20 Cdo 1812/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinné I. K., narozené dne XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č.
1297/3, pro 178 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 73 EXE 3613/2010, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 384/2020-113, t a k t o:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co
384/2020-113, se mění tak, že výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 7. října 2020, č. j. 73 EXE 3613/2010-70, se potvrzuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 16 080,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č.
1297/3.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení
před odvolacím soudem 5 360,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č.
1297/3.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9 360,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3.
V. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu
Mikovi, Exekutorský úřad Klatovy, na náhradě nákladů exekuce 16 310,80 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. října 2020, č. j. 73 EXE
6313/2010-70, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Dalimilem
Mikou, Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 Ex 35812/10, na základě
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. srpna 2010, č. j. 73 EXE
3613/2010-10 (výrok I.) a dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit
povinné náhradu nákladů řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi náklady
exekuce (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že exekučním titulem v
dané věci je rozhodčí nález vydaný JUDr. Evou Vaňkovou (patrně ze dne 18. ledna
2010 - v rozhodčím nálezu je zjevně chybně uvedeno datum 18. ledna 2009), č. j. Va 39-43/2009-9, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné
směnečný peníz ve výši 178 338 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady
rozhodčího řízení. Oprávněná poskytla povinné úvěr (zajištěný blankosměnkou) s
RPSN ve výši 75,08 %, který by umožňoval oprávněné i v případě řádného splácení
úvěru požadovat po povinné 127 692 Kč, přičemž povinnou byla čerpána pouze
částka 60 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že daná RPSN zcela zjevně a výrazně
přesahuje obvyklou úrokovou míru, a to i v nebankovním sektoru, a ujednání o
úroku je proto rozporné s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy jsou rovněž
sjednané smluvní pokuty ve výši 50 % nikoliv z poskytnuté částky, ale z celkové
částky navýšené o vysoké úroky, které při zohlednění sjednaného úroku ztrácejí
utvrzující a sankční charakter, neboť zjevně slouží spíše k obohacení věřitele
než k pouhému posílení jeho postavení a k motivaci spotřebitele ke včasnému
splacení úvěru, a lze je tak označit za likvidační. Uzavřená úvěrová smlouva a
rozhodčí smlouva vedle toho obsahovaly i další ujednání posilující ve svém
komplexu zcela zásadní nerovnováhu smluvních stran, a to jednak ujednání o
dalších smluvních pokutách, jakož i samotné ujednání o rozhodování sporu před
některým z rozhodců rozhodujících opakovaně spory oprávněné. Soud prvního
stupně proto uzavřel, že adhezně uzavřená úvěrová smlouva a s ní související
rozhodčí smlouva, které představují zjevné zneužití silnějšího postavení
oprávněné, a které měly umožňovat oprávněné (podnikatelce) domáhat se po
povinné (spotřebitelce) mnohonásobku poskytnutého plnění, a to v rozhodčím
řízení před jedním z rozhodců zvolených oprávněnou, jsou ve zjevném rozporu s
dobrými mravy a tedy i absolutně neplatné. Daný rozpor dosahuje takové
intenzity, že výkon rozhodčího nálezu by představoval zjevnou nespravedlnost a
byl by i v hrubém rozporu se zásadou ochrany spotřebitele, coby slabší smluvní
strany. Proto soud podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, exekuci zastavil, neboť s ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy
nebyla dána pravomoc rozhodce a vykonávaný rozhodčí nález je tak nezpůsobilým
exekučním titulem. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 384/2020-113, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce se
nezastavuje.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně uvedl, že úrok
vyčíslený pevnou částkou 67 692 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč byl
sjednán v rámci zákonných limitů a smluvní pokuty v době jejich sjednávání byly
s ohledem na okolnosti daného případu přiměřenými. Úvěrovou smlouvu ani
rozhodčí smlouvu proto podle odvolacího soudu nelze považovat za neplatné a
rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem. Odvolací soud k tomu odkázal na
jiná svá rozhodnutí a dodal, že v exekučním řízení zásadně nelze přezkoumávat
věcnou správnost exekučního titulu a že povinná měla možnost své námitky
uplatňovat v rozhodčím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Povinná považuje
rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť se podle ní odvolací
soud de facto vůbec nezabýval jejími odvolacími námitkami, ignoroval návrh na
provedení důkazu výslechem rozhodce a nadto nereflektoval ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka formulovala 9 právních otázek,
při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešeny. Tyto otázky zní:
1) Příčí se dobrým mravům úrok 57,95 % p.a. sjednaný v říjnu 2008 v
České republice při poskytnutí jistiny 60 000 Kč na základě smlouvy o úvěru
sjednané mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným? 2) Příčí se dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem jako v otázce 1),
která obsahuje smluvní pokutu, která dosahuje 50 % z celkové výše úvěru, která
ve svém celkovém úhrnu (63.846 Kč) přesahuje hodnotu vyplacené částky 60 000 Kč? 3) Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil
úvěruschopnost dlužníka, ačkoliv tato povinnost nebyla v zákoně výslovně
uvedena? 4) Postačuje k řádnému posouzení úvěruschopnosti, jsou-li ověřeny pouze
příjmy dlužníka bez jakéhokoli ověřování výdajů? 5) Ať jsou odpovědi na uvedené otázky jakékoliv, pokud jsou naplněny
podmínky, kdy je při poskytnutí jistiny 60 000 Kč v říjnu 2008 v České
republice sjednán úrok 57,59 % p.a., je sjednána 50% smluvní pokuta, která ve
svém úhrnu (63 846 Kč) přesahuje hodnotu poskytnuté částky 60 000 Kč, a věřitel
neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka, je taková smlouva neplatná? 6) Pokud je spotřebiteli poskytnut úvěr 60 000 Kč s úrokem 57,59 % p.a. a oprávněnou je u rozhodce požadováno a rozhodcem přiznáno plnění ve výši 178
338 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a nákladů rozhodčího řízení,
je takové plnění natolik nemravné a vede k nepřiměřenému postižení povinné, že
je na místě exekuci zastavit dle ustanovení § 289 odst. 1 písm. h) o.s.ř.? 7) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí exekučního soudu, jestliže soud při
rozhodování o odvolání povinné nepřihlíží ke skutečnostem a důkazům, které
povinná v řízení uplatňuje? 8) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí, odchýlí-li se exekuční soud od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by své odchýlení řádně odůvodnil? 9) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí exekučního soudu, jestliže soud
rozhodne na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své
předchozí rozhodovací praxe, aniž by své odchýlení odůvodnil? Dovolatelka zejména namítá, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť se příčí
dobrým mravům, když celý smluvní konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému
obohacení oprávněné. K úrokové sazbě 57,95 % ročně je třeba přičíst ještě
smluvní pokuty, zejména jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 %, jež se
neodvíjí od částky, s níž je dlužník v prodlení, ale od celkové výše úvěru. Nadto bylo přiznání všech smluvních pokut zajištěno blankosměnkou „bez
protestu“.
Rozhodčí doložka byla přitom (stejně jako ujednání o smluvních
pokutách) vtělena do smluvních podmínek. Ačkoliv povinné byla poskytnuta pouze
částka 60 000 Kč, z čehož 14 188 Kč povinná uhradila oprávněné ještě před
zesplatněním úvěru, rozhodce oprávněné přiznal plnění ve výši 178 338 Kč spolu
s 6% úrokem z prodlení. Oprávněná tak získala exekuční titul na trojnásobek
toho, co poskytla povinné. Dále podle dovolatelky oprávněná řádně neprověřila
její schopnost splácet úvěr. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém obsáhlém vyjádření uvedla, že povinnou formulované otázky
jsou již vyřešeny ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
není důvodu se od nich odchylovat a dovolání považuje za nepřípustné. Oprávněná
namítla, že smyslem exekučního řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to,
co bylo uloženo exekučním titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že
povinná v nalézacím řízení nevyužila možných prostředků obrany (obrana v
rozhodčím řízení, žaloba na zrušení rozhodčího nálezu před soudem). Závěry
povinné jsou zcela v rozporu se závěry dovolacího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo
3712/2012), když z její strany nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by v
projednávané věci byly dány natolik extrémní skutečnosti, které by odůvodňovaly
závěr, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi
s dobrými mravy a základními principy demokratického právního řádu. Oprávněná
dále uvedla, že úrok byl v projednávané věci sjednán v zákonných limitech. Nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami podle databáze ARAD byly v rámci
úročených úvěrů z kreditních karet a činily v rozhodném období 20,95 % p.a. V
porovnání s touto sazbou činí sazba 57,95 % p.a. sjednaná v projednávané věci
pouze 2,77 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování
úvěrů, přičemž za nepřiměřené jsou považovány sazby, které převyšují míru
obvyklou až čtyřnásobně. Přiměřená byla i výše smluvních pokut, neboť šlo o
jediný zajišťovací prostředek úvěru, který nastoupil až v okamžiku prodlení
dlužníka. Podle názoru oprávněné není neplatná úvěrová smlouva ani rozhodčí
smlouva, neboť povinná se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodla smlouvu
uzavřít, přičemž byla přehledným způsobem informována o způsobu zajištění
včetně smluvních pokut a bylo na ní, aby řádně plnila podmínky smlouvy. Oprávněná nepovažuje smlouvy za rozporné s dobrými mravy. Oprávněná rovněž
uvedla, že řádně posuzovala úvěruschopnost dlužníka. Oprávněná dále uvedla, že
pro ni není akceptovatelné, aby povinné byla přiznána náhrada nákladů této fáze
exekučního řízení. Oprávněná z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud
dovolání povinné odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil
níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela
výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na
základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá
nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce,
ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty,
smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem
přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve
svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. května 2020,
sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze
dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020). Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou,
podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani
zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce
se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod
číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem
62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty
určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání
práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního
soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním
řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit
výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve
věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí
způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu
hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního
státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.
Při zkoumání, zda exekuční titul
netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil
povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad
exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných
prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu
ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké
míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy,
soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků
z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a
jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci
zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby
byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i
věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného
plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již
tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu
ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti
nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že
celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento
předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů
realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán
průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo
základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter
dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12;
tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. prosince 2014,
sp. zn. III. ÚS 4084/12. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy,
i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši,
ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud
již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která
podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou
zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při
poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ze spisu se podává, že v nyní řešené věci oprávněná s povinnou uzavřely dne 22. října 2008 smlouvu o revolvingovém úvěru č.
9100251940, na jejímž základě
oprávněná povinné fakticky poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč, k němuž byla
sjednána RPSN ve výši 75,08 %, tedy celkem měla povinná oprávněné (v případě
řádného splácení) vrátit 127 692 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 547 Kč. Ve
smlouvě o úvěru (resp. ve smluvních podmínkách) byly současně dohodnuty i
smluvní pokuty, zejména smluvní pokuta ve výši 50 % z celkové výše úvěru, tj. z
částky 127 692 Kč. Následně, patrně dne 18. ledna 2010 (v rozhodčím nálezu je
zjevně chybně uvedeno datum 18. ledna 2009), bylo povinné exekučním titulem
uloženo uhradit oprávněné částku (směnečný peníz) 178 338 Kč spolu s 6% úrokem
z prodlení a náklady řízení, přestože povinná již částku 14 188 Kč uhradila.
Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je
oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí
k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci dle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinné při
uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o
výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik
zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017),
když exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami
demokratického právního státu (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne
17. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020).
Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinné pro
nadbytečnost nezabýval, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s
ohledem na neplatnost rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce a
vykonávaný rozhodčí nález je tak nezpůsobilým exekučním titulem. Proto Nejvyšší
soud v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně,
jímž byla exekuce zastavena.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně je odůvodněn tím, že
povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má
proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila
náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 16
080,90 Kč. Tato částka zahrnuje tři úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení, sepis návrhu na zastavení exekuce, účast advokáta na jednání soudu
prvního stupně dne 9. června 2020) podle § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 3 x 4 130 Kč =
12 390 Kč, dále tři režijní paušály podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy
3 x 300 Kč = 900 Kč a dále DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 16
080,90 Kč.
Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem je odůvodněn tím, že povinná
měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná
nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové
výši 5 360,30 Kč. Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření k odvolání oprávněné) podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu
při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 4 130 Kč, a dále jeden režijní paušál
podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 300 Kč a dále DPH z těchto částek v
sazbě 21 %, celkem tedy 5 360,30 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Povinná měla
v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle
ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady,
které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 9 360,30 Kč.
Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (sepis dovolání) podle § 11 odst.
2 písm. e) advokátního tarifu při tarifní hodnotě 178 338 Kč, tedy 4 130 Kč, a
dále jeden režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 300 Kč,
dále DPH z těchto částek v sazbě 21 % a dále náhradu soudního poplatku ve výši
4 000 Kč, celkem tedy 9 360,30 Kč.
Jelikož zastavení exekuce procesně zavinila oprávněná tím, že podala návrh na
nařízení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, soud jí uložil
uhradit rovněž náklady soudního exekutora. O náhradě nákladů soudního exekutora
soud rozhodl podle ustanovení § 89 exekučního řádu a § 5 odst. 1, § 6 odst. 1,
§ 11 odst. 2, 3, § 13 odst. 1 a § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“. Náklady soudního
exekutora činí 16 310,80 Kč (při vymoženém plnění ve výši 66 431,76 Kč) a
zahrnují odměnu soudního exekutora podle § 6 odst. 1 exekučního tarifu ve výši
9 980 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle § 13 odst. 1
exekučního tarifu a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tak soudnímu
exekutorovi náleží částka ve výši 16 310,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu