33 Cdo 3648/2021-854
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. H., bytem XY, b) Z. B., XY, c) R. M., bytem XY, d) J. M., bytem XY, e) M. J., bytem XY, f) V. N., bytem XY, g) K. S., bytem XY, h) P. K., bytem XY, a ch) P. K., bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Jihlava, Žižkova 1934/12, proti žalované S.O.K. real, a.s., se sídlem Střítež, Hrotovická- Průmyslová Zóna 162, identifikační číslo osoby 25345524, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 764/50, o odstranění závadného stavu, eventuálně o poskytnutí slevy z kupní ceny, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 448/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 1. 6. 2021, č. j. 54 Co 290/2020-814, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 972 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 630 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) a žalobkyni d) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 546 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci e) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 753 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci f) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 404 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci g) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 307 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha. VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci h) a žalobkyni ch) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 628 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 3 C 448/2009-784, zamítl žalobu v části, ve které žalobci navrhovali, aby žalované bylo uloženo do šesti měsíců od právní moci rozsudku odstranit reklamovanou závadu – zvýšenou hlučnost – způsobenou nedodržením technologických postupů a ČSN v bytových jednotkách XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, nacházejících se v bytovém domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY v XY (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 168 235 Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou v částce 71 540 Kč (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 185 842 Kč (výrok IV.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou v částce 18 837 Kč (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci f) částku 257 077 Kč (výrok VI.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem f) a žalovanou v částce 65 086 Kč (výrok VII.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci e) částku 341 203 Kč (výrok VIII.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem e) a žalovanou v částce 30 735 Kč (výrok IX.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci c) a žalobkyni d) společně a nerozdílně částku 157 121 Kč (výrok X.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem c) a žalobkyní d) a žalovanou v částce 151 210 Kč (výrok XI.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci g) částku 125 638 Kč (výrok XII.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem g) a žalovanou v částce 114 137 Kč (výrok XIII.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci h) a žalobkyni ch) společně a nerozdílně částku 60 000 Kč (výrok XIV.), zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem h) a žalobkyní ch) a žalovanou v částce 90 471 Kč (výrok XV.), nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (výrok XVI.), uložil žalované povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na nákladech řízení částku 29 538 Kč (výrok XVII.) a uložil žalobci a), žalobci b), společně a nerozdílně žalobci c) a žalobkyni d), žalobci e), žalobci f), žalobci g) a společně a nerozdílně žalobci h) a žalobkyni ch) povinnost uhradit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na nákladech řízení vždy částku 4 220 Kč (výrok XVIII.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 54 Co 290/2020-814, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve správném znění tak, že se zamítá žaloba v části, kterou žalobci navrhovali, aby byla žalované uložena povinnost odstranit do šesti měsíců od právní moci rozsudku reklamovanou závadu – zvýšenou hlučnost – způsobenou nedodržením technologických postupů a ČSN v bytových jednotkách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY nacházejících se v bytovém domě č. p.
XY na pozemku parc. č. XY v XY (výrok I.), dále jej potvrdil ve výrocích II., IV., VI., VIII., X., XII., XVII.
a v části výroku XIV., kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům h) a ch) společně a nerozdílně částku ve výši 30 094, 36 Kč (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku XIV., kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům h) a ch) společně a nerozdílně částku ve výši dalších 29 905,64 Kč, a to tak, že žalobu ve vztahu mezi žalobci h) a ch) a žalovanou i v části, kterou se domáhali po žalované zaplacení částky dalších 29 905,64 Kč, zamítl (výrok III.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích XVIII. a XVI. (výroky IV. a V.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VI. a VII.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve
výrocích I., II. III. a IV. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) však žádnou argumentaci nevznesla a navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolání proti výrokům I. a III., kterými odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců v části, kterou navrhovali odstranění reklamované závady a změnil část výroku XIV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobci h) a ch) a žalovanou požadující po žalované zaplacení částky dalších 29 905,64 Kč, bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl (subjektivně) oprávněn.
Těmito výroky totiž žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by je dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání proto svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalované proti výrokům I. a III. odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítajícím žalobu žalobců h) a ch) o zaplacení 29 905,64 Kč je tudíž subjektivně nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť.
Vždy musí jít o takovou otázku, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Žalovaná své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, uvádí-li, že dovolání „je ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. přípustné proto, že se odvolací soud v otázce hodnocení nároků žalobců ohledně jejich prvotní volby práva při reklamaci vad významně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to ve vztahu k hodnocení prvotní volby práva podle předchozí právní úpravy v návaznosti na uplatnění nároku na odstranění vady s event. slevou z ceny u soudu, týkající se uplatnění vady z kupní smlouvy“.
Žalovaná ve vztahu k této otázce neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž se rozhodnutí odvolacího soudu mělo odchýlit a tento údaj nelze dovodit ani z odkazu na žalovanou (jediné) v dovolání zmiňované rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, neboť v něm se Nejvyšší soud problematikou volby práva při reklamaci vad kupované věci nezabýval (předmětné rozhodnutí bylo založeno na otázce splnění povinnosti kupujícího umožnit prodávajícímu o reklamaci rozhodnout před samotným vyřízením reklamace).
Ohledně námitek, jejichž obsahem je nesouhlas žalované s výší přiznaných náhrad (slev z ceny) dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti. Prosazuje-li dovolatelka (dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016), že jí nemůže být dáno za vinu marné uplynutí lhůty k odstranění vady, je z její argumentace použité v dovolání zřejmé, že v tomto směru nevystihla způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Námitkami, že (i) to byli žalobci, kteří svojí vědomou nesoučinností vyvolali stav, že vady nemohly být prošetřovány a odstraňovány ve lhůtě pro vyřízení reklamace, že (ii) se žalobci vědomě bránili tomu, aby žalovaná na své náklady vady odstranila a že (iii) i přes veškeré úsilí žalované nebylo možné vady ve lhůtě pro vyřízení reklamace odstranit, žalovaná nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného
nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávném zjištění, že jí žalobci znemožnili o reklamaci rozhodnout, resp. vady kupované věci odstranit. Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost, a způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, že k závěru, že vytýkané vady nedostatečné neprůzvučnosti svislých i vodorovných konstrukcí bytů jsou neodstranitelné, odvolací soud nedospěl aplikací § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění, nýbrž se zabýval (ve shodě se závěry dovozenými Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 154/2003 a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4423/2009) všemi důsledky odstraňování vytčených vad a uzavřel, že se jedná o vadu neodstranitelnou nikoliv z důvodu, že by vadu nešlo technicky odstranit, ale proto, že oprava by byla ekonomicky neúčelným nákladem a způsobila by kvalitativní změnu věci (zmenšení plochy bytu, zhoršení instalace jakéhokoliv nábytku na zdi), tj. jedna vada by byla nahrazena jinou. Pokud jde o postup odvolacího soudu v souvislosti s dokazováním, platí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Kritikou postupu odvolacího soudu v souvislosti s dokazováním žalovaná nezpochybnila žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu