20 Cdo 2260/2018-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinnému J. T., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 53 433 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 EXE 4322/2014, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 25 Co
264/2017-68, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 25 Co
264/2017-68, se ruší v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního
soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2017, č. j. 15 EXE 4322/2014-30, dále se ruší
usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 6. 2017, č. j. 15 EXE
4322/2014-30, ve výroku II. a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Berouně k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
12. 6. 2017, č. j. 15 EXE 4322/2014-30, kterým Okresní soud v Berouně zamítl
návrh povinného na odklad exekuce (výrok I.) a na zastavení exekuce (výrok
II.). Uzavřel, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení ani odklad
exekuce. Rozhodčí smlouvu považoval za platně sjednanou v souladu s § 7 odst. 1
zákona č. 216/1996 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále
jen „zákon o rozhodčím řízení“), ve znění účinném do 30. 11. 2016. Výběr
konkrétního rozhodce je stanoven určitým a transparentním způsobem, ujednání o
rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za
nepřiměřenou podmínku ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Exekučnímu soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje ujednání, které by
způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch
spotřebitele. Argument o ekonomické závislosti rozhodce odvolací soud považoval
za zavádějící vzhledem k omezenému počtu osob rozhodců a narůstajícímu počtu
sporů ze smluv o úvěru (půjčce). Zdůraznil, že povinný smlouvu o úvěru i
rozhodčí doložku uzavřel dobrovolně, vážně a svobodně. Poukázal na nutnost
uplatnění zásady pacta sunt servanda. Rozhodčí smlouvu pak zhodnotil jako
platně uzavřenou.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uvedl, že odvolací
soud rozhodoval ještě bez znalosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10.
2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, jímž dovolací soud rozhodl ve skutkově a právně
identické věci. Má za to, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena v souladu s
dobrými mravy, jestliže v ní byli vyjmenováni rozhodci ekonomicky závislí na
oprávněné a rozhodčí smlouva byla uzavřena současně s absolutně neplatnou
smlouvou o úvěru. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru závisí na
vyřešení následujících otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny:
- zda se příčí dobrým mravům rozhodčí smlouva sestavená výhradně podnikatelem,
která určuje konkrétní jména rozhodců, když spotřebitel neměl možnost
spolupodílet se na obsahu takové smlouvy a jsou pochyby o nezávislosti rozhodců
ve vztahu k podnikateli,
- zda je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích
smlouvách a rozhodl v jeho věcech již přes 27 000 rozhodčích sporu, ekonomicky
závislý na podnikateli,
- zda se příčí dobrým mravům typově výše uvedená rozhodčí smlouva, pokud
spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky
závislí na podnikateli,
- zda skutečnost, že úvěrová smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák.,
způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná,
- zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu
a
- zda může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci
zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nezkoumal okolnosti uzavření rozhodčí
smlouvy (za jakých podmínek byla uzavírána, jak oprávněná informovala
spotřebitele o rozhodcích a jak o nich bylo jednáno), čímž opomněl zásadu
poctivosti a rovnosti (ochrany slabší strany). Vzhledem k formulářovému
charakteru rozhodčí smlouvy povinný nemohl před jejím uzavřením žádným způsobem
zjistit, zda vybrané osoby mají předpoklad pro funkci rozhodce a jaký je jejich
vztah k oprávněné. Jako možní rozhodci ve smlouvě figurují osoby, které jsou na
oprávněné ekonomicky závislé. Jsou proto dány důvodné pochybnosti o jejich
nezávislosti a nestrannosti (není rozhodné, že tyto osoby nakonec spor
nerozhodovaly), což způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy. Povinný považuje
smlouvu o úvěru za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (zejména z důvodu
sjednané úrokové sazby ve výši 148,18 % p. a.) a poukazuje mj. na nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, podle něhož
důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může
spočívat i v tom, že ačkoli určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí
ústavněprávním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o
úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena. Tyto závěry Ústavního soudu je třeba
vztáhnout rovněž na rozhodčí smlouvu, protože obě smlouvy jsou provázané (bez
podpisu rozhodčí smlouvy by nedošlo k podpisu smlouvy o úvěru). Odvolací soud z
tohoto hlediska platnost rozhodčí smlouvy nezkoumal. V souladu s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, pro závěr, zda
je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána
pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s
pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní
pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že exekuční soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a tedy ani posoudit, zda
smlouva o úvěru nebo rozhodčí smlouva neobsahují ujednání, které by způsobilo
významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.
Způsob určení rozhodce v rozhodčí smlouvě je transparentní a nejedná se o
ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Zdůraznila,
že povinný v rámci rozhodčího řízení nenamítal podjatost ani ekonomickou
závislost rozhodce a po celou dobu rozhodčího řízení byl zcela pasivní.
Námitkami zakládajícími podjatost rozhodce nelze vytvářet procesní prostředek,
jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, proti kterému se
povinný nijak nebránil. Domnívá se, že nelze usuzovat na ekonomickou závislost
rozhodce z celkového počtu spisů, kde je oprávněný uveden jako účastník řízení.
Povinný neuvádí, co mu konkrétně překáželo, aby vznesl výhradu ekonomické
závislosti rozhodců při uzavírání rozhodčí smlouvy, ani netvrdí a neprokazuje,
že by zde byly další důležité okolnosti, které by poukazovaly na to, že proces
sjednávání rozhodčí smlouvy či její obsah nebyly v souladu s dobrými mravy.
Nebyla ani nijak zkrácena procesní práva povinného. Případná neplatnost smlouvy
o úvěru nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, povinný navíc neprokázal, že
by smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek byly v kolizi s
dobrými mravy či s principy na ochranu spotřebitele. Povinný byl před podpisem
obou smluv seznámen a informován o všech podmínkách. Navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na odklad
exekuce, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., Nejvyšší soud je
proto v této části odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, neboť
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v
otázce možnosti exekučního soudu zkoumat platnost úvěrové smlouvy, k níž se
váže rozhodčí smlouva, za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Takové vady
se však ze spisu nepodávají.
V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný dne 5. 8. 2014
rozhodcem JUDr. Martinem Týlem, č. j. 101 Rozh 4505/2014-7, jímž bylo povinnému
uloženo zaplatit oprávněné 53 433 Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález byl vydán
na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi oprávněnou a povinným dne 19. 3.
2013, v níž si účastníci ujednali, že veškeré spory vzniklé ze smlouvy o
revolvingovém úvěru č. 9100717163 budou rozhodovány jedním rozhodcem, kterého
vybere žalující strana ze seznamu třinácti osob uvedeného v rozhodčí smlouvě.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom směru, že věcná správnost
exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána [viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002
(uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady
nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost
vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím výtky vad
nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna.
V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o
věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne
26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů
Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc
rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová
smlouva uzavírána, včetně zohlednění kriterií vytyčených judikaturou Nejvyššího
soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (dále viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017).
Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost
uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení
platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené
usnesení odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř).
Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto v odpovídajícím rozsahu
zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Další dovolací námitky týkající se nemožnosti povinného spolupodílet se na
obsahu rozhodčí smlouvy a pochybností o ekonomické nezávislosti rozhodců ve
vztahu k oprávněné, neshledal dovolací soud důvodnými.
Nejvyšší soud ve skutkově obdobných věcech již dříve uvedl, že samotné uzavření
rozhodčí smlouvy na předtištěném formuláři obsahujícím konkrétní jména „ad hoc“
rozhodců nečiní rozhodčí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Aby tomu
tak bylo, musely by zde být další důležité okolnosti, které by naznačovaly či
poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem i
její obsah není v souladu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3.
2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017).
V projednávané věci povinný pouze obecně uvedl, že mu rozhodčí smlouva byla
„vnucena“, neměl možnost spolupodílet se na jejím obsahu a měnit ji a osoby
rozhodců nebyly předmětem individuálního projednávání. Přitom však tato svá
tvrzení nijak neupřesnil ani nedoložil (např. že by nemohl navrhnout jiná jména
rozhodců či prohlásit, že s určitou osobou nesouhlasí, popř. že by protistrana
odmítla o možných změnách vyjednávat). Naopak z obsahu rozhodčího spisu
vyplývá, že oprávněná povinného před podáním žaloby vyzvala, aby sám osobu
rozhodce ze seznamu zvolil, na což však povinný nijak nereagoval.
Pokud se týče namítané ekonomické závislosti dvou rozhodců uvedených v rozhodčí
smlouvě (JUDr. Evy Vaňkové a Mgr. Jana Fišera), Nejvyšší soud v této
souvislosti opakovaně uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012), že princip nezávislého a nestranného
rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro
rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může
dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům
nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky
jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka,
resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech;
shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně
nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou
poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým,
např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí
smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru a
nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci
vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka
vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž
do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Jistou „opakovanost“ rozhodce zákon
o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k vyloučení konkrétní osoby
rozhodce z projednávání a rozhodování o věci nemůže postačit jen tvrzení, že je
jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, eventuálně i dlouhodobě navrhován
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (243g odst. 1 věta první o.
s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodováno ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová,
Ph.D.
předsedkyně senátu