33 Cdo 3812/2022

33 Cdo 3812/2022-332

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně innogy Energie, s. r. o. se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, identifikační číslo 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 10, Limuzská 3135/12, proti žalované P. S., o 57.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 217 C 56/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 27 Co 102/2022-292,

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 27 Co 102/2022-292, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 217 C 56/2021-258, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 56.000,- Kč s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované úhrady za odebranou elektřinu, smluvní pokuty za prodlení s úhradami splatných faktur, a smluvní pokuty za porušení povinnosti odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě. Dále po žalované požadovala úhradu za dodávky plynu a smluvní pokutu za prodlení s úhradami splatných faktur.

Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 217 C 56/2021-258, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.866,76 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, částku 3.587,08 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, částku 830,94 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč a částku 100,- Kč (výrok I.), co do částky 56.000,- Kč s náklady spojenými s uplatněním

pohledávky ve výši 1.200,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl právní vztah ze smluv o sdružených službách dodávky elektřiny a dodávky plynu uzavřených podle § 50 odst. 2 a § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. (dále jen „energetický zákon“). Žalovaná nesplnila povinnost odběratele zaplatit za službu dodávky plynu a elektřiny sjednanou cenu. Proto shledal žalobu po právu co do částek 3.766,76 Kč, 3.487,08 Kč a 430,94 Kč a uložil žalované tyto částky žalobkyni zaplatit.

Dále uložil žalované povinnost zaplatit smluvní pokuty za prodlení s úhradou záloh a za prodlení s úhradou vyúčtování. Vedle nároku na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni rovněž nárok na úrok z prodlení a nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávek mezi podnikateli. Požadavku žalobkyně na zaplacení částky 56.000,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu za porušení povinnosti odebírat elektřinu po dobu sjednanou ve smlouvě nevyhověl z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 2.000,- Kč měsíčně do konce trvání smlouvy odporuje zákonu, konkrétně § 433 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.

z.“), a z tohoto důvodu je pro rozpor se zákonem dle § 588 o. z. neplatné. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 27 Co 102/2022-292, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. A III. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že strany sjednaly platnou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, což je specifická smlouva upravená v § 50 odst. 2 energetického zákona, která zahrnuje převážně znaky rámcové smlouvy kupní podle § 2079 o.

z. Taková smlouva může být uzavřena na dobu určitou i na dobu neurčitou, je však třeba respektovat zvláštní ustanovení energetického zákona. Předmětná smluvní pokuta byla v daném případě sjednána na straně 1/2 smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny v odstavci nazvaném ostatní ujednání tak, že „…je innogy oprávněna účtovat zákazníkovi pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé innogy neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny ve výši 400 Kč pro kat. domácnost a 2 000 Kč pro kat.

podnikatel, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení nebo přerušení dodávky od innogy v důsledku výše uvedeného jednání zákazníka do konce sjednané doby trvání smlouvy (vč. příp. prolongace).“ Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že sjednáním předmětné smluvní pokuty došlo k porušení právní úpravy obsažené v § 433 o. z. a uplatnění tohoto nároku dle předmětného ujednání v daném případě naplňuje i kritéria absolutně neplatného právního jednání ve smyslu § 588 o.

z.

Žalobkyně

využila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran a na dotčené ujednání o smluvní pokutě a uplatnění nároku na tuto pokutu je na místě nahlížet jako na jednání, jež se zjevně příčí dobrým mravům, i odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ustanovení § 588 o. z. aplikuje soud z úřední povinnosti (ex officio), není tedy třeba, aby se žalovaná takového postupu dovolávala. V souzené věci byla žalovaná v daném vztahu zcela zjevně slabší stranou, a byť smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny sjednávala v souvislosti se zamýšleným provozováním pohostinství v pronajatých prostorách v malé obci, je již z výše nájmu i předpokládaného rozsahu odběru elektřiny i plynu, projevující se ve výši sjednaných záloh, zřejmé, že její postavení bylo srovnatelné spíše s postavením a rozsahem odběru zákazníka z řad domácností než průměrného zákazníka z řad podnikatelů.

Prostory na adrese odběrného místa, k nimž byla dodávka elektřiny sjednána, byly žalované pronajaty jen krátce před uzavřením smlouvy se žalobkyní, a podnikání žalované tak bylo v daném místě zcela na počátku, navíc za situace, kdy žalovaná procházela insolvenčním řízením. Adhezní způsob uzavření smlouvy v tomto případě vedl k mechanické aplikaci formulářově vytvořených ujednání, shodných jak pro případy, kdy na straně zákazníka vystupuje podnikatel, jímž je velký a ekonomicky silný obchodní partner, tak pro případy podnikatelů jako žalovaná, tedy ekonomicky slabé osoby, samostatně podnikající na základě oprávnění dle živnostenského zákona.

Ze strany žalobkyně jakožto předního dodavatele daných médií na trhu bylo zneužito jejího silného hospodářského postavení k využití závislosti žalované na poskytovaných službách k dosažení nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Uzavřená adhezní smlouva nijak nereflektovala konkrétní situaci na straně zákazníka (např. právě v odpovídajícím nastavení výše dotčené smluvní pokuty), ale byla formulována výhradně ve prospěch žalobkyně. Nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech stran pak odvolací soud shledává právě v nepoměru zajištěných plnění ke sjednané smluvní pokutě a zajišťující žalobkyni již jen pouhým uzavřením této smlouvy vždy vznik nároku na finanční plnění, a to buď v podobě odpovídajícího plnění (ceny) za dodané služby, nebo v podobě dané smluvní pokuty, a to dokonce o dalších 100 % převyšující předpokládaný zisk ze smlouvy, pokrývající celou sjednanou dobu trvání smlouvy na dobu určitou, ačkoli za období po předčasném ukončení dodávek energií již sama žalobkyně k poskytování žádného plnění povinna není.

Uvolněnou kapacitu elektřiny přitom může žalobkyně naopak dále se ziskem přeprodat. Tato zřejmá a nedůvodná nerovnováha ve vzájemných právech a povinnostech jakožto důsledek dotčeného ujednání porušuje nejen zákaz zneužití postavení silnějšího podnikatele uložený § 433 odst. 1 o.

z., ale s ohledem na výraznost takto vznikající disproporce ve vzájemných vztazích je i právním jednáním zjevně narušujícím veřejný pořádek a zjevně se příčícím dobrým mravům ve smyslu § 588 o. z. V daném případě je chráněnou hodnotou rovné postavení smluvních stran a spravedlivé uspořádání i ve vztazích uzavíraných s fakticky slabší stranou a veřejný zájem na tom zamezit neodůvodněným hrubým disproporcím a hrubé nepřiměřenosti v takovýchto vztazích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Za takové považuje otázky výkladu § 433 o. z., a to konkrétně: a) zda míra ochrany daná slabší smluvní straně v § 433 o. z. může být vykládána shodně či přísněji než míra ochrany spotřebitele podle § 1813 o. z.; b) zda důkazní břemeno naplnění podmínek § 433 o. z. tíží slabší smluvní stranu, nebo je silnější smluvní strana povinna prokazovat, že k naplnění podmínek § 433 o. z. nedošlo;

c) zda by měl být při posouzení rovnováhy/nerovnováhy práv nebo povinností ve smyslu § 433 o. z. posuzován právní vztah pouze z pohledu uzavřené smlouvy nebo jako celek s přihlédnutím ke kontextu uzavření celé smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se slabší smluvní strana mohla rozhodovat, obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně závazných právních předpisů (povinnosti dovolatele jako regulovaného držitele licence na obchod s energiemi);

d) zda by mělo být při aplikaci § 433 o. z. prokázáno a konkrétně posuzováno, zda je mezi stranami vztah závislosti, a zda tato byla využita k dosažení zřejmé a neodůvodněné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran;

e) zda lze aplikací obecného § 433 o. z. nahradit aplikaci zvláštní právní úpravy moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle § 2051 o. z., pakliže projevem nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech je podle odvolacího soudu výše smluvní pokuty a tato výše zároveň nebyla shledána jako odporující dobrým mravům;

f) zda lze spojovat s porušením § 433 o. z. následek absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 588 o. z., k němuž je přihlédnuto soudem z úřední povinnosti, v situaci, kdy je žalovaná ve sporu zcela pasivní a nevyužila možnost navrhnout moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty podle § 2051 o. z. či nenamítla ani relativní neplatnost ujednání o smluvní pokutě podle § 580 o. z., aniž byla míra intenzity zásahu do právem chráněného zájmu v řízení zkoumána a strany měly možnost se k ní vyjádřit; zda je takový postup soudu v souladu se zásadou “rovnosti zbraní” účastníků občanského soudního řízení.

Dovolatelka dále považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, a to v otázce aplikace § 588 o. z., konkrétně: g) zda ujednání, které narušuje veřejný pořádek a je v rozporu se zákonem, je bez dalšího též ujednáním zjevně se příčícím dobrým mravům; h) zda při posuzování, jestli ujednání je zjevně se příčící dobrým mravům, je relevantní úvahou, jaká práva a povinnosti smluvním stranám v rámci smluvního vztahu stanovují předpisy veřejného práva.

Přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu podle přesvědčení žalobkyně zakládá okolnost, podle níž dospěje-li odvolací soud k závěru, že smluvní ujednání naplňuje znaky zneužívající klauzule (popř.

porušuje dobré mravy), je povinen z úřední povinnosti s tímto svým závěrem seznámit procesní strany, aby jim dal příležitost se k této otázce vyjádřit (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, publikované pod č. 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nedopadají-li závěry stanoviska na nyní souzenou věc, předkládá tuto otázku mimo rámec ochrany spotřebitele jako otázku v dovolací činnosti Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou. Srozuměna není dovolatelka ani se závěrem o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 433 o.

z. a § 588 o. z. Není ji jasné, jak dospěl odvolací soud k závěru o „využití závislosti slabší strany“. Otázku, zda je mezi smluvními stranami vztah závislosti a zda došlo k jeho využití, odvolací soud nevyřešil. Zdůrazňuje, že princip ochrany slabší smluvní strany patří mezi základní principy soukromého práva, avšak to neznamená, že tato ochrana je bezbřehá, představuje prolomení principu autonomie vůle a její aplikace musí být v každém jednotlivém případě důvodná. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že právní poměr mezi smluvními stranami nepoměřoval nejen smluvními ujednáními, ale též tím, že povinnosti obchodnice s elektřinou a plynem jsou regulovány předpisy veřejnoprávní povahy, z nichž plynou povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno ve správní oblasti.

Tuto okolnost nevzal odvolací soud v úvahu při posuzování vyváženosti právního poměru účastnic řízení. Odvolací soud viní z toho, že ji nepřípustně zatížil důkazním břemenem, ačkoliv žalovaná byla v průběhu celého řízení pasivní, nenamítala nerovnováhu smluvních práv a povinností a nic v tomto směru netvrdila ani neprokazovala. Není možné na

smluvní pokutu hledět a priori jako na nepřiměřené ujednání ve světle § 433 o. z. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze postupem podle § 2051 o. z. moderovat, proto v takové situaci nelze na ujednání o ní aplikovat § 433 o. z. a posouzení její neplatnosti podle § 588 o. z. by mohlo jít jen v excesivních případech, přičemž o takový případ v nyní souzené věci nejde. Odvolací soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti nebo skutečnosti, pro které by ujednání o smluvní pokutě mělo být absolutně neplatným podle § 588 o.

z. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Spojuje-li dovolatelka přípustnost svého dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok napadeného rozhodnutí z hlediska právního posouzení skutečně založeny. Takovou však není otázka uvedená pod písmenem a). Odvolací soud ve svém rozsudku neřešil, zda míra ochrany slabší smluvní strany podle § 433 o. z. může být vykládána shodně či přísněji než míra ochrany spotřebitele podle § 1813 o.

z. Napadené rozhodnutí nespočívá ani v dovolání předestřené otázce b), zda důkazní břemeno naplnění podmínek § 433 o. z. tíží slabší smluvní stranu, nebo je silnější smluvní strana povinna prokazovat, že k naplnění podmínek § 433 o. z. nedošlo, tedy na řešení otázky, zda a který z účastníků řízení nese v tomto směru důkazní břemeno. Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení předložené otázky c), zda by měl být při posouzení rovnováhy/nerovnováhy práv nebo povinností ve smyslu § 433 o. z. posuzován právní poměr pouze z pohledu uzavřené smlouvy nebo jako celek s přihlédnutím ke kontextu celé smlouvy, nabídce alternativ, mezi nimiž se slabší smluvní strana mohla rozhodovat, obvyklosti ujednání na relevantním trhu, včetně dopadu obecně závazných právních předpisů (povinnosti dovolatele jako regulovaného držitele licence na obchod s energiemi).

Odvolací soud se jí při svém rozhodování nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda ujednáním o smluvní pokutě došlo k porušení právní úpravy podle § 433 o. z. Jde totiž o otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od níže uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění

vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 2. 12. 2019 (§ 588 o. z.), neboť jejím sjednáním došlo k porušení právní úpravy podle § 433 o. z. Žalobkyně totiž využila závislosti slabší strany, přičemž tím dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. Dotčené ujednání je proto potřeba považovat za zjevně se příčící dobrým mravům, odporující a zjevně narušující veřejný pořádek. Nebylo tak nutné, aby se žalovaná této neplatnosti dovolala, jelikož k ní přihlíží soud z úřední povinnosti. S tímto právním posouzením odvolacím soudem Nejvyšší soud nesouhlasí. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž: - smluvní volnost stran (nadále) podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z. - viz jeho rozsudek ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019), - jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. (rozsudek ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, publikovaný pod č. 80/2021 Sbírky), - při řešení otázky, zda a za jakých okolností je ujednání o smluvní pokutě ve vztazích mezi podnikateli rozporné s dobrými mravy, lze vyjít ze závěrů, které Nejvyšší soud přijal při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (ustanovení § 39 obč. zák. a ustanovení § 301 obch. zák.) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 Sb. rozh. obč. Nepřiměřenost výše smluvní pokuty nemůže sama o sobě založit (absolutní) neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 588 o. z., nýbrž může být (toliko) důvodem k použití moderačního práva soudu podle ustanovení § 2051 o. z.; posoudit ujednání o smluvní pokutě jako neplatné právní jednání podle ustanovení § 588 o. z. lze jen tehdy, kdyby se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017; v literatuře pak shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1291, či Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2080 (rozsudek ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 54/2021, publikovaný pod č. 104/ 2023 Sb. rozh. obč.). Rozsudek odvolacího soudu je se shora uvedenými judikatorními závěry v rozporu. Právní posouzení věci odvolacím soudem, a potažmo i soudem prvního stupně, je tudíž nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit. Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. S přihlédnutím k důvodu, pro který byly zrušeny rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, se dovolací soud nezabýval ostatními dovolacími výhradami žalobkyně. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2024

JUDr. Václav Duda předseda senátu