28 Cdo 3347/2019-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce M. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem
se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 870/7, proti žalovanému: Česká
republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 377/2016, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 69 Co
138/2019-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 69 Co
138/2019-90, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2018, č. j.
4 C 377/2016-64, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90,
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 C
377/2016-64, potvrzen ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci
zaplatil 1 100 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 29. 5. 2016 do
zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci rovněž 8,05 % úrok z prodlení z uvedené
částky jdoucí od 17. 11. 2015 do 28. 5. 2016 (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se v řízení domáhal vrácení části kupní ceny ve výši 1 100 000 Kč,
kterou uhradil žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o prodeji části
podniku uzavřené dne 3. 6. 1997. Žalovaný proti pohledávce žalobce uplatnil
námitku započtení vlastní pohledávky, jež mu měla vzniknout v celkové výši 2
079 000 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením převáděných
nemovitostí (jež mu byly posléze vráceny), k němuž mělo dojít v období let 1997
až 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, kvalifikuje nárok
žalobce jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), uzavřel, že protipohledávka žalovaného, jakožto pohledávka
nejistá a neurčitá, není dle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), způsobilá k započtení.
Žalobě přitom v plném rozsahu (včetně požadovaného příslušenství) vyhověl.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Předestřel otázku
vzájemné kompenzability své pohledávky z titulu náhrady škody způsobené
znehodnocením vrácených nemovitostí vůči pohledávce žalobce na vrácení kupní
ceny z neplatné smlouvy o převodu části podniku, uplatněné žalobou. Mínil, že
tato otázka nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu jednoznačně vyřešena
(odkazoval toliko na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5711/2017). Vytýkal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že
pohledávky účastníků řízení jsou ve smyslu § 1987 o. z. nezapočitatelné, a to z
důvodu obtížnějšího prokazování rozhodných skutkových okolností. Poukazoval na
to, že započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako
pohledávka žalobce, je určitá, splatná a lze ji vyjádřit v penězích. Dále
vznesl otázku počátku prodlení s úhradou dluhu z titulu bezdůvodného obohacení.
Měl za to, že uvedená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud
vyřešena. Mínil, že okamžikem rozhodným pro počátek prodlení byl v posuzovaném
případě až den následující po právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 27. 5. 2016, č. j. 7 Cmo 281/2015-524, kterým bylo postaveno najisto, že
předmětná smlouva o prodeji části podniku je neplatná. Navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným), jednající prostřednictvím pověřeného
zaměstnance s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud otázku
kompenzability vzájemné pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody nevyřešil
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti
stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného ustanovení vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody
vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká
hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik
škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová
prodleva. Zákonodárce tu vyšel z prevenční funkce náhrady škody, neboť hrozba
vzniku povinnosti nahradit škodu má ovlivnit právě jednání osoby, které lze v
daném okamžiku charakterizovat jako protiprávní; srov. Hulmák, M. a kol.:
Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část
(§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2026. V souladu
s principem nepravé zpětné účinnosti zde tedy musí převážit časové hledisko
okamžiku škodní události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být
důvodem vzniku povinnosti k náhradě škody), neboť škůdce nelze uvádět do
situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu vzniklou jeho jednáním, s
nímž tato povinnost nebyla v okamžiku škodní události zákonem spojována.
Uvedené přechodné ustanovení je projevem obecné zásady zákazu retroaktivity,
jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod č. 77/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo
2167/2018) rovněž vyplývá, že pro způsobilost pohledávek ze smluvních vztahů k
započtení je rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový
poměr, z něhož pohledávka vznikla. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá
určitá pohledávka, pak není rozhodné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu
kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy
vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. Za
určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení (pro určení právního režimu
rozhodného pro způsobilost pohledávek k započtení) totiž lze považovat princip
právní jistoty a ochrany důvěry v právo.
Tato výkladová pravidla je pak třeba aplikovat i pro určení právního režimu pro
způsobilost vzájemných pohledávek k započtení podléhajících různým právním
úpravám. Má-li být zachován princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo,
musí být pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (před
a po 1. 1. 2014) k započtení rozhodná právní úprava, kterou se daná pohledávka
řídí. Tedy způsobilost pohledávky, pro niž platí právní úprava do 31. 12. 2013,
se bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky,
pro niž platí právní úprava účinná od 1. 1. 2014, se bude řídit zákonem č.
89/2012 Sb. Nedojde tak ke změně předpokladů započitatelnosti pohledávek, s
nimiž při jejich vzniku počítal (musel počítat) dlužník i věřitel (např.
pohledávka řídící se zákonem č. 40/1964 Sb. tak nebude nezpůsobilá k započtení
jen proto, že je případně nejistá či neurčitá, neboť na ni § 1987 odst. 2 o. z.
vůbec nedopadá); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26
Cdo 4795/2017, přijatý občanskoprávním a obchodním kolegiem tohoto soudu k
publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže tedy odvolací soud posuzoval kompenzabilitu pohledávky dovolatele z
titulu náhrady škody způsobené znehodnocením vrácených nemovitostí, k němuž
mělo dojít v letech 1997 až 2017, podle § 1987 odst. 2 o. z., aniž se zabýval
tím, kdy došlo k porušení právní povinnosti vedoucímu ke vzniku tvrzené škody,
a aniž v souladu s ustanovením § 3079 odst. 1 o. z. právně kvalifikoval, zda se
započítávaná pohledávka řídí zákonem č. 40/1964 Sb. anebo zákonem č. 89/2012
Sb., jsou jeho právní závěry přinejmenším předčasné a neúplné.
K dovolatelem vznesené otázce počátku prodlení s úhradou žalované částky pak v
režimu (soudy nižšího stupně správně aplikovaného) zákona č. 40/1964 Sb. (viz §
3028 odst. 3 o. z.; z judikatury srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1948/2018) jest poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, dle níž není-
li doba splatnosti závazku stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím,
a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni, kdy byl dlužník
vyzván k plnění. Dlužník se pak dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže
dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán, a od
toho lze požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo
2417/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo
291/2017). Tento závěr platí také pro bezdůvodné obohacení, neboť pro určení
počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení je rozhodné doručení výzvy k
jeho vydání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo
4835/2010). Dovodil-li tedy odvolací soud, že výzva žalobce ze dne 6. 11. 2015
je právním úkonem, na základě kterého měl dovolatel svůj závazek splnit, a to
ve lhůtě v ní určené, je jeho rozhodnutí v této části souladné s judikaturní
praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Z důvodu nikoliv zcela správného právního posouzení kompenzability pohledávky
uplatněné dovolatelem shledal ovšem Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), přistoupil dle §
243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího
soudu; jelikož se důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2,
věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dospějí-li soudy nižšího stupně v dalším řízení k závěru, že k porušení právní
povinnosti, v jehož důsledku vznikla započítávaná pohledávka z titulu práva na
náhradu škody (nebo její část), došlo před 31. 12. 2013, a započtení se tak
řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (§ 580 a násl. obč. zák.), nebude
pro její kompenzabilitu významné, zda jde o pohledávku nejistou či neurčitou ve
smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Toto hledisko naopak bude nutno vzít v úvahu při
posouzení kompenzability pohledávky na náhradu škody (nebo její části), řídící
se zákonem č. 89/2012 Sb. Její započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. nebude
možné, bude-li lze očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98, věty
druhé, o. s. ř. s ohledem na obtížnost zkoumání existence a výše započítávané
pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu