20 Cdo 3283/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému M. L., zastoupenému Mgr. Petrem
Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 89 277 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
80 EXE 2676/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 16. října 2017, č. j. 20 Co 18/2017-38, takto:
I. Dovolání povinného proti části usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.
října 2017, č. j. 20 Co 18/2017-38, jíž byl potvrzen výrok I. usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 3. října 2016, č. j. 80 EXE 2676/2014-23, se
odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2017, č. j. 20 Co
18/2017-38, se v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení Městského soudu v
Brně ze dne 3. října 2016, č. j. 80 EXE 2676/2014-23, a výrok II. usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 3. října 2016, č. j. 80 EXE 2676/2014-23, ruší a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 80 EXE 2676/2014-23,
zamítl návrh povinného na odklad exekuce (výrok I.) a současně zamítl i návrh
povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Uvedl, že vedením exekuce byla
pověřena soudní exekutorka Mgr. Marcela Petrošová, Exekutorský úřad Břeclav,
pověřením téhož soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 80 EXE 2676/2014-9, podle
vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem dne 5.
12. 2013, č. j. 102 Rozh 5645/2013-7. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, uvedl, že exekuční řízení je ze své
podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní
nalézání práva astejně tak není řízením přezkumným. Exekučnímu soudu tak
nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí
smlouva, neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a popř. z tohoto důvodu
exekuci zastavit. Rozhodčí smlouva, podle níž se strany dohodly, že majetkový
spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc
s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je
platným právním úkonem. Pokud si účastníci v rozhodčí smlouvě ze dne 13. 4.
2013 sjednali, že veškeré spory vyplývající ze Smlouvy o revolvingovém úvěru
budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním ze 13 konkrétně uvedených rozhodců,
ke kterému bude podána žaloba, je tento způsob určení rozhodce dostatečně
transparentní, neboť osoby rozhodců jsou dostatečně identifikovány a
konkretizován je i způsob výběru konkrétního rozhodce. Rozhodčí smlouvu tak
soud shledal platnou, zakládající pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výběr rozhodce
se uskutečnil podle transparentních pravidel, neboť bylo dohodnuto, že
rozhodcem může být vybrán kterýkoliv ze 13 předem konkrétně vyjmenovaných
rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Odvolací soud rovněž dospěl závěru, že
posuzování platnosti rozhodčích doložek v souvislosti s posuzováním dalších
okolností, za kterých k uzavření doložky došlo, není obligatorní povinností
soudu, tím spíš, že za dané situace (konstruované právním zástupcem povinného)
by došlo k relativizaci prakticky všech rozhodčích nálezů, vydaných vůči
dlužníkům, kteří nejen že dlužné částky věřitelům neuhradili, ale ani se tak
nechystají do budoucna učinit. Současně pak platí, že judikatura vyšších soudů
standardně prozatím neukládá soudům prvého stupně zabývat se platností Smlouvy,
ke které se rozhodčí smlouva (ujednání o rozhodčí doložce) připíná. Uzavřel, že
soud prvního stupně nepochybil, když se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné
rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti povinným.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že
odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně potvrdil,
a zároveň se řádně nevypořádal s dalšími argumenty povinného. Nevypořádal se
ani s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou povinný
upozorňoval. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to, že
předmětná rozhodčí smlouva nebyla uzavřena transparentně, když rozhodoval
rozhodce ekonomicky závislý
na oprávněné, která ho využívala opakovaně, navíc rozhodčí smlouva byla
uzavřena současně s absolutně neplatnou smlouvou o úvěru, která se příčí dobrým
mravům, a bez této smlouvy o úvěru by ani nebyla uzavřena. Dovolatel je toho
názoru, že rozhodčí smlouva je pouze smluvním ujednáním technicky vyčleněným na
samostatnou listinu. Domnívá se, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek
procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015), případně které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Těmito otázkami pak jsou:
A) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel? B) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby
o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli? C) Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách
podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele již přes 27 000 rozhodčích sporů,
ekonomicky závislý na podnikateli? D) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl
jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou
sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden
či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli? E) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o
sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem
předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, na více rozhodcích jmenovitě a takový
rozhodce spor nakonec rozhodoval? Dovolatel uvedl další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo
1394/2012):
F) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu? G) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci
zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst.
Za klíčovou dovolatel považuje otázku A), neboť podle jeho názoru totožnou
situaci řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 1. března 2016, sp. zn. 26
Cdo 3631/2015, na které dovolatel poukazoval již v návrhu na zastavení exekuce,
a odvolací soud se s daným rozhodnutím nijak nevypořádal. Především se však
odvolací soud nevypořádal s argumenty povinného a s jeho tvrzením, že se dobrým
mravům příčí rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména rozhodců, když
spotřebitel neměl jakoukoliv možnost se spolupodílet na obsahu takové smlouvy.
Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost
uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení
platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, odvolací soud
se vypořádal se všemi námitkami a není důvod je rušit. Dovolání považuje za
nedůvodné, neboť otázky formulované povinným nemají zásadní právní význam,
přičemž některé již byly Nejvyšším soudem vyřešeny. K tomuto odkazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodčí nález, na jehož podkladě je exekuční
řízení vedeno, nebyl nikdy zrušen a vymáhané plnění tak má svůj právní důvod v
hmotném právu. Oprávněná zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu, že exekuční
soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu
a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Rovněž uvedla, že rozhodčí doložka
vyhovuje požadavkům transparentnosti výběru rozhodce. Navrhla, aby dovolání
bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud zjistil,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu (jde-li o tu část
výroku, v níž odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3.
října 2016, č. j. 80 EXE 2676/2014-23, ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh
povinného na zastavení exekuce) bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení
vykonatelnosti rozhodčího nálezu neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro její
rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu), napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže
být v exekučním řízení přezkoumávána [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady nalézacího řízení se
nepřenášejí do exekučního řízení
a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv, tedy ani nepřímo
prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v exekučním řízení zpochybněna.
V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, s poukazem na nálezy Ústavního
soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014,
sp. zn. III. ÚS 4084/12 (Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné,
aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují
práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou
formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich
modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně
klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní.
Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění
biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení
s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku
dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za
nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s
dobrými mravy. Na tomto závěru podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani
skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v
situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se
takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené
či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v
případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková
splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento
předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“), uvedl, že z pohledu závěrů
Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Nicméně pro
závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a
není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je
třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií
judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům,
zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní
okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána (shodně srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 17.
října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2250/2017, ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo
4015/2017, a ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
V nyní řešené věci se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně
nevypořádaly s argumentací povinného vycházející z již výše uvedených nálezů
Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11.
prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Protože odvolací soud (ani soud prvního
stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť
se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu
transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž
nesprávné. Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu
I. stupně zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami
dovolatele. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také pro výrok II. usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i
výrok II. tohoto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s.
ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v rozsahu, jímž povinný napadá část usnesení odvolacího soudu, kterou
byl potvrzen výrok I. usnesení soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na odklad
provedení exekuce, Nejvyšší soud odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť vůči takovému rozhodnutí není dovolání přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.),
případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Miroslava
Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu