U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. V. L., zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v
Kladně, Dobrovského 1463, proti žalovanému Ing. J. Č., zastoupenému JUDr.
Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, o
zaplacení 3.631.825,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 5 Cm 337/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 3 Cmo 197/2014-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm
337/2006-267, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do
částky 3.601.825,- Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na nákladech řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku
92.032,- Kč (výrok III.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 3 Cmo 121/2013-303,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II.; ve výroku o
nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-329,
opravil výrok II. svého rozsudku ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm
337/2006-267, tak, že namísto částky 3.601.825,- Kč správně uvedl částku
3.631.825,- Kč. Rozsudkem ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, pak
doplnil výrok II. svého rozsudku ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 5 Cm
337/2006-267, tak, že se zamítá žaloba ještě co do 0,50 Kč; současně uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 266.424,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. 3 Cmo 197/2014-377,
opravil zřejmé nesprávnosti v záhlaví doplňujícího rozsudku a opravného
usnesení soudu prvního stupně, odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, jímž
byla zamítnuta žaloba co do částky 0,50 Kč, změnil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 24. února 2014, č. j. 5 Cm 337/2006-323, ve výroku o nákladech
řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradě
373.744,80 Kč, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2014,
č. j. 5 Cm 337/2006-329, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že
žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě 2.178,- Kč do
tří dnů od právní moci usnesení. Žalobce podal dovolání proti výrokům usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 3 Cmo 197/2014-377, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Je přesvědčen, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1525/2001, ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1805/2001, ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2281/2001, a ze dne 21. 12. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 2124/2001, jestliže v souvislosti s možností použít ustanovení §
150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
nezohlednil podíl obou stran na vzniku sporu, povahu a okolnosti sporu, jeho
osobní poměry, nízký příjem a nedostatečnou znalost procesního práva, ani to,
že přiznání náhrady nákladů procesně úspěšnému žalovanému pro něj představuje
nepřiměřenou tvrdost. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce
odmítl. Má za to, že nebyly naplněny podmínky pro to, aby mu soudy podle § 150
o. s. ř. nepřiznaly náhradu nákladů řízení.
Poměry žalobce nebyly nepříznivé,
neboť dlouhodobě ziskově podnikal, působil v řídících funkcích a za trvání
podnikání získal značný majetek. Odmítl-li jeho nabídku na smírné řešení sporu,
nesl riziko úhrady nákladů řízení v případě svého neúspěchu ve věci. Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná
se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetel nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž
je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva
nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti
účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou
důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž žalobce podporuje svou dovolací argumentaci,
na uvedenou věc nedopadají. Dovolací soud v nich sice při rozhodování o
nákladech řízení - přihlížeje ke konkrétním okolnostem toho kterého případu -
aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., nezabýval se však výkladem tohoto
ustanovení a ani se nevyjadřoval obecně k možnostem jeho použití při
rozhodování o nákladech řízení. K výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě
svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne
20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal,
L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů
sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této
zásady je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné
zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v
konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti,
které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových
sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy,
přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku
větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo
4059/2007 Nejvyšší soud zdůraznil, že § 150 o. s. ř. je právní normou s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny
okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v
posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové
okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se
zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v
nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve
smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen
pokud by byly zjevně nepřiměřené. V posuzované věci odvolací soud nehodnotil jako důvod zvláštního zřetele hodný
pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému namítané subjektivní
přesvědčení žalobce o opodstatněnosti jím uplatněného nároku ani to, že
žalovaný porušil dohodu o vypořádání majetku sdružení. Žalobce se v řízení
domáhal v prvé řadě zaplacení částky, kterou na obou účastnících řízení
„vysoudila“ společnost Böhler Uddelhom CZ s. r. o. (viz rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 1999, č. j. 42 C 160/1997-80, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.
j. 51 Co
564/2000-160). Protože takto přisouzenou částku věřiteli dosud ani jeden z
účastníků řízení (tj. účastníků sdružení, kteří odpovídali za dluhy sdružení
společně a nerozdílně) neuhradil, nemohl se žalobce po žalovaném úspěšně
domáhat její „refundace“. Dále po žalovaném požadoval částku zjištěnou
dodatečně v účetnictví sdružení. Tento požadavek hodnotily soudy obou stupňů
jako zjevně bezdůvodný, neboť odporoval dohodě účastníků řízení o vypořádání
majetku sdružení, v níž bylo sjednáno, že dohodou nevypořádaná aktiva a pasiva
sdružení připadnou žalovanému. Rozhodnutí žalobce, zda žalobu podá či nikoliv, spočívalo výhradně na jeho
úvaze při zvážení všech rizik s tím spojených. Žalovaný bránil svá práva účelně
a úspěšně a jeho právo na úhradu nákladů s tím spojených převáží nad
subjektivními tvrzeními žalobce o jeho zdravotních a osobních poměrech. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí náležitě vyložil, proč nepřistoupil k
výjimečnému opatření spočívajícímu v aplikaci § 150 o. s. ř., resp. proč
vycházel ze základní zásady úspěchu ve věci, která rozhodování o náhradě
nákladů řízení ovládá, a proč považoval za spravedlivé, aby ten, kdo důvodně
hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy (tj. žalovaný), obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti vynaložil. Při
rozhodování zvažoval poměry obou účastníků. Nelze než uzavřít, že úvahy
odvolacího soudu spojené s aplikací § 150 o. s. ř. nejsou zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení přihlédl dovolací soud k tomu, že
náklady, které žalovaný vynaložil na sepis vyjádření k dovolání advokátem, mu
byly přiznány již v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cdo 4289/2015,
neboť jediným podáním se žalovaný současně vyjádřil i k dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 3 Cmo 121/2013-303.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k
o v á
předsedkyně senátu