33 Cdo 3617/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J.
B., zastoupené Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská
68/9, proti žalovanému P. Ž., zastoupenému JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 98/2010, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 32 Co
366/2014-271, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 32 Co
366/2014-271, se ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
mění tak, že usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 7. 2013, č. j.
5 C 98/2010-190, se ve výroku II. potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7.420,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Libora
Šlaufa, advokáta.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 24. 7. 2013, č. j. 5 C
98/2010-190, zastavil – poté, co žalobkyně vzala žalobu ve vztahu k žalovanému
v plném rozsahu zpět – řízení (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 76.230,- Kč (§ 96 odst. 2, § 146 odst. 2, věta první,
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v rozhodném znění, dále též jen
„o. s. ř.“; výrok II). Zastavení řízení – argumentoval soud prvního stupně –
zavinila žalobkyně, „neboť podala žalobu proti osobě, která ve věci není
pasivně legitimována“.
Usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 32 Co 366/2014-271, Krajský soud v
Praze změnil v odvoláním napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně tak,
že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal a o nákladech odvolacího řízení
rozhodl tak, že jejich náhradu žalobkyni nepřiznal. Podle odvolacího soudu není
ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. při rozhodování o nákladech
řízení jediným, které je namístě v daném případě zohlednit. Za důvody hodné
zvláštního zřetele, které vedou k moderaci podle § 150 o. s. ř., považoval
obavu žalobkyně o pasivní (věcnou) legitimaci SAPID spol. s r.o. (první
žalované) ve sporu o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, nečinnost této účastnice
v řízení, výši zažalované pohledávky a okolnost, že žalovaný i SAPID spol. s
r.o. byli ve sporu zastoupeni týmž advokátem. Nepřiznání náhrady nákladů řízení
před soudem prvního stupně nepřináší žalovanému „významnou majetkovou újmu“,
neboť společnost s ručením omezeným, jejímž jednatelem žalovaný je, představuje
určitou majetkovou hodnotu; co do této úvahy odkázal odvolací soud na své
usnesení ze dne 28. 4. 2014, č. j. 32 Co 156/2014-261, kterým potvrdil
usnesení, jímž soud prvního stupně nepřiznal SAPID spol. s r.o. osvobození od
soudních poplatků.
V části, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení, napadl žalovaný rozhodnutí dovoláním. Z jeho obsahu se
podává, že se neztotožňuje s (právním) posouzením uvedených okolností jako
takových, které mohou vést k nepřiznání nákladů řízení, na jejichž náhradu má
podle § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. právo. Namítá, že odvolací soud se
nezabýval dalšími rozhodnými skutečnostmi, zejména majetkovými, sociálními,
osobními a dalšími poměry účastníků, včetně toho, jaký dopad bude mít
nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí v napadené části změnil, případně v tomto rozsahu
zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(§ 237, § 239 o. s. ř.); ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval v rozporu s tím,
co vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2811/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
24/2015, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2438/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
2/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 27. 10. 2015, sp.
zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2782/2015, a ze dne
9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. jestliže některý z
účastníků zavinil, že řízení muselo bát zastaveno, je povinen hradit jeho
náklady.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s.
ř.).
Povinnost účastníka, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení,
hradit náklady řízení, může být v konkrétním případě nepřiměřeně tvrdá. Ve
výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele proto může soud
účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo
zčásti nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je
nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo
právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně
vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody
hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní
věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž
okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu
řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na
spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z
hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke
skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než
účastníku druhému, okolnosti další.
Nejistota žalobkyně v otázce pasivní věcné legitimace, tedy pochybnost, zda
nositelem subjektivní povinnosti k plnění je SAPID spol. s r.o. nebo žalovaný,
není – ani ve spojení s výší zažalované pohledávky – okolností, která by v
projednávaném případě umožňovala moderaci při rozhodování o nákladech řízení.
Zastoupení účastníků stojících na straně žalované týmž advokátem s rozhodováním
podle § 150 o. s. ř. nemá žádnou souvislost a obecné vyjádření, že společnost s
ručením omezeným je ztělesněním majetkové hodnoty, včetně zjištění, že SAPID
spol. s r.o. byla po určitou dobu v řízení nečinná, nepředstavují důvod pro
výjimečné použití ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k žalovanému.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud dovoláním
napadený výrok odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/, § 243f odst. 4 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000
Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve
Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu
5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění
(dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.180,- Kč. Součástí nákladů je
paušální částka náhrady za úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3
advokátního tarifu), částka 940,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.) a náhrada za zaplacený soudní poplatek
z dovolání (2.000,- Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. ledna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu