33 Cdo 4109/2017-202
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně Baupartner s. r. o., se sídlem v Olomouci, Přerovská 688/62a
(identifikační číslo osoby 285 71 410), proti žalovanému P. B., zastoupenému
Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, o
zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod
sp. zn. 120 C 15/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 1. března 2017, č. j. 71 Co 469/2016-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2017, č. j. 71 Co
469/2016-181, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 364.000 Kč (s příslušenstvím) z
titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. července 2016, č. j. 120 C
15/2013-156, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit
žalobkyni 364.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 1. 10. 2011 do
zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. 71 Co
469/2016-181, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně
úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu
řízení zastavil, ve zbylé části tento výrok změnil tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni 364.000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši
repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí a zvýšené
o 7 procentních bodů za dobu od 16. 10. 2011 do zaplacení; současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčen, že závěr,
na němž je napadené rozhodnutí založeno, že „kupní smlouva uzavřená mezi
účastníky je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění“,
nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Oproti
odvolacímu soudu prosazuje, že v kupní smlouvě byl předmět plnění (převáděný
osobní automobil) dostatečně identifikován a nehrozila jeho záměna s jinou
věcí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalovaným) za splnění
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázku platnosti kupní smlouvy odvolací soud
vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný
zpochybnil závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli
dne 22. 10. 2010, je podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1961 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.;
dále jen „obč. zák.“), neplatná, neboť jejím předmětem je plnění nemožné. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2010
kupní smlouvu, jíž žalovaný prodal žalobkyni osobní automobil za sjednanou
kupní cenu 364.000 Kč. Zástupce žalobkyně provedl zkušební jízdu a prohlásil,
že je mu znám celkový stav vozidla. Dne 28. 2. 2011 žalobkyně prodala tento
automobil společnosti be Free s.r.o. se sídlem ve Slovenské republice, která
dohodou ze dne 14. 3. 2011 od kupní smlouvy odstoupila a dohodla se na vrácení
kupní ceny; vlastníkem automobilu se opětovně stala žalobkyně. Ta poté
odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným; odstoupení mu bylo doručeno
8. 10. 2011. Ze znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým a expertíznym
ústavom Policajného zboru ve Slovenské Lupči, který byl vypracován z důvodu
podezření spáchání přečinu falšování a pozměňování identifikačních údajů
motorového vozidla, se podává, že byly zjištěny cizí zásahy do povrchu
karosérie v místě, kde se nachází VIN kód karosérie; původní VIN kód byl z
povrchu karosérie odstraněn mechanickým způsobem (zbroušením) a na takto
upravený povrch byl dodatečně vyhotoven VIN (metalografickým zkoumáním byl
zjištěn původní VIN kód). Zkoumané vozidlo bylo vyrobeno v roce 2002, nikoliv v
roce 2004.
Zatímco soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu jako platný
právní úkon a konstatoval, že pokud měl její předmět právní vady, které byly
důvodem pro odstoupení od smlouvy, nebyly vytknuty včas (lhůta k jejich
vytknutí skončila uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty dne 22. 4. 2011),
odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je
podle § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná pro počáteční nemožnost
předmětu plnění a žalobkyni vzniklo právo na vrácení kupní ceny; automobil,
který byl předmětem kupní smlouvy, není tím, jehož (pravý) VIN kód je uveden v
kupní smlouvě a v jeho dokladech. Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění
nemožné, je neplatný. Právní úkon, jehož předmět plnění je v době vzniku tohoto právního úkonu
(konkrétně např. v době uzavření smlouvy) nemožný, je neplatný („impossibilium
nulla obligatio est“). Ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. upravuje tzv. počáteční nemožnost předmětu plnění, která činí právní úkon absolutně
neplatným; to zda o počáteční nemožnosti plnění subjekty právního úkonu věděly
či nikoliv, je právně nevýznamné. Počáteční nemožnost předmětu plnění může být
buď právní, nebo fyzická. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v
úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní
překážky existující v době učinění právního úkonu (aniž by šlo o nedovolenost
právního úkonu). Počáteční fyzická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že
předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (nestačí
proto nemožnost poskytnutí předmětu plnění pouze na straně dlužníka vzhledem k
jeho osobním poměrům – např. pro jeho finanční neschopnost). Fyzická nemožnost
předmětu plnění může být úplná; v takovém případě je právní úkon neplatný v
plném rozsahu. Při částečné fyzické nemožnosti předmětu plnění se neplatnost
právního úkonu týká jen postižené části. V rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, Nejvyšší soud uvedl,
že ke vzniku kupní smlouvy je zapotřebí, aby se její účastníci dohodli na
předmětu koupě a na kupní ceně, jiné podstatné náležitosti vyžadovány nejsou;
dostatečné určení předmětu kupní smlouvy je podmínkou její platnosti ve smyslu
§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále srov. např. Štenglová, I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. C. H. Beck: Praha
2010, str. 1071). V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3867/2009,
Nejvyšší soud při posuzování určitosti zajišťovacího závazku dovodil, že
požadavek „určitosti“ je splněn tam, kde je závazek identifikován takovým
způsobem, že není zaměnitelný s jiným. Tyto závěry jsou aplikovatelné i v
případě nyní posuzované kupní smlouvy z hlediska její určitosti. Odvolací soud dovodil neplatnost kupní smlouvy z počáteční nemožnosti předmětu
plnění s tím, že smlouvou převáděný automobil byl identifikován mimo jiné
údajem čísla karoserie (tzv.
VIN kódem), které ve skutečnosti patří zcela
jinému vozidlu; předáno kupujícímu (žalobkyni) tak bylo jiné vozidlo, než je
uvedeno v kupní smlouvě, a to, které je ve smlouvě uvedeno, předáno být nemůže. Z toho, že zcela konkrétní automobil, který na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 22. 10. 2010 žalobkyně od žalovaného převzala, je opatřen nesprávným VIN
kódem, však nelze počáteční nemožnost předmětu plnění ve smyslu ustanovení § 37
odst. 2 obč. zák. dovodit. Podle skutkových zjištění soudů bylo kupní smlouvou
převáděné vozidlo identifikováno nejen VIN kódem, ale i dalšími znaky (výrobce,
registrační značka, datum první registrace, barva, typ motoru), zástupce
žalobkyně si je před uzavřením kupní smlouvy a před předáním osobně prohlédl a
vyzkoušel. Nešlo tudíž ani o faktickou, ani o právní nemožnost předmětu plnění
ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., nýbrž o to, že předmět plnění měl
právní vadu (jak ostatně správně dovodil soud prvního stupně). Za situace, kdy
nehrozila záměna věci, jež měla být předmětem smlouvy, s jinou věcí, není ani
možné shledat vymezení předmětu kupní smlouvy natolik neurčitým, aby zakládalo
neplatnost kupní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3501/2010). Ve své judikatuře, např. rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3867/2009,
Nejvyšší soud konstatoval, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho
obsah, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem
nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Ze skutkových
zjištění v posuzovaném případě nevyplývá, že by bylo vůlí účastníků smlouvy
(viz § 35 odst. 2 obč. zák.) učinit předmětem smlouvy jinou věc než konkrétní
osobní automobil, který žalobkyně od žalovaného převzala a ve vztahu k němuž se
nyní domáhá nároku podle § 457 obč. zák. Jakýkoli jiný výklad projevu vůle
účastníků smlouvy by byl podle Nejvyššího soudu v dané věci přinejmenším
nelogický a v krajním případě by mohl vést i k zásahu do ústavně zaručených
práv smluvních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1456/11, a další početnou judikaturu Ústavního soudu k principu
autonomie vůle smluvních stran). Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 10. 2010, je (absolutně) neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění,
neobstojí a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem
a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.