20 Cdo 44/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D.,
v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., identifikační číslo osoby
61860069, se sídlem v Praze - Novém Městě, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinnému A. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr.
Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Mendiků 1396/9, pro 93 456 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE
448/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
22. srpna 2018, č. j. 18 Co 159/2018-74, t a k t o:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 18 Co
159/2018-74, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. 78 EXE 448/2017-52, zastavil exekuci vedenou soudním
exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX
03205/17 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce
(výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze
dne 30. května 2016, č. j. 103 Rozh 2329/2016-7, vydaný rozhodcem Mgr. Janem
Fišerem, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 93 456
Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky ode dne 8. 4. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% za každý den prodlení s
úhradou 74 080 Kč ode dne 19. 1. 2016 do zaplacení a na nákladech rozhodčího
řízení částku 13 587,20 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě
smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 9. 6. 2015, č. 9100929046, podle níž byl
povinnému poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve výši 35 000 Kč s
výpůjční úrokovou sazbou 94,98 % ročně na období 36 měsíců. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. srpna
2018, č. j. 18 Co 159/2018-74, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že výše uvedenou exekuci nezastavuje. Dospěl k závěru, že
přihlédnutí k specifickým okolnostem podoby konkrétních závazků povinného z
úvěrové smlouvy by znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu. Nepřisvědčil ani námitce ekonomické závislosti rozhodců způsobující neplatnost
rozhodčí smlouvy, u níž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna
2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a na skutečnost, že povinný neuvedl žádný
konkrétní důvod pro vyloučení ustanoveného rozhodce. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž závěry odvolacího
soudu označil za nesprávné, nevypořádal-li se odvolací soud s námitkami
povinného a odklonil-li se od právních názorů dovolacího soudu (zejména od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017,
usnesení ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016)
a rovněž od rozhodovací praxe Ústavního soudu (jeho nálezu ze dne 11. prosince
2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nálezu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS
199/11). Z hlediska přípustnosti dovolání závisí napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012,
a usnesení ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017). Těmito procesními
otázkami jsou:
A/ zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního
titulu;
B/ zda exekuční soud může na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci
zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s.
ř.“)
s odkazem na „jiný důvod“. Dovolatel dále formuloval otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne 15. prosince
2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33
Odo 234/2005), případně která nebyla s ohledem na specifika případu dovolacím
soudem řešena, a to C/ zda se příčí dobrým mravům úrok, který mnohonásobně
překračuje úrokovou sazbu obvyklou v daném místě i čase (úrok 94,98 % p. a. sjednaný v červnu 2015 v České republice při poskytnutí jistiny 35 000 Kč). Z
otázky ad C/ dovolatel dovodil další otázky procesního a hmotného práva, jež
nebyly dovolacím soudem doposud řešeny, konkrétně:
D/ zda se příčí dobrým mravům specifikovaná úvěrová smlouva, obsahující smluvní
pokuty, které kumulativně dosahují jen za první rok přes 116 % dlužné částky;
E/ zda je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil
„úvěruschopnost“ dlužníka;
F/ zda v případě kladné odpovědi na otázku ad E/ způsobuje taková neplatnost i
neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou jako
„provázaný smluvní konstrukt“;
G/ zda je neplatná rozhodčí smlouva, která má stanovit pravomoc rozhodce pro
řešení sporu ze smlouvy, která v době uzavření rozhodčí smlouvy ještě nevznikla;
H/ zda je neplatná rozhodčí smlouva pro obcházení zákona, pokud byla uzavřena
se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout. Krom uvedeného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a
usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) při řešení otázky,
zda s ohledem na výši jistiny, výši úroku, sérii smluvních pokut a neposouzení
„úvěruschopnosti“ dlužníka není v rozporu s dobrými mravy „celý obchodní
konstrukt“. Podle názoru dovolatele může exekuční soud přezkoumávat exekuční
titul i z pohledu správnosti (zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017). Odvolací soud rozhodčí smlouvu z
těchto hledisek neposuzoval a dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na
rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, rozsudek ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014,
rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016 a rozsudek
ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009), od níž se odvolací soud při
svém rozhodování neodchýlil.
Exekučnímu soudu totiž nepřísluší v exekučním
řízení přezkoumávat úvěrovou smlouvu a její případný rozpor s dobrými mravy,
krom toho nebyly povinným tvrzeny natolik extrémní okolnosti, které by vedly k
závěru, že úvěrová a rozhodčí smlouva se jako celek příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) - dále opět „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního
soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s
dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými
mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu,
Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že
dovolání je opodstatněné. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na
zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor
rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše
popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za
nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření
rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že
tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany
spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února
2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017). Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není
zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti
„hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující
rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda
vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce
k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o
sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. prosince 2007, sp. zn.
29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí
smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze
opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním)
není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými
principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). V dalším řízení je proto nezbytné zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího
řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s
dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na
smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční
tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru
a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu
ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění,
které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí
smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona
č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba
provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i v komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení
je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s
dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018,
sp. zn. 20 Cdo 1641/2018). Ze shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ve vztahu k dovolatelem
předestřeným otázkám ad A/ a B/ plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci
za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího
nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i
mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru
(zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za
poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen
samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl
s odůvodněním, že přihlédnutí k podobě konkrétních závazků z úvěrové smlouvy by
znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu, je jeho právní posouzení
ve světle shora znamenané judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné, a tudíž
i nesprávné.
Se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení bez jednání (viz § 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ruší (aniž by
se zabýval dalšími námitkami dovolatele) a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu