33 Cdo 3527/2019-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Baupartner s. r. o., se sídlem v Olomouci, Přerovská 688/62a
(identifikační číslo osoby 285 71 410), proti žalovanému P. B., bytem XY,
zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín
VI/671, o zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2019, č. j. 71 Co 469/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 364.000 Kč (s příslušenstvím) z
titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 120 C 15/2013-156,
zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni
364.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 1. 10. 2011 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 71 Co 469/2016-181,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroků z prodlení za
dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbylé
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni 364.000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši, která v
každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo
sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí a zvýšené o 7
procentních bodů za dobu od 16. 10. 2011 do zaplacení; současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 4109/2017-202, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem,
že bylo-li kupní smlouvou převáděné vozidlo identifikováno nejen VIN kódem,
který ve skutečnosti patří zcela jinému vozidlu, ale i dalšími znaky (výrobce,
registrační značka, datum první registrace, barva, typ motoru) a nehrozila tak
záměna věci, jež měla být předmětem smlouvy, s jinou věcí, není možné shledat
vymezení předmětu kupní smlouvy natolik neurčitým, aby zakládalo neplatnost
smlouvy a nejedná se ani o faktickou či o právní nemožnost předmětu plnění ve
smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž o to, že předmět plnění měl právní vadu.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 71 Co
469/2016-257, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroků z
prodlení za dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu řízení
zastavil; ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uzavřel, že kupní smlouva,
kterou účastníci uzavřeli 22. 10. 2010 a podle níž si vzájemně plnili, je
neplatná a účastníci jsou tak povinni vrátit si vše, co podle této smlouvy
přijali. Ze strany žalobkyně došlo ke splnění jejího synnalagmatického závazku,
tj. k vrácení převáděného automobilu, neboť byl vydán prostřednictvím orgánu
činného v trestním řízení vlastníkovi, jemuž byl v minulosti odcizen. Žalovaný
žalobkyni kupní cenu za automobil vrátil na základě pravomocného a později
Nejvyšším soudem zrušeného soudního rozhodnutí. Protože jeho vůlí bylo plnit
nikoliv skutečný hmotněprávní nárok, ale pouze nárok vyplývající z pravomocného
rozhodnutí soudu, má právo, aby mu žalobkyně takto získané plnění vrátila, což
dosud neučinila. Odvolací soud, přestože shledal žalobou uplatněný nárok
žalobkyně na vrácení kupní ceny oprávněným, její žalobu zamítl, neboť „zúčtoval
poskytnuté plnění ze strany žalovaného na nárok, který vyplývá z jeho
rozhodnutí tak, aby žalovanému nebyla uložena povinnost uhradit požadovanou
(již zaplacenou) částku a zároveň aby nevznikla žalobkyni povinnost stejnou
(dříve zaplacenou) částku žalovanému vrátit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud
posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatel z toho, že otázku „nabytí
vlastnického práva k movité věci žalobcem od žalovaného resp. nabytí
vlastnictví k vozidlu žalovaným na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2010,
jako poctivým, dobrověrným nabyvatelem“ vyřešil odvolací soud v rozporu s
dřívější judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2367/2012, popř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011). Prosazuje, že žalobkyně vlastnické právo nabyla v souladu s podmínkami
vymezenými pro nabytí vlastnictví od nevlastníka v jím namítané dřívější
judikatuře, popř. požaduje, aby uvedená právní otázka byla „nově vyřešena
prostřednictvím aplikace § 7 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění
od 1. 1. 2014 ve spojení s jeho § 3030 a § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Dále žádá, aby Nejvyšší
soud otázku „splnění synallagmatické povinnosti žalobkyně, jako kupující z
neplatné kupní smlouvy“ nyní vyřešil jinak, než ve svých rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 2432/99 nebo sp. zn. 25 Cdo 663/2005. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba jako nedůvodná zamítá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posouzení, zda
dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných
prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma
odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní
přípustnost dovolání). Stejný názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, v usnesení ze dne
29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
pod č. 7/2000 nebo usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018. V projednávané věci není dovolání žalovaného proti výroku rozsudku, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, jíž
žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím,
subjektivně přípustné. Je zřejmé, že žalovanému tímto rozhodnutím nebyla –
objektivně vzato – způsobena újma na jeho právech odstranitelná „odklizením“
uvedeného rozsudečného výroku. Zrušení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího
soudu o zamítnutí žaloby by totiž nemohlo přivodit pro žalovaného příznivější
výsledek než ten, k jakému již odvolací soud dospěl (žalobu proti němu zamítl).
Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí i proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného
rozhodnutí; ve vztahu k nim však není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.