NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Cdo 3739/2010-138
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
J. B., zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Marie Majerové 2250, proti žalovaným 1) MUDr. M. P., a 2) H. W.,
zastoupeným Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Ing.
Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové 2250,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 59/2008, o uložení
povinnosti uzavřít kupní smlouvu, o dovoláních žalobce a vedlejšího účastníka
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č.j. 35 Co
42/2010-99, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů
dovolacího řízení 3.840,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr.
Tomáše Černého, advokáta.
Žalobce a vedlejší účastník podali dovolání proti v záhlaví citovanému
rozsudku, kterým městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek ze dne 17. 8. 2009, č.j. 6 C 59/2008-63, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o
uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ohledně jedné
poloviny označených nemovitostí. Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné. Podle § 240 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), účastník může podat
dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle § 93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a
povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 3/2004, uzavřel, že „vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná
práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od
účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony
znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil
sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn
podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace
vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby
pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné
prostředky uplatnit (srovnej § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 o.s.ř.), zatímco o
oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba
dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává.“
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka odmítl, neboť je podal ten,
kdo k tomu nebyl oprávněn (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který ji spojuje
se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2012). O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel uplatnil
námitkou, že bylo porušeno jeho předkupní právo, neobsahovala-li jemu učiněná
nabídka odkupu v rozporu s ustanovením § 605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), všechny podmínky
sjednané v kupní smlouvě uzavřené se žalovanými, zejména splatnost kupní ceny,
její zajištění složením do advokátní úschovy, úhradu poplatku za vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, podmínky a lhůtu pro vyklizení
nemovitostí. Nadto má dovolatel za to, že podmínky sjednané v kupní smlouvě
byly pro žalované výhodnější než podmínky ohlášené, případně chybějící, v
nabídce odkupu. V tomto směru namítá, že splatnost kupní ceny je třeba
posuzovat z hlediska záruk, že kupující nepřijde o své peníze, aniž získá
nemovitost, a z tohoto pohledu je dvouměsíční zákonná lhůta vždy horší, neboť
jde o placení před podpisem kupní smlouvy, kdežto žalovaní měli až na zálohu ve
výši 2,3 % k zaplacení lhůtu deseti pracovních dnů od podpisu kupní smlouvy. Další výhodu spatřuje v zajištění kupní ceny jejím složením do advokátní
úschovy a uvolnění až po podání návrhu na vklad. Zaplacení poplatku za vklad
nabyvateli mu nebylo vůbec ohlášeno, stejně jako lhůta a podmínky vyklizení a
předání nemovitosti, které si žalovaní zaručili právem na odstoupení od kupní
smlouvy. K přezkumu předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Ten sice v rozsudku ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo
178/2003, na který poukazuje dovolatel, vyslovil, že pro posouzení porušení
předkupního práva není rozhodující konkrétní splatnost zaplacení kupní ceny za
nabízené nemovitosti, ale pouze skutečnost, že nabídka doručená žalobci
neobsahovala (vůbec) splatnost kupních cen, takže i kupní smlouvy s žalovanými
měly být uzavřeny bez této splatnosti (nestalo-li se tak, pak předkupní právo
bylo porušeno); tento právní názor byl posléze korigován rozhodnutím velkého
senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu, jenž v
rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2011, judikoval, že
„předkupní právo spoluvlastníka není »bez dalšího« porušeno, jestliže nabídka
doručená spoluvlastníku neobsahovala údaj o splatnosti kupních cen a poté
prodávající uzavřel kupní smlouvy, jež obsahovaly individuální splatnost
kupních cen. Byla-li splatnost ve smlouvě o převodu podílu, uzavřené později s
třetí osobou, stanovena jinak než v § 605 obč. zák., příp. v nabídce na
odkoupení podílu učiněné oprávněnému spoluvlastníku (za předpokladu, že nabídka
obsahovala lhůtu splatnosti delší než dvouměsíční podle § 605 obč. zák.), lze
učinit závěr o tom, že bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, jen za
předpokladu, že podmínky splatnosti se podstatně lišily, a to natolik, že
rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o
přijetí nabídky na realizaci předkupního práva.“
Velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozsudku dále uzavřel, že „i pokud se
jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné
spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě,
podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva.
Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak
je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba
splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší
cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky,
za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné
(natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o
přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí
osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka. Naopak,
pokud je spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě za srovnatelných či méně
výhodných podmínek, k žádnému poškození práv spoluvlastníka nedochází a jeho
předkupní právo není porušeno.“
Se zřetelem k výše uvedeným judikatorním závěrům (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010) je zřejmé, že námitka
nesprávného právního posouzení věci není opodstatněná, jelikož odvolací soud
porovnal obsah nabídky učiněné žalobci s obsahem kupní smlouvy uzavřené se
žalovanými. Komplexním poměřením podmínek uvedených v nabídce s podmínkami
sjednanými v kupní smlouvě nelze dospět k závěru, že rozdíly mezi nimi mohly –
objektivně vzato – ovlivnit úvahu žalobce o přijetí nabídky na realizaci
předkupního práva. Ostatně některé dovolatelem výslovně označené podmínky
pojaté do kupní smlouvy nelze hodnotit jako výhodnější, ani jsou-li posuzovány
izolovaně, což platí zejména o ujednání stran povinnosti žalovaných zaplatit
správní poplatek za návrh na vklad. Jednoznačnou nevýhodou není ani to, že
žalobce byl povinen zaplatit požadovanou cenu (která byla mimochodem nižší, než
kupní cena sjednaná v kupní smlouvě uzavřené se žalovanými, což dovolatel
přehlíží) před podpisem kupní smlouvy. Nelze přehlédnout, že oprávněný
spoluvlastník, který řádně vyplatí nemovitost, se může v případě, že povinný
spoluvlastník s ním poté odmítne uzavřít kupní smlouvu, domáhat nahrazení
projevu vůle povinného spoluvlastníka, případně se může dovolat relativní
neplatnosti smlouvy, kterou by povinný spoluvlastník uzavřel se třetí osobou. Totéž platí obdobně, spatřuje-li dovolatel výhodu ve složení kupní ceny do
advokátní úschovy. Možná výhoda spočívající v právu odstoupit od kupní smlouvy
pro případ nevyklizení nemovitosti ve stanovené lhůtě, není – je-li posuzována
v kontextu všech sjednaných podmínek – s to vést k závěru, že mohla přimět
žalobce k využití jeho předkupního práva. Námitka, že odvolací soud – nezrušil-li rozsudek soudu prvního stupně – upřel
žalobci právo bránit se řádným opravným prostředkem proti skutkovému závěru, je
podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se
– jak vyplývá z výkladu shora – nepřihlíží. Dovolací soud nepřihlížel ani k podání vedlejšího účastníka ze dne 22. 6. 2012,
jímž oznámil, že mu žalobce J. B. daroval svoji jednu polovinu předmětných
nemovitostí, a navrhl, aby vstoupil do řízení na jeho místo. Ustanovení § 107a
o.s.ř. totiž pro řízení u dovolacího soudu neplatí (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, § 2, § 7 písm. e/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1,
věty první, a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou
2.600,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve
výši 640,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce a vedlejší účastník dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné
rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu