20 Cdo 75/2020-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny
v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze - Novém
Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinnému A. Z., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr.
Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, pro 93 456 Kč s
příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 78 EXE 448/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 26. června 2019, č. j. 18 Co 159/2018-157, t a k t o :
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019, č. j. 18 Co
159/2018-157, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Lukášem
Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 03205/17, na základě
pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. dubna 2017, č j. 78 EXE
448/2017-52, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně a před odvolacím soudem částku ve výši 25 797,20 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Němce.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacích
řízení částku ve výši 25 071,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta Mgr. Petra Němce.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi,
Exekutorský úřad Přerov, na náhradě nákladů exekuce částku 6 655 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. 78 EXE 448/2017-52, zastavil exekuci
vedenou soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod
sp. zn. 203 EX 03205/17 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce (výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci
rozhodčí nález ze dne 30. května 2016, č. j. 103 Rozh 2329/2016-7, vydaný
rozhodcem Mgr. Janem Fišerem, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit
oprávněné částku 93 456 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z
této částky ode dne 8. 4. 2016 do zaplacení, dále povinnost zaplatit smluvní
pokutu ve výši 0,25% za každý den prodlení s úhradou 74 080 Kč ode dne 19. 1. 2016 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 13 587,20 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru
ze dne 9. 6. 2015, č. 9100929046, podle níž byl povinnému poskytnut
spotřebitelský revolvingový úvěr ve výši 35 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou
94,98 % ročně na období 36 měsíců. 2/ Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. srpna
2018, č. j. 18 Co 159/2018-74, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že výše uvedenou exekuci nezastavuje. Dospěl k závěru, že v
exekučním řízení by hodnocení specifických okolností konkrétních závazků
povinného z úvěrové smlouvy znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního
titulu. Nepřisvědčil ani námitce ekonomické závislosti rozhodce způsobující
neplatnost rozhodčí smlouvy a odkázal v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a na skutečnost, že
povinný neuvedl žádný konkrétní důvod pro vyloučení ustanoveného rozhodce. 3/ Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 44/2019, k
dovolání povinného usnesení odvolacího soudu zrušil se závěrem, že odvolací
soud měl (v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018)
v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité
plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), posoudit mimo jiné i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění
ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má
být zaplacena za poskytnutí úvěru), a to nejen samostatně, ale i v jejich
celkovém úhrnu. 4/ V následně vydaném usnesení ze dne 26. června 2019, č. j. 18 Co
159/2018-157, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně (opět) změnil tak, že
posuzovanou exekuci nezastavil. Vyšel ze skutkového základu (vyplývajícího z
obsahu spisu i z doplněného dokazování v odvolacím řízení), že na základě
úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru s datem 9. 6.
2015 si povinný půjčil od
oprávněné jistinu 35 000 Kč, kterou se zavázal splácet v 36 měsíčních splátkách
po 2 315 Kč při roční procentní sazbě nákladů (dále „RPSN“) 94,98 %; úvěrová
smlouva dále obsahuje (mimo jiné) i ujednání o smluvní pokutě při zesplatnění
úvěru (v případě prodlení se splácením) ve výši 25 % z celkové dlužné částky a
o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z dlužné částky (celková základní částka
ke splacení měla činit 83 340 Kč). Pro účely hodnocení schopnosti splácet daný
úvěr povinný poskytl oprávněné informace o svých příjmech a výdajích, na
základě čehož oprávněná vyjádřila „volné zdroje“ povinného částkou 2 425 Kč a
zařadila jej do tzv. „lepšího segmentu klientů“ představující menší riziko pro
řádné splácení úvěrů (CBS skóre „448“, tj. druhá kategorie ze čtyř). Při
projednání věci před odvolacím soudem povinný později uvedl, že jím uvedené
informace „byly čistě účelový, protože potřeboval získat ten úvěr“. Povinnému
byl rovněž řádně předložen předsmluvní formulář obsahující veškeré potřebné
údaje o revolvingovém úvěru podle zákona o spotřebitelském úvěru, který dlužník
(spolu s Prohlášením o splnění informační povinnosti úvěrujícího) svým podpisem
vzal na vědomí. Odvolací soud po právním posouzení věci uzavřel, že obsah
vykonávaného rozhodčího nálezu není v kolizi se základními principy
demokratického právního státu a nelze dovodit neplatnost úvěrové smlouvy pro
rozpor s dobrými mravy (způsobující ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze
dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 /N 226/75 SbNU 527/ neplatnost
rozhodčí smlouvy a tím i nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího
nálezu). S ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledal výši smluvní pokuty
jako nepřiměřenou a obsah úvěrové smlouvy jako nepřípustný, a to jak v souhrnu,
tak i v jeho dílčích komponentech. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž závěry odvolacího
soudu označil za nesprávné, nevypořádal-li se odvolací soud s námitkami
povinného a odklonil-li se od právních názorů dovolacího soudu (zejména od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 1610/2019,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,
nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005),
jakož i od rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince
2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 /N 226/75 SbNU 527/, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 /N 21/64 SbNU 205/). Z hlediska
přípustnosti dovolání závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
(konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21
Cdo 1484/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo
234/2005).
Touto otázkou je:
A/ zda se příčí dobrým mravům úrok, který mnohonásobně překračuje úrokovou
sazbu obvyklou v daném místě a čase (úrok 94,98 % ročně sjednaný v červnu 2015
v České republice při poskytnutí jistiny 35 000 Kč);
6/ Dovolatel dále předestřel otázky procesního a hmotného práva, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, konkrétně:
B/ zda se příčí dobrým mravům úvěrová smlouva s výše uvedeným úrokem, která
obsahuje smluvní pokuty kumulativně dosahující jen za první rok přes 116 %
dlužné částky;
C/ zda je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil
úvěruschopnost dlužníka, a
D/ zda taková neplatnost (viz otázka ad C/) způsobuje i neplatnost rozhodčí
smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou jako provázaný smluvní kontrakt. 7/ Dovolatel v neposlední řadě formuloval právní otázku, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu -
konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo
1387/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017 -, a to (bez ohledu na řešení otázek předchozích):
E/ zda je v rozporu s dobrými mravy celý obchodní konstrukt, a neplatnost tak
dopadá na úvěrovou smlouvu i rozhodčí smlouvu jako na celek, byla-li v červnu
2015 poskytnuta jistina ve výši 35.000 Kč při sjednaném úroku 94,98 % ročně,
při sérii smluvních pokut, které v kombinaci jen za první rok prodlení
přesáhnou 116 % dlužné částky, a za situace, kdy věřitel neposoudil s odbornou
péčí úvěruschopnost dlužníka. 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o
dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu legitimovaným
účastníkem exekučního řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je v otázce posouzení dobrých mravů
smlouvy o úvěru, z níž vychází vymáhaná a rozhodčím nálezem přiznaná pohledávka
oprávněné společnosti, dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání povinného je rovněž opodstatněné. 9/ Z důvodové argumentace napadeného usnesení je zcela zřejmé, že odvolací soud
při řešení rozhodné otázky dostal do kolize s recentní a konzistentní
judikaturou Nejvyššího soudu (a též s rozhodovací praxí soudu Ústavního), podle
níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím
nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá
nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce,
ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty,
smluvního úroku či úroku z prodlení, a to v případě, že rozhodcem přiznaná
smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve
zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019). 10/ Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně konstatoval, že při
vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v
souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního
titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již
není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné
soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1
písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá
rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a
naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v
neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě
může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, jimiž jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována
smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 %
dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno
považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro
jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí
úvěru dlužníku je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko
nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty
(srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě
krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená
částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani
spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě
rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s
ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový
rámec práva jako normativního systému (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze
dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III.
ÚS 562/12; tyto závěry
Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, vyšel-li v tomto případě ze zjištění, že rozhodčí doložka souvisela
s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, a uzavřel-li na základě uvedených zjištění, že
smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu
sp. zn. I. ÚS 191/11 a že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci
rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní
určení rozhodce). 11/ V posuzované věci je podstatné, že oprávněná s povinným uzavřela dne 9. 6. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100929046, na jejímž základě oprávněná
povinnému poskytla úvěr ve výši 35 000 Kč, k němuž byla RPSN sjednána ve výši
94,98 %, úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., takže celkem
měl povinný oprávněné vrátit 83 340 Kč v měsíčních splátkách ve výši 2 315 Kč
po dobu 36 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně dohodnuta i smluvní pokuta
ve výši 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po
zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že nebude zaplacena částka
odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění
došlo) do zaplacení. Dále byla ve smlouvě o úvěru pro případ prodlení povinného
s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti
sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky, při prodlení o více než
30 dnů po termínu splatnosti pak smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné
splátky, jakož i jednorázová smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné částky pro
případ, že povinný po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové
jistině úvěru ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění úvěru
došlo, což představuje další sankci za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na
základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou
požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k
nepřiměřenému postižení povinného, že je namístě exekuci dle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při
uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o
výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik
zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
12/ Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinného
nezabýval a v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se posuzovaná exekuce zastavuje.
13/ Povinný měl v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má
proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby mu oprávněná nahradila
náklady, které účelně vynaložil k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro
výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve
výši 93 456 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 74 080 Kč ode dne
19. 1. 2016 do zaplacení, která je podle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č.
177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), plněním na dobu neurčitou
a stanoví se pětinásobkem hodnoty ročního plnění, tj. činí 337 990 Kč, tudíž
celková tarifní hodnota představuje částku 431 446 Kč. Náklady povinného
zahrnují čtyři úkony právní služby advokáta (převzetí a příprava zastoupení,
sepis návrhu na zastavení exekuce, vyjádření povinného k odvolání protistrany a
účast advokáta u jednání odvolacího soudu dne 26. 6. 2019), za něž povinnému
náleží podle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 2 písm. e), § 13 odst. 4 a § 14a
advokátního tarifu čtyři mimosmluvní odměny advokáta ve výši jedné poloviny,
tj. v souhrnu částka 20 120 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1 200
Kč (4 x 300 Kč) a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (počítaná ze součtu odměn
a náhrad), takže celkem se jedná o náklady řízení před soudem prvního stupně a
před odvolacím soudem ve výši 25 797,20 Kč.
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení
§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., zahrnují-
li tyto náklady dva úkony právní služby advokáta (sepis dvou dovolání), za něž
povinnému náleží podle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst.
4 a § 14a advokátního tarifu odměny advokáta ve výši 20 120 Kč, paušální
náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) a daň z přidané hodnoty ve
výši 21 %, celkem náklady obou dovolacích řízení ve výši 25 071,20 Kč.
15/ O náhradě nákladů soudního exekutora dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a
náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, tvoří-li základ pro
určení odměny soudního exekutora výše vymoženého plnění. Protože v posuzované
exekuci nedošlo k vymožení jakékoli částky, zahrnují náklady soudního exekutora
odměnu ve výši 2 000 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a
daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem tak soudnímu exekutorovi náleží
částka ve výši 6 655 Kč. K jinému postupu dovolací soud nespatřuje důvod za
situace podání exekučního návrhu již v době, kdy existovala judikatura
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž bylo možné dovodit, že rozhodčí nález
nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne
24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není
nespravedlivě tíživým následkem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu