ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně I. L., narozené XY, bytem XY, IČO XY, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. L., narozeného XY, bytem XY, proti
žalované Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČO
26429586, o 121.542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 22 C 255/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 19 Co
388/2017-870, vyjma výroku, jímž ohledně částky 1.992 Kč s příslušenstvím
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2017, č. j. 22 C
255/2007-803, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou došlou soudu dne 2. 2. 2007 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení
částky 121.542 Kč se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby. Tvrdila, že s
žalovanou (pronajímatelkou) uzavřela dne 1. 2. 2005 smlouvu o nájmu nebytových
prostor v I. nadzemním podlaží budovy č. p. XY nacházející se na pozemku p. č.
XY v katastrálním území XY (dále jen „Smlouva“ a „Nebytový prostor“), za účelem
provozování lékárny základního typu. Smlouva však nabyla účinnosti až 11. 1.
2006, kdy byl Nebytový prostor za tímto účelem kolaudován, částky, které do té
doby zaplatila za nájemné a plnění spojené s užíváním Nebytového prostoru (dále
též jen „služby“) by jí měla proto žalovaná vrátit, neboť představují
bezdůvodné obohacení.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 873/2011, dovolací soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 19
Co 285/2009, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že
Smlouva je neplatná.
Rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, odvolací soud rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 23. 1. 2017, č. j. 22
C 255/2007-803, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky „1.992 Kč s
příslušenstvím“, potvrdil a ve zbývající části ho změnil tak, že žalované
uložil zaplatit žalobkyni částku 119.550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7%
ročně od 2. 2. 2007 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů a
rozhodl i o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní jako
nájemkyní dne 1. 2. 2005 Smlouvu o nájmu Nebytového prostoru za účelem
provozování lékárny (základního typu), zavázala se, že předmět nájmu jí předá
ve stavu ke dni podpisu Smlouvy, žalobkyně na své náklady zajistí stavební
povolení, změnu stavby před dokončením, tak aby prostor byl způsobilý k výkonu
lékárenské činnosti a kolaudaci. Nájemné si sjednaly za dobu od 1. 2. 2005 do
30. 4. 2005 ve výši 1 Kč, počínaje dnem 1. 5. 2005 ve výši 616 Kč za m2 měsíčně
a daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Sjednaly si, že za dodávku
elektrické energie, tepla, chladu, vody a stočné, odvoz komunálního odpadu
(služby měla zajišťovat žalovaná) bude žalobkyně platit zálohu ve výši 35 Kč za
m2 měsíčně a DPH, zálohy budou vyúčtovány, ostatní služby (administrativní a
technická správa budovy, ostraha společných prostor a budovy, úklid společných
prostor, venkovních ploch, náklady na výtah, požární systémy, udržování
hromosvodů, kominické služby, záložní zdroj elektrické energie) budou placeny
paušální částkou ve výši 60 Kč za m2 měsíčně a DPH. Budova, v níž se Nebytový
prostor nachází, byla zkolaudována dne 18. 8. 2004, po uzavření Smlouvy
žalobkyně na své náklady upravila Nebytový prostor (na jednotlivé práce si
sjednala zhotovitele), který pak byl zkolaudován k provozování lékárny dne 11.
1. 2006. Od uzavření Smlouvy do jeho kolaudace zaplatila žalobkyně 44.780,23 Kč
na zálohových platbách, 76.760,71 Kč na paušálních platbách a 1,20 Kč na nájem.
Dále zjistil, že do 30. 6. 2005 nebyly v Nebytovém prostoru nainstalovány
měřiče, dne 27. 7. 2007 bylo provedeno vyúčtování, spotřeba byla rozdělena na
období do 30. 6. 2005 - částka za dodávku služeb byla za toto období vypočtena
procentuálním matematickým výpočtem (ze zbytkové spotřeby po odečtení spotřeby
z podružných měřidel a spotřeby za společné prostory podle jeho plochy) - a od
1. 7. 2005, kdy byla částka vypočtena podle stavu měřičů, v součtu se jednalo o
částku 1.992 Kč včetně DPH.
Shodně se soudem prvního stupně posoudil po právní stránce věc podle zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k
závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., ve
spojení s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť Nebytový prostor byl
pronajat k účelům, ke kterým nebyl v době uzavření Smlouvy stavebně určen. Ani
po jeho následné kolaudaci ke smluvenému účelu tak nemohly z nájemní smlouvy
vzniknout žádná subjektivní práva a povinnosti. Nárok žalobkyně proto posoudil
podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Uzavřel, že žalobkyně v rozhodném
období užívala Nebytový prostor tím, že prováděla stavební práce za účelem
vybudování lékárny (o čemž svědčí i spor, který u soudu prvního stupně vede pod
sp. zn. 12 C 200/2015 o zaplacení investic vložených do Nebytového prostoru),
při kterých odebírala minimálně vodu a elektřinu. Na rozdíl od soudu prvního
stupně však měl za to, že rozsah odběru je zřejmý jen z vyúčtování podle
konkrétních měřičů, podle nichž odebrala služby za 1.992 Kč; zbývající „zálohy
na služby a poplatky na základě absolutně neplatné“ Smlouvy ve výši 119.550 Kč
zaplatila žalobkyně bez právního důvodu, má tak právo na vrácení této částky z
titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. Námitku započtení,
kterou vznesla žalovaná v podání ze dne 4. 3. 2014, v němž se vyjadřovala k
věci a zároveň uvedla, že „z procesní opatrnosti uplatňuje navíc námitku
započtení (měla za to, že vůči žalobkyni disponuje pohledávkou z titulu
bezdůvodného obohacení za užívání Nebytového prostoru v červenci a srpnu 2010
odpovídající obvyklému nájemnému) pro případ, že by soud vyslyšel věcně
skutkovou a právně obrannou argumentaci žalovaného“, nepovažoval za důvodnou.
Tuto námitku posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
jen „o. z.“), neboť ji žalovaná uplatnila až za jeho účinnosti, a dospěl k
závěru, že jde o námitku podmíněnou, a proto k ní podle § 1983 o. z. nelze
přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka sice
napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak proti
výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, co
do částky 1.992 Kč s příslušenstvím, dovolání podle jeho obsahu zjevně
nesměřuje [dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc by ani nebylo
přípustné - § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)].
Měla za to, že otázka, zda lze při absenci podružných měřičů provést vyúčtování
poskytnutých služeb procentuálním matematickým výpočtem podle pronajaté plochy,
nebyla doposud v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Vytýkala odvolacímu
soudu, že se nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně užívala
Nebytový prostor již od 1. 2. 2005 a konzumovala služby spojené s jeho
užíváním. Řadu poskytovaných služeb nelze měřit měřiči, jejich výši je třeba
vypočítat poměrně podle pronajaté plochy nebytových prostor, stejně jako je
třeba poměrně podle pronajaté plochy z údajů na centrálním měřiči vypočítat
spotřebu elektřiny a vody před nainstalováním podružných měřičů. Zároveň
namítala, že žaloba ohledně částky 44.780,23 Kč je předčasná, neboť nelze podat
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vrácení jednotlivých
záloh na služby, ale až bezdůvodného obohacení z vyúčtování, kdy je známa
skutečná spotřeba a výše úhrady (odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze
dne 15. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2487/07). Měla za to, že v rozhodnutích
Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena ani otázka, zda součástí bezdůvodného
obohacení může být DPH, kterou odvedla státu a kterou si žalobkyně u státu
nárokovala. Rozporovala i posouzení námitky započtení odvolacím soudem jako
podmíněné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu
v plném rozsahu zamítl.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se skutkovými závěry odvolacího
soudu, vyvracela dovolací námitky žalované a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o.
s. ř.“).
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobkyně usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 27. 12. 2018, č. j. MSPH 89 INS 18277/2014-A-213, prohlášen
konkurs a řízení bylo proto podle § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů („ins. zák.“), přerušeno
(účinek přerušení nastal okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v
insolvenčním rejstříku, tedy 27. 12. 2018 v 15.01 hod.). Insolvenčním správcem
žalobkyně byla ustanovena JUDr. Milena Bódiová, se sídlem v Ostravě, Jurečkova
1860/4, provozovna Praha 8, Prosecká 524/26. Usnesením ze dne 28. 2. 2019, č.
j. 26 Cdo 2167/2018-910, byly účastnice podle § 263 odst. 4 ins. zák.
vyrozuměny o přerušení řízení a byly poučeny o možnosti navrhnout pokračování v
řízení. Protože pokračování řízení navrhla jen žalovaná, zůstala žalobkyně
účastníkem řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
je přípustné, neboť při určení výše náhrady za získané bezdůvodné obohacení
spotřebováním služeb spojených s užíváním Nebytových prostor, stejně jako při
posouzení námitky započtení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k
bezdůvodnému obohacení – podle předcházejících právních předpisů, tedy podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 o. z.).
Otázkou platnosti Smlouvy se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne
7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a výše citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo
873/2011 vydaném v této věci a uzavřel, že smlouva je (absolutně) neplatná
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., neboť Nebytový prostor byl pronajat k účelu (k
provozování lékárny), ke kterému nebyl v době jejího uzavření stavebně určen (v
té době měl sloužit jako technická místnost). Tento závěr obstojí i po vydání
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013,
uveřejněného pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k
závěru, že „smlouva o nájmu nebytových prostor je platná i tehdy, je-li sice
uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí,
avšak strany ve smlouvě zajistily, že účinnost smlouvy nenastane dříve, než
bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci“, neboť
nic takového si účastnice ve Smlouvě nesjednaly. Smlouva tak nemohla, a to ani
po kolaudaci nebytových prostor ke smluvenému účelu užívání, platně založit
nájemní poměr.
V řízení bylo zjištěno, že v předmětném období (tj. od uzavření Smlouvy dne 1.
2. 2005 do kolaudace Nebytového prostoru dne 11. 1. 2006) žalobkyně užívala
Nebytový prostor, který byl předmětem (neplatné) smlouvy, když ho v souladu se
Smlouvou upravovala na své náklady tak, aby byl způsobilý k užívání jako
lékárna, a spotřebovávala služby, které byly sjednány ve Smlouvě. Podle Smlouvy
za ně měla platit zálohy a paušál, což také (včetně zaplacení nájemného ve výši
1,20 Kč) činila.
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32
Cdo 2437/2015) plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Peněžitá náhrada
podle § 458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vrátit, musí
odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek
obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Výše peněžité
náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu
získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při
určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění,
ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění („vadnost“
poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), pokud mají za následek snížení
skutečného majetkového prospěchu obohaceného. K bezdůvodnému obohacení dojde
jen v rozsahu vyčerpaných služeb, nebyla-li nějaká služba čerpána v plném
rozsahu (případně nebyla čerpána vůbec), pak za takovou službu nezaplatí
obohacený peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny.
Žalobkyně tedy nebyla povinna hradit žalované zálohy a paušály za služby, tak
jak byly sjednány v neplatné Smlouvě, protože však služby čerpala, musí za ně
zaplatit obvyklou cenu. Není přitom významné, že Nebytový prostor v té době
neužívala k provozování lékárny ani že jeho úpravu, k níž se zavázala ve
Smlouvě, prováděla za pomoci různých zhotovitelů. Podle ustálené soudní praxe
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo
2661/2016) je možné bezdůvodné obohacení požadovat pouze po tom, komu bylo pod
dojmem platnosti nájemního vztahu poskytováno sjednané plnění (umožněno užívání
věci), tedy pouze po účastníkovi neplatné nájemní smlouvy, pro posouzení vztahu
účastníků neplatné nájemní smlouvy není rozhodné, jakým způsobem konzumoval
„nájemce“ plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo;
smlouva – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného
obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému
vše, co podle ní dostal.
Odvolací soud při stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, které získala
žalobkyně spotřebováním služeb při užívání Nebytového prostoru od 1. 2. 2005 do
10. 1. 2006 (od uzavření Smlouvy do jeho kolaudace), považoval za významné, že
do 30. 6. 2005 nebyly v Nebytovém prostoru instalovány měřiče a částka za
dodávku služeb byla vypočtena procentuálním matematickým výpočtem, a že teprve
až v období od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005 vycházelo vyúčtování služeb (odběr
elektřiny, studené a teplé vody) z hodnot, které byly zjištěny z měřičů. Za
skutečný odběr služeb žalobkyní v předmětném období pak považoval jen plnění
zjištěné z podružných měřičů nainstalovaných v Nebytovém prostoru a částku,
která byla vypočtena podle spotřeby na těchto měřičích.
Je pravidlem, že náklady na služby jako je např. dodávka tepla, vody,
centralizovaná dodávka teplé vody, elektřina, plyn, se obvykle rozúčtují podle
naměřených hodnot na (podružných) měřidlech instalovaných pro daný byt či
nebytový prostor. To však neznamená, že by u těch prostor, v nichž podružná
měřidla nainstalovaná nejsou, nebylo možné spotřebu stanovit jinak a že by
odběratel těchto služeb za ně nemusel zaplatit obvyklou (sjednanou, či jinak
stanovenou) cenu. Pokud tedy daný prostor nemá podružné měřiče, je možné
spotřebu spočítat náhradním způsobem. Tím může být jakýkoliv matematický
výpočet zohledňující dané poměry, tj. zejména náklady poskytovatele služeb,
druh služby, velikost prostoru, kam byla služba dodávána, počet osob, které
služby odebíraly apod. V případě absence (podružných) měřidel lze tedy
vyúčtovat poskytnuté služby např. podle poměru velikosti podlahové plochy nebo
podle průměrného počtu osob užívajících daný prostor v zúčtovacím období
(srovnej např. § 4 a 5 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb.,
kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na
vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné
spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2015). Za akceptovatelný tak lze
považovat i postup žalované, jestliže vyúčtovala náklady na odběr elektřiny,
studené a teplé vody za období, v němž byly naistalovány měřidla v budově a
podružná měřidla v některých nebytových prostorách v budově, v Nebytovém
prostoru však taková podružná měřidla instalována nebyla, pomocí poměru
velikosti podlahové plochy Nebytového prostoru k celkové podlahové ploše
nebytových prostor v zúčtovací jednotce (po odečtení spotřeby jednotek s
podružnými měřiči a spotřeby za společné prostory).
Závěr odvolacího soudu, že lze vyčíslit bezdůvodné obohacení žalobkyně
spočívající ve spotřebě služeb spojených s užíváním Nebytového prostoru jen za
dobu, kdy již v něm byly instalovány podružné měřiče, tak není správný. Navíc
ze skutkových zjištění je zřejmé, že kromě odběru elektřiny, studené a teplé
vody byly žalobkyni vyúčtovány i jiné služby, které jí – podle tvrzení žalované
– byly dodány a které žalobkyně (podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně) spotřebovala a které by také měla zaplatit (viz např. rozsudek sp. zn.
32 Cdo 2437/2015).
Lze tak uzavřít, že pro závěr, zda žalovaná je povinna vrátit žalobkyni
bezdůvodné obohacení, které jí vzniklo tím, že jí zaplatila zálohy a paušál za
služby podle neplatné Smlouvy, je podstatné, zda a v jakém rozsahu tyto služby
skutečně čerpala; výši úhrady za vyčerpané služby pak lze zjistit i jinak než
jen odečtem podružných měřičů v Nebytovém prostoru.
Jen pro úplnost lze dodat, že namítá-li dovolatelka s poukazem na usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2487/07, předčasnost žaloby
v části záloh, které v době podání žaloby nebyly vyúčtovány, přehlíží, že toto
usnesení na předmětný spor nedopadá. Týká se totiž situace, kdy vlastník žaluje
osoby užívající byt bez právního důvodu o zaplacení záloh na služby spojené s
užíváním bytu v době, kdy ještě nebylo provedeno vyúčtování těchto služeb. K
bezdůvodnému obohacení žalované však došlo již zaplacením záloh na služby,
nikoli až zjištěním skutečné spotřeby služeb (které ostatně již žalovaná
vyúčtovala), neboť nájemní smlouva, na základě které tyto zálohy platila, byla
absolutně neplatná, a proto z ní žádná povinnost platit zálohy nevznikla.
Zároveň však žalobkyně (podle skutkových zjištění soudů) služby spotřebovávala,
takže se i ona bezdůvodně obohacovala na úkor žalované, a vznikla jí povinnost
toto bezdůvodné obohacení vrátit. Ostatně v době rozhodování soudu již služby
byly vyúčtovány.
Námitku započtení posoudil odvolací soud podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2014, což odůvodnil tím, že byla uplatněna až za účinnosti o. z. Okolnost, kdy
bylo učiněno kompenzační jednání, však není pro posouzení, kterou právní
úpravou se řídí způsobilost pohledávek k započtení, významná. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném pod číslem
77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. v rozsudku ze dne
20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017), formuloval a odůvodnil závěr, že v
situaci, kdy vzájemné pohledávky vznikly za účinnosti předcházejících právních
předpisů (tj. do 31. 12. 2013), kompenzační jednání však bylo učiněno až za
účinnosti o. z. (tedy až po dni 1. 1. 2014), je pro způsobilost pohledávek k
započtení rozhodná právní úprava, kterou se řídí pohledávky. Protože aktivní i
pasivní pohledávka měla vzniknout za účinnosti předcházejících předpisů, řídí
se jejich kompenzabilita právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Koneckonců
uvedla-li žalovaná, že započtení uplatňuje „pro případ, že by soud nevyslyšel
její věcně skutkovou a právní obrannou argumentaci“, nejde o podmínku, pod níž
by bylo započtení učiněno, ale jen o zcela běžnou procesní obranu.
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadené části není z hlediska uplatněných
dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019