USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. S., bytem XY,
zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha
3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované obce Šestajovice, se sídlem
Šestajovice, Husova 60, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 19 Co 395/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, s odůvodněním, že mu
nesprávným postupem byla odňata možnost jednat před soudem. Nesprávný úřední
postup shledává zejména v konečné fázi řízení, jelikož soud - dle jeho
přesvědčení - zmařil možnost žalobce dosáhnout uspokojení jeho restitučního
nároku. Zmatečnost spatřuje v tom, že jiný rozsudek, kterým byl pozemek tvořící
předmět sporu účastníků vydán osobě odlišné od žalobce, byl vyhotoven dříve,
než napadené rozhodnutí.
Usnesením ze dne 20. 2. 2018, č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39, Krajský soud v Praze
(dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 2. 2020, č.
j. 4 Co 183/2018-79, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Byl-li žalobce v
řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu
nemovitostí úspěšný, nemůže být – argumentuje odvolací soud – legitimován k
podání žaloby pro zmatečnost. Žádná újma na právech, kterou lze odstranit
zrušením napadeného rozhodnutí, nebyla žalobci způsobena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje, že otázku, zda odnětím možnosti
jednat před soudem je toliko činnost, která vydání konečného rozhodnutí
předchází, jak je judikováno dosud, či též vlastní rozhodovací akt soudu, který
má za úkol průběh řízení zhodnotit, jakož i vyhotovení písemného znění
rozhodnutí a jeho doručení účastníkům řízení, k čemuž se přiklání dovolatel, by
měl dovolací soud vyřešit jinak, než jak dosud činil např. v rozhodnutích R
25/93, R 27/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1732/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2752/2013. Dále namítá, že judikaturou dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
otázka, zda lze jiným procesním postupem než žalobou pro zmatečnost dosáhnout
zrušení rozhodnutí, které již v okamžiku, kdy nabylo právní moci, nebylo
fakticky vykonatelné, respektive zda vydání a doručení takového rozhodnutí,
které je sice pravomocné, leč nevykonatelné, lze podřadit pod důvody
zmatečnosti. „Ad absurdum“ nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka, zda
rozhodnutí, které zakládá právo k nabytí nemovité věci, jež je ve vlastnictví
třetí osoby, která nebyla účastnicí řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí,
které má být nabývacím titulem, je vykonatelné, přestože jako vlastník je na
základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí jiného soudu taková třetí
osoba. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost,
případně jeho zamítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v projednávaném případě žalobou pro zmatečnost napadl rozhodnutí,
kterým odvolací soud vyhověl jeho žalobě a rozhodl tak, že uložil žalované
povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemku podle ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Požadavek na zrušení
tohoto rozhodnutí odůvodnil tím, že v důsledku jeho opožděného vyhotovení a
doručení soudem došlo k zániku jeho faktické vykonatelnosti, neboť v mezidobí -
po jeho vydání - nabylo právní moci jiné rozhodnutí, jež se týkalo totožného
pozemku. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo. Z obecného závěru, že k žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni
účastníci řízení (§ 229 o. s. ř.), nelze dovozovat, že by žalobu pro zmatečnost
mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy žaloby pro
zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech,
jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného
rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok soudního rozhodnutí, protože existenci
případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska,
nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto
posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení,
ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá,
třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
2179/2002, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3527/2019). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že odnětím možnosti
jednat před soudem je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu
zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo
o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného
zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování nebo až po něm (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2
Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud správně reflektoval, že žaloba pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. může být opodstatněná
pouze v případě, že by se nesprávný postup nalézacího odvolacího soudu projevil
v samotném průběhu řízení, nikoli při (nebo po) vlastním rozhodování, a že
žalobce - v řízení zcela úspěšný – k podání tohoto opravného prostředku (žaloby
pro zmatečnost) není subjektivně legitimován.
Uvedené právní závěry jsou v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací
soud důvod se jakkoliv odchylovat. Vytýká-li dovolatel soudům, že jej v daném procesním stádiu – znajíce skutkový
stav – nepoučily o tom, jaký má zvolit účinný procesní postup, aby „odstranil
nevykonatelný pravomocný rozsudek“, pak pomíjí, že ke skutečnosti bránící
faktické vykonatelnosti dotyčného rozhodnutí došlo až po jeho vydání. Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelem předkládané otázky, které má v
judikatuře dovolacího soudu za dosud nevyřešené („zda lze jiným procesním
postupem než žalobou pro zmatečnost dosáhnout zrušení rozhodnutí, které již v
okamžiku, kdy nabylo právní moci, nebylo fakticky vykonatelné“, a „zda
rozhodnutí, jež zakládá právo k nabytí nemovité věci, jež je ve vlastnictví
třetí osoby, která nebyla účastnicí řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí,
které má být nabývacím titulem, je vykonatelné, přestože jako vlastník je na
základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí jiného soudu taková třetí
osoba“), neboť na jejich řešení není napadené rozhodnutí založeno. Ve vztahu k námitce, podle níž by (ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13) měl být v projednávané věci aplikován
princip „favor restitutionis“, dovolatel neuvedl, které ze čtyř kritérií
uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné a nevymezil ani žádnou
otázku hmotného či procesního práva, jejíhož přezkumu se dovolává. To samé se
týká výtky, že odvolací soud v době rozhodování porušil zásadu „nemo plus iuris
ad alium transferre potest quam ipse habet“. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu