky označující vady řízení, k nimž dovolací soud nemůže přihlédnout, i kdyby nastaly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.).
Přesto je nutné podotknout, že soudy obou stupňů se v důvodech rozhodnutí zabývaly v rozsahu uplatněné obrany povinné relevantními okolnostmi, k nimž přiřadily přezkoumatelné právní závěry, takže v tomto směru není dovolacímu soudu signalizován jakýkoli ústavněprávní deficit. 14) Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu