33 Cdo 2728/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců
a) V. B. a b) V. B., zastoupených JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se
sídlem v Třebíči, Bráfova 770/52, proti žalované V. B., zastoupené JUDr.
Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, o
zaplacení 201.325,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C
274/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.
1. 2015, č.j. 54 Co 368/2014-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Vochyánové,
advokátky.
Dovolání žalobců, které směřuje (hodnoceno podle obsahu) proti výroku v záhlaví
označenému rozhodnutí, jímž krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v
Třebíči ze dne 7. 1. 2014, č.j. 13 C 274/2012-34, ve znění opravného usnesení
ze dne 11. 2. 2014, č.j. 13 C 274/2012-38, tak, že jim nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, není podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov.
čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
dále jen „o.s.ř.“), přípustné.
Námitce dovolatelů, že napadené rozhodnutí je v otázce aplikace ustanovení §
150 o.s.ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a je
nezákonné) nelze přisvědčit. Žalobci totiž přehlížejí, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu je § 150 o.s.ř. právní normou s relativně neurčitou
hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,
případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž
soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím
řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150
o.s.ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly
zjevně nepřiměřené. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové
okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat
náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by
bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené
v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura Nejvyššího soudu pokládá za
korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě
nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení (nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale
je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka), relevantní jsou i okolnosti, které vedly k
soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít
o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o.s.ř.
vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo
jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014,
ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2880/2013; k aplikaci právních norem s relativně neurčitou
hypotézou srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22
Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Nelze považovat za zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu, shledal-li důvody
zvláštního zřetele hodné v tom, že předmětem řízení byly úroky, jejichž
sjednání měl u půjčky mezi rodiči a dětmi za neobvyklé, že výše těchto úroků
(8%) byla podstatně vyšší, než za jakou byly poskytovány v roce 2003 úvěry
některými bankami (Hypoteční bankou a.s. 4,93 %, ČSOB, a.s. 2,8 až 6,8 %), že
mezi stranami byla spornou pouze splatnost úroků, že obě strany projevily snahu
věc vyřešit mimosoudně a poté, co se jim to nezdařilo, žalovaná žalovanou
částku žalobcům uhradila, a že se nepříznivě nedotkne majetkové sféry žalobců,
pokud ponesou vynaložené náklady ze svého, neboť jim žalovaná na úrocích
zaplatila 302.125,- Kč; nelze mu tedy vytýkat, že hypotézu ustanovení § 150
o.s.ř. vymezil nesprávně a že rozhodl nezákonně, nezabýval-li se podrobně
majetkovými poměry žalované, ani nezvážil-li výši lichvářských úroků, které by
žalovaná podle názoru dovolatelů mohla platit, pokud by jí půjčku neposkytli
oni a nebyla by případně úspěšná s žádostí o bankovní úvěr.
Námitky, jimiž dovolatelé neuplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o.s.ř., přípustnost dovolání založit nemohou, ať už se jedná o výtky proti
skutkovým zjištěním (tvrzení, že vztah účastníků je pouze formálně vztahem
rodičů a dcery, fakticky se však jedná o vztah cizích lidí, jelikož žalovaná se
k žalobcům po poskytnutí půjčky začala chovat otevřeně nenávistně, brání jim ve
styku s jejím nezletilým dítětem, odmítla opakované pokusy o navázání
vzájemného vztahu a k nenávistnému přístupu k nim „zlákala“ i svého bratra, že
v případě řádných vztahů by úroky nepožadovali), které byly nadto povýtce
uplatněny v rozporu s § 241a odst. 6 o.s.ř., nebo námitky tvrzených vad řízení
(nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí co do skutkového zjištění o výši
úroků u bank, nemožnost žalobců vyjádřit se k dokazování), k nimž dovolací soud
přihlíží pouze za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242
odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu