33 Cdo 3162/2024-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně BAROSTAV s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Havířově – Šumbarku, Jarošova 1229/29c, identifikační číslo osoby 25370472, zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, proti žalovanému Ing. Ctiradu Flisníkovi, se sídlem v Praze 8, Ronkova 1832/8, identifikační číslo osoby 44913290, s adresou pro doručování v XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, o 267 064 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 26/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, č. j. 15 Co 101/2024-208, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 14 C 26/2022-196, ustanovil žalovanému opatrovnici Mgr. Evu Budínovou, advokátku, neboť ten se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Vyšel z lékařských zpráv dokládaných žalovaným opakovaně v reakci na nařízená jednání v roce 2023 o jeho zdravotním stavu, který mu brání v účasti na nařízených jednáních soudu, o plánovaných rehabilitačních pobytech, i sdělení žalovaného z ledna 2024 o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu od února 2023 majícím dopad i na jeho schopnost sepisovat podání vůči soudu (vždy s následným zhoršením jeho potíží).
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 15 Co 101/2024-208, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dodal, že podle lékařských zpráv je pro výrazné zhoršení zdravotního stavu žalovaný léčen již od ledna 2021 a jeho stav trvající zhruba 3 roky je tak možno považovat za nikoli přechodný. Podle lékařské zprávy z 12. 10. 2023 není žalovaný schopen běžné pracovní činnosti ani se účastnit pracovních, soudních či jiných úředních jednání, a podle lékařské zprávy z 29.
12. 2023 došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu. Žalovaný nepředložil lékařskou zprávu, ze které by vyplýval opak. Není tedy schopen se zúčastnit jednání ani při zajištění vhodných podmínek ze strany soudu. Jiné opatření s ohledem na délku řízení nepovažoval soud za vhodné, žalovaný si sám zástupce nezvolil ani na výzvu soudu nesdělil vhodnou osobu, která by ho jako opatrovník zastupovala.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou blíže nespecifikuje) a z důvodu, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky, „jaká je míra uvážení soudu a z jakých podkladů má soud vycházet při posouzení charakteru zdravotního stavu účastníka řízení jako dlouhodobého či trvalého pro aplikaci § 29 odst. 3 o. s. ř.“ a zda „přísluší soudu a do jaké míry zjišťovat podmínky, za jakých by se účastník mohl jednání osobně účastnit, a to i přes zdravotní omezení či nepříznivý zdravotní stav“.
Připouští, že soud má určitou míru uvážení, je však nutno, aby jeho úvahy měly oporu ve skutkových okolnostech případu. Ustanovením opatrovníka došlo k odejmutí jeho možnosti osobně jednat přímo před soudem. Žalovaný je svéprávný. Jeho fyzický stav se sice zhoršuje, avšak není dlouhodobého, resp. trvalého charakteru, když z lékařských zpráv vyplývají doby léčení v trvání měsíců či týdnů nebo se jedná o stav akutní, příp. zprávy popisují plánované nástupy na rehabilitace v trvání několika týdnů. Ke zhoršení stabilizovaného stavu žalovaného došlo v únoru 2022, kdy byl operován.
V roce 2023 absolvoval opětovnou hospitalizaci v nemocnici a rehabilitačním ústavu z důvodu pádu ze schodů, což jeho zdravotní stav zhoršilo. Nejednalo se ale o zhoršení trvalé a neodvratné, které by mohlo vést k závěru o neschopnosti zúčastnit se soudního jednání. Závěry soudu o trvalém či významně omezujícím zdravotním stavu vyžadujícím ustanovení opatrovníka nemají oporu v žádných zjištěních soudu a postup soudu je neadekvátní ve vztahu k právu žalovaného vykonávat svá práva před soudem osobně.
Soud tedy jeho zdravotní stav vyhodnotil nesprávně. Dále soudu vytýká, že nezjišťoval podmínky (např. technického či časového charakteru, jako jednání pouze v určitých hodinách s ohledem na medikaci apod.) pro vytvoření podmínek účasti žalovaného na jednání a nepřizpůsobil nařizování jednání faktickým či časovým podmínkám spojeným s léčbou žalovaného. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Má-li být tedy dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (neuvádí však, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již vyřešené se odvolací soud odchýlil), a (současně) v tom, že dovolacím soudem nebyly jím uvedené otázky dosud vyřešeny. Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1708/2018).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
Žalovaný položenými otázkami pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů ohledně svého zdravotního stavu a zpochybňuje hodnocení důkazů (lékařských zpráv) soudem. Skutková zjištění ale nelze v dovolání úspěšně zpochybnit a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Na vyřešení otázky o zkoumání podmínek, za jakých by se mohl žalovaný osobně účastnit jednání soudu, není navíc napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud na základě zjištění z lékařských zpráv a ze sdělení žalovaného v jeho podáních (o následném zhoršení jeho zdravotního stavu i v souvislosti s vyhotovováním písemných podání vůči soudu) dospěl k závěru o jeho neschopnosti se osobně zúčastnit nejen nařízených jednání, ale celého řízení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nejvyšší soud proto dovolání vykazující vady, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že splněním podmínek pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř. z jiných zdravotních důvodů, pro které se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval např. v usnesení ze dne 23. 4 2015, sp. zn. 30 Cdo 883/2014, nebo ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1721/2021. V nich, kromě jiného, uvedl, že znění ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. poskytuje soudu určitou míru uvážení, zda v daném případě opatrovníka ustanoví či nikoli, a to s ohledem na všechny skutkové okolnosti případu, ale vždy tak, aby nebylo příliš zasahováno do procesních práv účastníků a nedošlo tak k odejmutí možnosti jednat před soudem v rozporu s článkem 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byl uvedený důvod pro ustanovení opatrovníka do § 29 odst. 3 o. s. ř. zaveden, uvedl, že k zavedení tohoto důvodu ustanovení opatrovníka zákonodárce vedla skutečnost, že překážka spočívající v tom, že se fyzická osoba z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, jestliže si sama nezvolí zástupce, rovněž brání v postupu řízení, dochází k ohrožování práv účastníků, a je proto potřebné, aby soud i v této situaci mohl učinit opatření, aby v řízení mohlo být pokračováno (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
5. 2022, sp. zn. II. ÚS 3260/2021).
V usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 NSČR 220/2016, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li účastníku řízení ustanoven opatrovník proto, že se ze zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení (§ 29 odst. 3 o. s. ř.), trvá takto založený vztah mezi zástupcem (opatrovníkem) a zastoupeným (účastníkem řízení) jen do té doby, než pominou zdravotní důvody, pro které se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, respektive do doby, než přestane platit, že taková osoba potřebuje „zastoupení“ (tím, že si sama zvolí zástupce s procesní plnou mocí).
Odpadne-li taková podmínka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka dále jménem účastníka jednat [srov. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněného pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2003“)]. Obdobně judikoval i Ústavní soud např. ve výše uvedeném usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 3260/2021. V souladu s pravidly uvedenými ve výše uvedených rozhodnutích přitom soudy obou stupňů postupovaly a žalovanému se v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí dostalo i poučení o zániku zastoupení v případě takového zlepšení jeho zdravotního stavu, že mu účast na řízení dovolí, stejně jako poučení o tom, že i po ustanovení opatrovníka budou soudem podle § 50d odst. 2 písm. d) o.
s. ř. písemnosti zasílány nejen opatrovníkovi, ale i žalovanému. Žalovaný bude tedy o průběhu řízení dostatečně informován, což garantuje jeho možnost osobně se řízení (a jednání) účastnit, jakmile (případně) dojde k takovému zlepšení jeho zdravotního stavu, že mu to nadále umožní.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu