33 Cdo 3511/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy
ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované J. M.,
zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 78/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č. j. 15 Co
497/2007-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 20 C
78/2005-170, určil, že je neplatná darovací smlouva sepsaná dne 19. 1. 2005
notářem P. B., kterou mělo být převedeno vlastnické právo k podílu o velikosti
jedné čtvrtiny na nemovitostech blíže zde specifikovaných (výrok I.), žalobu v
části, jíž se žalobkyně domáhala určení spoluvlastnického práva Z. S. o rozsahu
jedné čtvrtiny k nemovitostem uvedeným ve výroku I. v okamžik jeho smrti,
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III.
a IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2008, č. j.
15 Co 497/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I.,
III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly po provedeném dokazování ke shodnému právnímu závěru,
že darovací smlouva ze dne 19. 1. 2005 sepsaná notářem P.B., kterou uzavřel Z.
S. jako dárce a žalovaná jako obdarovaná, je neplatným právním úkonem podle §
38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen
„obč. zák.“), neboť Z. S. jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto
právnímu úkonu neschopným.
Dovolání žalované podané proti rozsudku odvolacího soudu není podle §
237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací
soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela
vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný
odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06).
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil.
Námitky žalované, že závěry znaleckého posudku, ze kterého soudy při posouzení
duševního stavu Z. S. vycházely, jsou pouhou nereálnou konstrukcí, a že soudy
nesprávně vyhodnotily výpověď notáře JUDr. B. jako věrohodnou, lze podřadit
jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím
je odvolacímu soudu vytýkán nedostatečně zjištěný skutkový stav ústící v
nesprávný právní závěr o neplatnosti darovací smlouvy. Uvedené námitky nejsou z
výše vyložených důvodů způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. založit.
Výtky, že soudy neprovedly žalovanou navržený důkaz odborným znaleckým
vyjádřením MUDr. L. P. a že nenařídily vypracování revizního znaleckého
posudku, naplňují dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí dle § 237 odst. 3 o. s. ř. dovodit (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). Navíc posouzení, zda je
konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy
žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu