33 Cdo 3783/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27,
Brno), proti žalovaným 1) R. C. a 2) S. C., zastoupeným JUDr. Miroslavou
Vodičkovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 13, o zaplacení částky
130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
12 C 251/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 11. února 2009, č. j. 12 Co 384/2008-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Co 384/2008-60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 12 C
251/2007-45, zamítl žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 26% úroky z
prodlení od 24. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že tehdejší Okresní národní výbor v Třebíči uzavřel dne 14. 8. 1990
se žalovanými smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti, na základě níž
byl žalovaným poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč určený na
novostavbu rodinného domu na pozemku parc. č. 5651 v k. ú. M. Žalovaní se v čl. 4. smlouvy mimo jiné zavázali výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí
nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, a dále se zavázali
rodinný dům po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace,
nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej
užívat k trvalému bydlení. Nedodržení podmínek se zavázali neprodleně oznámit
příslušnému národnímu výboru a poskytnutý příspěvek poté do 30 dnů vrátit. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 1993. Žalovaní v rodinném
domě nepřetržitě bydlí od jeho kolaudace. Žalovaný má od 23. 6. 1997 v rodinném
domě ohlášenou živnost „dočasné ubytování.“ Městský úřad v Náměšti nad Oslavou
rozhodnutím ze dne 10. 11. 1997 povolil změnu v užívání stavby rodinného domu
žalovaných na ubytování v soukromí; změna se týkala pouze místností v podkroví
- WC, chodby, koupelny a dále tří místností nově vybudovaných z původního
půdního prostoru. Charakter užívání ostatních místností v rodinném domě, a to
místností v suterénu (garáž, 4x sklep, prádelna, chodba, WC, sprcha, chodba,
schodiště) a místností v přízemí (vstupní schodiště s terasou, zádveří, kuchyň,
obývací pokoj, 2x pokoj, WC, koupelna, schody), se nezměnil. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaní neporušili podmínky uzavřené smlouvy, a
žalobkyně proto nemá právo na vrácení poskytnutého příspěvku. Žalovaní totiž
stavbu rodinného domu dosud užívají k trvalému bydlení, přičemž změna jeho
užívání za účelem provozování živnosti se týká pouze místností v podkroví;
původního účelového zaměření stavby se dotkla pouze zanedbatelně a nikterak
nenarušila možnost žalovaných užívat zbytek této vícepodlažní stavby. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Co
384/2008-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit společně a
nerozdílně žalobkyni částku 130.000,- Kč spolu s 26% úroky z prodlení od 24. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o
poplatkové povinnosti. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně; na jejich základě však dovodil, že žalovaní porušili jedenu z podmínek
smlouvy, jestliže rodinný dům, na jehož stavbu jim byl poskytnut státní
příspěvek, nevyužívali výhradně k trvalému bydlení. V tomto směru odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99.
I přes
přísnou účelovost poskytování státních příspěvků na individuální bytovou
výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. zvažoval, zda a nakolik změna v užívání
stavby rodinného domu za účelem provozování živnosti měla dopad na možnost
jejího využití k trvalému bydlení. Zásah do účelu užívání stavby rodinného domu
vyhodnotil jako nikoli zanedbatelný či výrazně malý, neboť se netýkal pouze
nepodstatné části domu, ale změna způsobu užívání se dotkla celého jeho
podkroví, které tvoří 28% z celkové obytné plochy domu. Tím došlo k výraznému
zmenšení prostor i komfortu obytných místností, nezanedbatelná část domu byla
legální cestou přeměněna z prostor určených k uspokojování bytových potřeb
žalovaných na prostory určené k provozování podnikatelské činnosti. Žalobkyni
tedy vzniklo právo na vrácení státního příspěvku v důsledku nesplnění smluvního
závazku žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. Nejsou srozuměni s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jsou
přesvědčeni, že svůj závazek ze smlouvy neporušili, jelikož rodinný dům užívají
od počátku k trvalému bydlení. Porušení smlouvy nelze spatřovat ve změně
užívání původních půdních prostor na ubytování v soukromí. Připomínají, že v
čl. 4. smlouvy není uvedeno, že rodinný dům má být užíván výlučně k trvalému
bydlení. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1187/99 považují
za nepřípadný, jelikož se jednalo o diametrálně odlišný případ, kdy podstatná
část domu byla přeměněna na zdravotnické zařízení a k bydlení zůstala pouze
jedna podkrovní místnost. V jejich případě jsou naopak pouze podkrovní
místnosti domu využívány k provozování živnosti. Poukazují na to, že
živnostenské oprávnění získal pouze žalovaný, a že tudíž žalovaná nemohla
povinnost ze smlouvy porušit. Mají za to, že požadavek žalobkyně na vrácení
příspěvku není v souladu s dobrými mravy, stejně jako přiznaná výše úroků z
prodlení. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o.
s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalovaní v dovolání žádnou z uvedených
vad nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se
dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní závazně po
obsahové stránce vylíčili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím
soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu
přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že žalovaným vznikla
povinnost vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nebyla dovoláním
zpochybněna, vyplývá, že žalovaní se zavázali rodinný dům po dobu 10 let od
uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od
kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí
této doby jej užívat k trvalému bydlení. Žalovaní v rodinném domě nepřetržitě
od jeho kolaudace trvale bydlí. Byla jim povolena změna v užívání podkroví
domu; z původních - převážně nebytových - prostor vybudovali dva pokoje,
kuchyň, koupelnu, WC a chodbu, v nichž žalovaný provozuje svou živnost. Tyto
prostory tvoří přibližně 28% z celkové stávající obytné plochy domu. Charakter
užívání ostatních prostor domu se nezměnil; jedná se o místnosti v suterénu
(garáž, 4x sklep, prádelna, chodba, WC, sprcha, chodba, schodiště) a místnosti
v přízemí (vstupní schodiště s terasou, zádveří, kuchyň, obývací pokoj, 2x
pokoj, WC, koupelna, schody).
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4271/2008, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4765/2008, a ze dne 16. 6. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 3180/2009, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat
dům, na jehož výstavbu či přestavbu stát stavebníkovi poskytl příspěvek, po
stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení
dům využívá i k provozování živnosti, jejíž charakter a rozsah jejího výkonu
není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit
trvalé bydlení stavebníku. Od těchto závěrů není důvodu odchylovat se ani v
posuzovaném případě. Žalovaní rodinný dům, na jehož výstavbu jim byl poskytnut
státní příspěvek, užívají nepřetržitě od jeho kolaudace k trvalému bydlení. Pro
účely živnosti provozované žalovaným byl využit jen prostor v podkroví. Ten
sice v důsledku změny v užívání stavby rodinného domu tvoří přibližně 28% z
celkové stávající obytné plochy domu, nelze však přehlížet, že v podkroví se
původně nacházely zejména nebytové půdní prostory, které k uspokojování
bytových potřeb nesloužily. Je proto možné přisvědčit žalovaným, že změna v
užívání podkrovních prostor domu se nedotkla úrovně uspokojování jejich
bytových potřeb zásadním způsobem, neboť je výrazně neomezila v možnosti užívat
dům k trvalému bydlení; k tomuto účelu i nadále slouží beze změny ostatní
prostory domu situované především v jeho přízemí. Odkaz odvolacího soudu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, skutečně
není případný, neboť je v něm posuzován případ skutkově odlišný co do rozsahu a
způsobu využití nemovitosti k podnikatelské činnosti stavebníka.
Protože se žalovaným podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost závěru, že jim vznikla povinnost
vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu, dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu