33 Cdo 3255/2022-234
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. Milana Edelmanna,
advokáta, se sídlem Praha, Petržílkova 2707/38, správce pozůstalosti M. T.
zemřelého XY, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se
sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o
zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 4 C 377/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 C 377/2016-141,
se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 100 000 Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalované vzniklého zaplacením
kupní ceny žalobcem na základě absolutně neplatné smlouvy o prodeji části
podniku uzavřené dne 3. 6. 1997 dle zákona č. 92/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č.
j. 4 C 377/2016-141, zamítl žalobu o zaplacení 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení
8,05 % ročně od 17. 11. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co
372/2020-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ve
výroku II. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před
soudy všech stupňů ve výši 225 610 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud takto rozhodl poté, co rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28
Cdo 3347/2019, jeho předcházející rozhodnutí (a předcházející rozhodnutí soudu
prvního stupně) Nejvyšší soud zrušil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že (za řízení uplatněnou) pohledávku žalované k
započtení lze považovat za neurčitou a nejistou, a tedy nezapočitatelnou proti
pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení, neboť je sporná z hlediska jejího
důvodu i výše, tj. zda tvrzená škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání
žalobce, a zda mezi případným protiprávním jednáním žalobce a vznikem škody
existuje příčinná souvislost. Žalovaná i přes poučení nebyla schopna nejen
blíže popsat, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobce, které vedlo ke
vzniku tvrzené škody, ani kdy tvrzená škoda vznikla, natož aby tyto skutečnosti
prokázala, když sama uvedla, že k těmto tvrzením žádné konkrétní důkazy nemá,
kromě znaleckého posudku k prokázání výše škody. Odvolací soud kompenzabilitu
pohledávky žalované posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), neboť má za to, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Konkrétně odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval
judikaturu týkající se vzájemného započtení pohledávek uplatněných mezi
žalobcem a žalovanou a nepostupoval v intencích závazného názoru dovolacího
soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3347/2019.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za
správný a navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
K tomu je třeba nejprve připomenout, že plní-li žalovaný žalobci na základě
pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v následném
meritorním rozhodnutí soud dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci
náleží a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno, je třeba
žalovaného považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala
újma odstranitelná tím, že odvolací (dovolací) soud toto rozhodnutí zruší;
ustanovení § 202 odst. 3, § 236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (šlo by o ryze
formalistický přístup). Opačný výklad by znamenal, že žalovaný, který splní
povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu předtím, než je toto
rozhodnutí zrušeno odvolacím (dovolacím) soudem, by již neměl možnost napadnout
odvoláním (dovoláním) následné meritorní rozhodnutí soudu, v němž je, byť jen v
odůvodnění, v jeho neprospěch řešeno, že žalobce měl žalobou uplatněný nárok
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019).
Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že
žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku, a žalobu zamítl
jen proto, že tuto již uhradila na základě tehdy pravomocného a později
zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co
138/2019-90, je žalovaná osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se v otázce
výkladu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit
před soudem (odstavec 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení
způsobilá není (odstavec 2). Ohledně výkladu § 1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze
dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/2021, uvedl následující. „Smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky
předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto
uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité)
pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení
pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní
pohledávky. "Nejistou nebo neurčitou" ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž
(zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do
základu a/nebo výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli
pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v
jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník
neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní
kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z
jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká
je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017,
uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.). S ohledem na smysl a účel § 1987
odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky
posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou
lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty
ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a
spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li
obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného
např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti
právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a
věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh
(plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti,
za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více
vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání
poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.
Při posuzování, zda je aktivní pohledávka "neurčitá či nejistá" ve smyslu §
1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s
ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve,
než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda
je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného
vztahu, není namístě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím §
1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka "nejistá
nebo neurčitá" ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak
bylo možné považovat za ilikvidní. Jelikož vykládané ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní
pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného
právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji
(aktivní) pohledávku za věřitelem (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.); rozpor
jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla)
toliko relativní neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5711/2017). Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou
přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení
(projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání,
která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky
dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků
tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě
pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). Ze shora popsaných závěrů se podává, že český zákonodárce upravil likviditu
aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní
pohledávka "jistá a určitá", odporuje započtení zákonu a je zpravidla
(relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku
relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky
započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne). Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem
jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí
zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá
jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení
námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku
relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je
započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky
kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně
sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a
vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše
rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení
řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.
V úvahu je přitom třeba vzít i
stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka
započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování
skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně
složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla
namístě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k
posuzování, zda je aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá"). Naopak, námitka
započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v
exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná)
pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné
složitější dokazování). Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní
pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky
(ať už před jeho zahájením, či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku
zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto
případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku §
1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti
právního jednání dlužníka (jednostranného započtení). Byla-li aktivní pohledávka v okamžiku jejího započtení "nejistá a neurčitá", a
je-li započtení z tohoto důvodu neplatné, nic nebrání dlužníku pasivní
pohledávky (věřiteli aktivní pohledávky), aby - změní-li se okolnosti a
dojde-li v mezidobí k "vyjasnění" jeho (aktivní) pohledávky - započetl svoji
(aktivní) pohledávku opětovně.“
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že vzhledem k (chybějícím) tvrzením
a důkazům se žalované nepodařilo prokázat, kdy konkrétní škoda na předmětných
nemovitostech vznikla a o jakou (škodu) se konkrétně jedná, a proto je třeba
kompenzabilitu její pohledávky posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále opět jen „o. z.“). K tomu dovolací soud poznamenává, že má
naopak za to, že z tvrzení žalované vyplývá, že žalobce tím, že žalované vrátil
její věc poškozenou (oproti tomu, jak ji původně převzal), neoprávněně zasáhl
do jejího vlastnického práva k věci (dotyčným nemovitostem), a že požaduje
odstranění následku tohoto zásahu, nikoliv však uvedením do předešlého stavu. Je tak dostatečně zřejmé, že pohledávka, kterou po žalobci uplatňuje poté, co
od něj dotyčné nemovitosti převzala, představuje škodu na věci, kterou měl
žalobce v držení (na základě smlouvy o prodeji části podniku, která byla
posléze shledána neplatnou). Obecně přitom platí, že škodou je míněna majetková
újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální
restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového
stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 55/1971).
Odvolací soud shledal pohledávku žalované na zaplacení škody „nejistou a
neurčitou“ proto, že jde pohledávkou spornou „z hlediska jejího důvodu a výše“,
a to vzhledem k námitkám vůči této pohledávce ze strany žalobce, který
odpovědnost za stav nemovitosti odmítl a trval na tom, že se nikdy nestal
vlastníkem, a zpochybnil závěry znaleckého posudku o výši škody. Spornost
„minimálně výše této pohledávky“ je podle odvolacího soudu dána i tím, že
tvrzená škoda měla vznikat postupně od roku 1997, takže je otázkou, zda její
část již nebyla promlčena, což odvolací soud zmínil pouze proto, že žalobce
námitku promlčení totožné pohledávky uplatnil v jiném soudním řízení. K tomuto závěru odvolací soud dospěl, aniž se zabýval tím, zda by se zřetelem
na okolnosti daného případu nebylo spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání
pasivní pohledávky (spočívající ve vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy), bylo
posouzeno, zda je její věřitel (žalobce) povinen uhradit škodu na předaných
nemovitostech, přestože jejich právní tituly nejsou zcela shodné. Podle výše
citované judikatury navíc za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat
pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná
(nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda
pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím
věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Není najisto postaveno ani to,
že by existence uplatněné pohledávky musela být předmětem nějakého složitějšího
či obsáhlého dokazování, a že míra nejistoty ohledně ní je výrazně vyšší, než
je tomu v případě pohledávky žalobce. Odvolací soud se uvedenými skutečnostmi
nezabýval, jeho právní závěr o nezpůsobilosti pohledávky uplatněné žalovanou k
započtení je tudíž přinejmenším předčasný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.