33 Cdo 3154/2021-988
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce R.
P., bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci,
Litovelská 1340/2C, proti žalovaným 1) Družstvu Olomouc, Jižní, družstvu se
sídlem v Olomouci, Školní 202/2, identifikační číslo 25861255, 2) Statutárnímu
městu Olomouc, se sídlem magistrátu v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému
Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici
1212/39, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně A. S., bytem XY,
zastoupené Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí
580/4, o určení platnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 11 C 345/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, č. j. 69 Co 7/2021-965, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 14. 10.
2020, č. j. 11 C 345/2019-891, jímž Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud
prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že blíže specifikovaná smlouva o
smlouvě budoucí uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými dne 18. 2. 2009 je platná
a účinná a že závazkový vztah založený touto smlouvou mezi účastníky trvá
(výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního
zájmu žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jehož přípustnost dovozuje z toho, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která je dovolacím soudem doposud rozhodována rozdílně a je na místě,
aby ji dovolací soud posoudil jinak.“
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1891/2013). Tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva
jde, a ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta
rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Argument dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem doposud rozhodována
rozdílně a je na místě, aby ji „dovolací soud posoudil jinak“, není řádným
vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově
neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla
(dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1172/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou
dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu); ostatně
dovolatelka ani žádnou takovou právní otázku k dovolacímu přezkumu neformuluje. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí
sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., a
nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolatelka požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. tak nedostála. Nejvyšší soud
proto její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v
dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech
řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017 přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu