33 Cdo 316/2023-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, se sídlem Praha 1, Staré Město, Mariánské nám. 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované TEKUM, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Praha 4, V Zápolí 1268/25, identifikační číslo osoby 04115996, zastoupené JUDr. Miroslavem Růžičkou, advokátem se sídlem Praha, Vodičkova 699/30, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, identifikační číslo osoby 00063584, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 281/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 69 Co 13/2022-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové. III. Žalovaná je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalobce na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 69 C 13/2022-165, potvrdil rozsudek ze dne 23. 2. 2022, č. j. 19 C 281/2020-109, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1748/6 o výměře 648 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 1268 a dále pozemku parc. č. 1748/20 o výměře 560 m2, ostatní plocha, vše v katastrálním území Michle, obec Praha, vše zapsáno na LV č. 10158 vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce se k dovolání vyjádřil a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Vedlejší účastnice na straně žalobce navrhla zamítnutí dovolání, nebude-li odmítnuto. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud právním závěrem o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy (jímž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně) z důvodu údajného rozporu s dobrými mravy a „neprovedení projektu, k jehož realizaci však nebyla ani v uzavřené kupní smlouvě ani v žádosti ZPS stanovena žádná lhůta“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda je namístě použít korektiv dobrých mravů pro vyslovení neplatnosti právního jednání (kupní smlouvy) ve prospěch územního samosprávného celku, který disponuje s početným odborným aparátem a který má povinnost prověřit úplnost a správnost informací poskytnutých před uzavřením smlouvy navíc za situace, kdy tyto informace jsou povětšinou snadno dostupné z běžných zdrojů.
Dovolání není přípustné. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. 5D zn. 21 Cdo 3625/2008, od jehož závěrů se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, je nepřípadný, neboť dotyčné rozhodnutí řeší právní otázku splnění požadavku, aby, jde-li o smlouvy o převodu nemovitostí, byly projevy účastníků na téže listině, na jejímž řešení však rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci založeno není. Přípustnost dovolání nezakládá přesvědčení žalované, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, resp. od závěru v něm uvedeném, že základním principem výkladu smluv, jejichž výklad umožňuje dovodit jak platnost, tak neplatnost smlouvy, je priorita výkladu, který dovozuje platnost smlouvy. Odvolací soud se otázkou výkladu smlouvy (a z něho vyvozené neplatnosti smlouvy) nezabýval.
Odvolací soud při hodnocení platnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou vycházel ze zjištění, že uzavření kupní smlouvy s dotyčným zájemcem (předchůdcem žalované) a s nižší kupní cenou než je cena obvyklá předcházelo zveřejnění záměru, jehož součástí bylo, že žadatelem je subjekt, který je součástí IZS a který se zavázal na předmětných pozemcích realizovat projekt zahrnující vybudování moderního výukového potápěčského centra pro účely školení potápěčů IZS, v němž budou probíhat školení, bude provozována 24hodinová pohotovost, vybudováno sociální bydlení apod., přičemž následně vyšlo najevo, že zájemce předpoklady pro jeho realizaci nesplňuje.
Otázkou platnosti kupních smluv, jež obec uzavřela v rozporu se zveřejněným záměrem, se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, v němž dovodil, že jestliže obec ve zveřejněném záměru stanoví podmínky, jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce, kupní smlouvu však uzavře se subjektem, který tyto podmínky nesplňoval, jde o kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se zveřejněným záměrem. K tomu dodal, že kupní smlouva, kterou obec uzavře v rozporu se zveřejněným záměrem, sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, ba dokonce zákonnému požadavku zdánlivě, z čistě formálního hlediska vyhovuje, z věcného však nikoliv, neboť jí byl realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn, a svými důsledky - netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí (jejich diskriminací), zákonu (tj. tehdy platnému ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.), jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, tudíž jej obchází.
Proto také kupní smlouva, jež byla uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem, je právním úkonem neplatným pro obcházení zákona. Vzhledem k tomu, že současná právní úprava týkající se možnosti nakládání s nemovitým majetkem obce v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, se od předchozí úpravy (zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), nijak zásadně neliší, jsou uvedené závěry i nadále použitelné, přičemž závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva uzavřená předchůdcem žalované je neplatná, je s výše uvedeným v souladu.
Vzhledem k uvedenému je nadbytečné se zabývat tím, zda je dotyčná smlouva neplatná i proto, že byla uzavřena v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobkyně a vedlejší účastnice na její straně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).