33 Cdo 3817/2023

33 Cdo 3817/2023-652

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně DAVID SERVIS spol. s r.o., se sídlem České Budějovice 6, Čechova 1622, identifikační číslo osoby 62525000, zastoupené JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1003/3, proti žalované STRABAG a.s., se sídlem Praha 5, Jinonice, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem Praha 1, V Celnici 1034/6, o zaplacení 24 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 76/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 16 Co 176/2023-561, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 16 Co 176/2023-561, se v části výroku, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2023, č. j. 42 C 76/2019-501, ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 000 000 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2023, č. j. 42 C 76/2019-501, se v části výroku o věci samé co do částky 24 000 000 Kč ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 42 C 76/2019-501, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 27 994 192 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 16 Co 176/2023-561, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 000 000 Kč; ohledně zbývajících 3 994 192 Kč a úroku z prodlení z částky 27 994 192 Kč jej ve výroku o věci samé a v nákladovém výroku zrušil a věc v tomu odpovídajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupnicí dne 3. 3. 2016 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka vyplývající ze specifikovaných faktur v celkové nominální hodnotě 33 129 857 Kč. Sjednanou úplatu za postoupení ve výši 24 000 000 Kč žalobkyně uhradila. Za žalovanou smlouvu podepsal člen představenstva Jiří Jaroš, který byl v obchodním rejstříku zapsán i jako prokurista, a prokurista Jan Chromý. Podle zápisu v obchodním rejstříku (provedeném ke dni 15. 9. 2010) je statutárním orgánem žalované představenstvo, které jménem společnosti jedná vůči třetím osobám, před soudy, správními a samosprávnými orgány ve všech záležitostech, a to vždy předseda s dalším členem představenstva nebo dva členové představenstva. Podepisování za společnost se děje tím způsobem, že k napsané firmě společnosti nebo otisku razítka připojí svůj podpis předseda představenstva s dalším členem představenstva, nebo dva členové představenstva s označením své funkce. Dále je zapsáno, že k zastupování a podepisování za společnost (žalovanou) jsou oprávněni vždy dva prokuristé, kteří podepisují tím způsobem, že k firmě společnosti připojí svůj podpis s dodatkem označujícím prokuru.

4. Žalovaná při podpisu smlouvy předala žalobkyni doklady o pohledávce (uvedené v předávacím protokolu ze dne 3. 3. 2016), dne 3. 8. 2018 účastnice uzavřely dohodu o prodloužení promlčecí lhůty, v níž (mimo jiné) konstatovaly, že žalovaná postoupila žalobkyni pohledávky specifikované ve smlouvě o postoupení pohledávky (vedle dalších pohledávek).

5. Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 387/2016) dovodil, že právní úprava způsobu, jakým členové statutárního orgánu právně jednají za právnickou osobu (jak ji zastupují) je tzv. statusovou úpravou (ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), tedy spadá mezi normy chránící veřejný pořádek. Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“). Vzhledem k tomu, že ujednání o společném jednání jednatele a prokuristy, jakožto způsobu zastupování společnosti členy jejího statutárního orgánu, odporuje zákonu a zjevně porušuje právo týkající se postavení osob, tedy i veřejný pořádek, jedná se o ujednání neplatné a k této neplatnosti soud přihlédne v souladu s § 588 o. z. i bez návrhu. Z řečeného odvolací soud dovodil, že jednání člena představenstva a prokuristy žalované v době sjednání postoupení je neplatné, k „převodu“ pohledávky, která byla předmětem postoupení, na žalobkyni nedošlo a částka 24 000 000 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalované, které je povinna žalobkyni vydat.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (doplněné podáním ze dne 11. 1. 2024).

7. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval svůj právní názor vyslovený v přechozím kasačním rozhodnutí, neboť otázku platnosti jednání za žalovanou vyřešil (oproti předchozímu rozhodnutí) opačně, aniž účastníky o svém změněném právním názoru informoval a poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a nesprávně aplikoval § 156 a § 170 odst. 1 o. s. ř.“. Napadený rozsudek považuje dovolatelka za překvapivý, porušující její právo na spravedlivý proces, v postupu odvolacího soudu spatřuje „porušení procesního práva“ a podstatnou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí.

8. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) zda „je správný postup odvolacího soudu, při němž odvolací soud nejprve v kasačním usnesení vysloví pro soud prvního stupně závazný právní názor o platnosti jednání žalované, který má kruciální význam pro rozhodnutí ve věci, a poté, kdy soud prvního stupně vydá rozsudek, řídě se tímto závazným právním názorem odvolacího soudu dospěje odvolací soud v následujícím odvolacím řízení ke zcela opačnému právnímu závěru, že se o platné jednání žalované nejedná, a v důsledku toho změní rozsudek soudu prvního stupně, aniž by došlo k podstatné změně skutkových zjištění a aniž před vynesením rozsudku tento svůj právní názor účastníkům vyjevil“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 968/2020 a sp. zn. 30 Cdo 4918/2017) a judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II.

ÚS 186/17 a sp. zn. III. ÚS 3285/22). 2) zda „(a) je zápis jedné a téže osoby v obchodním rejstříku jako prokuristy a současně jako člena představenstva v rozporu s donucujícím ustanovením zákona; (b) odpovídá principu materiální a formální publicity obchodního rejstříku presumpce správnosti a zákonnosti skutečností tam zapsaných (v tomto případě zápis jedné a téže osoby jako prokuristy a současně jako člena představenstva) bez ohledu na to, zda tento zápis je nebo není v rozporu se zákonem a bez ohledu na to, zda tento zápis odpovídá nebo neodpovídá skutečnosti“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

3) zda „je platným právním jednáním jednání, při kterém zastupují společnost dva v obchodním rejstříku zapsaní prokuristé, z nichž jeden je současně zapsán v obchodním rejstříku jako člen představenstva, když podle zápisu v obchodním rejstříku zastupují společnost společně dva prokuristé anebo dva členové představenstva a v písemném projevu vůle jsou oba označeni jako prokuristé“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. 4) zda „zavazuje právnickou osobu, která je podnikatelem, jednání osob, které se za společnost v písemném právním jednání, dohodě o postoupení pohledávky, podepsaly jako prokuristé za situace, kdy jsou obě osoby zapsány v obchodním rejstříku jako prokuristé a jedna z nich současně jako člen představenstva akciové společnosti, přičemž podle zápisu v obchodním rejstříku jednají za společnost vždy dva prokuristé anebo dva členové představenstva“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

5) zda „je jednání, při kterém zastupuje společnost prokurista spolu s jiným prokuristou, který je zapsán v obchodním rejstříku současně jako člen představenstva jednající společnosti, překročením zástupčího oprávnění tohoto prokuristy; je-li tomu tak, nastává fikce schválení právního jednání prokuristy, podle první části věty druhé § 446 odst. 1 o. z.“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

6) zda „je jednání, při kterém zastupuje společnost prokurista spolu s jiným prokuristou, který je zapsán v obchodním rejstříku současně jako člen představenstva jednající společnosti, překročením zástupčího oprávnění takto jednajícího člena představenstva; (a) je-li tomu tak, nastává závaznost jednání pro zastoupenou společnost podle § 431 o. z.; (b) je-li tomu tak, a nenastává- li závaznost jednání pro společnost podle § 431 o. z., má účinky ratihabice podle § 440 odst. 1 o. z. následné jednání, každé samostatně případně ve svém souhrnu, společnosti, spočívající v: (i) přijetí platby za postoupenou pohledávku, (ii) oznámení dlužníkovi a zástavnímu dlužníkovi postoupení pohledávky, (iii) uzavření dohody o prodloužení promlčecí doby s postupníkem, (iv) účast v soudním řízení na straně postupníka a jeho podpora v řízení proti dlužníkovi (insolvenčnímu správci) o zaplacení postoupené pohledávky“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

7) zda „je popsané jednání zástupců žalované zapotřebí posoudit jako překročení zástupčího oprávnění prokuristy, pro které platí nevyvratitelná právní domněnka souhlasu, je-li zastoupená společnost nečinná a nesdělí svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, podle § 446 odst. 1 o. z. a/nebo jako překročení zástupčího oprávnění člena představenstva, u kterého platí nevyvratitelná právní domněnka závaznosti jednání pro zastoupenou společnost podle § 431, popřípadě vyžadující schválení podle § 440 odst. 1 o.

z.“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 387/2016, sp. zn. 27 Cdo 2411/2022, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, sp. zn. 29 ICdo 81/2015, a sp. zn. 23 Cdo 3897/2010). 8) „může se případného překročení zástupčího oprávnění, tedy nezávaznosti takového jednání pro zastoupenou společnost, případně neplatnosti takového jednání dovolat i osoba, která se společností jednala (druhý účastník právního jednání)“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 387/2016, sp. zn. 27 Cdo 2411/2022, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, sp. zn. 29 ICdo 81/2015, a sp. zn. 23 Cdo 3897/2010).

9) zda „je soud v civilním řízení vázán posouzením předběžné otázky soudem v insolvenčním řízení, jež byla řešena toliko v odůvodnění usnesení insolvenčního soudu a insolvenční soud přitom řešil otázku, jejíž řešení mu v incidenčním řízení vůbec nepřísluší“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3512/2020) a judikatury Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 14/10). Podle dovolatelky „kruciální otázkou ve sporu“ bylo posouzení platnosti a závaznosti jednání jejích zástupců při uzavření dohody o postoupení pohledávky.

Namítá, že s ohledem na účinky materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku se nikdo „nemůže domáhat, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti“.

Případný nesoulad zápisu v obchodním rejstříku s kogentním ustanovením právního předpisu „je povinen napravit rejstříkový soud“. I kdyby se v souzené věci jednalo o nedovolené zastoupení společnosti, pak takové jednání nebude neplatné, ale buď se prosadí nevyvratitelná právní domněnka závaznosti takového jednání pro podnikatele ve smyslu § 431 o. z., nebo půjde o překročení jednatelského oprávnění, u něhož platí nevyvratitelná právní domněnka souhlasu zastoupené společnosti, která s uvedeným právním jednáním nevyjádřila nesouhlas ve smyslu § 446 o.

z., nebo půjde o překročení zástupčího oprávnění člena statutárního orgánu, a proto se prosadí následné konkludentní schválení takového jednání dle § 440 o. z. Nikdo jiný, než právě zastoupená společnost není povolán překročení jednatelského oprávnění namítat. Z následného chování stran jednoznačně vyplývá, že smlouvě o postoupení pohledávky přičítaly účinky postoupení a cítily se být smlouvou vázány. Jinak řečeno účinky cese nastaly a strany je respektovaly, k čemuž odvolací soud nepřihlédl a neaplikoval § 555 a násl. o.

z. o výkladu projevu vůle. Na podporu své argumentace dovolatelka poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 6265/03. 10) zda „má pravomocný rozsudek soudu prvního stupně v incidenčním řízením, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti insolvenčnímu správci o určení popřené pohledávky význam pro civilní řízení o žalobě téže žalobkyně proti jinému o vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3512/2020) a judikatury Ústavního soudu (sp. zn. Pl.

ÚS 14/10). 11) zda „má pro civilní řízení o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti postupní smlouvy význam vyřešení předběžné otázky incidenčním soudem o platnosti či neplatnosti právního jednání za žalovanou (která nebyla účastníkem incidenčního řízení), jestliže incidenční soud se touto otázkou vůbec neměl zabývat a prvostupňový rozsudek nebyl přezkoumán odvolacím soudem, který již vyslovil v odvolacím řízení o přípustnosti vedlejšího účastenství žalované v tomtéž incidenčním řízení právní závěr o nepřípustnosti řešení otázky platnosti postupní smlouvy v řízení o určení pohledávky“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „v níž se opakovaně traktuje závěr o významu rozhodnutí v incidenčním sporu toliko v rámci insolvenčního řízení“.

12) zda „je pro soud posuzující platnost právního jednání za společnost, judikatorně závazná právní věta publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v rejstříkové věci jiného účastníka než žalované, že ujednání ve statusovém dokumentu o společném jednání člena statutárního orgánu a prokuristy je absolutně neplatné, a nemůže být proto zapsáno jako způsob jednání za společnost v obchodním rejstříku, ačkoliv v souzené věci takový způsob jednání nevyplývá ze stanov společnosti a není zapsán v obchodním rejstříku“, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Podle dovolatelky je řešení předběžné otázky v incidenčním řízení „zcela bez významu“ pro toto řízení a odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné, neboť odvolací soud oproti „předchozímu správnému závěru o bezvýznamnosti rozsudků“ vydaných v incidenčním řízení pro toto řízení posléze zmíněným rozsudkům přikládá „podpůrný“ význam „z hlediska právní jistoty“. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný - odvolací soud nevysvětlil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 387/2016 (R 10/2019), jehož právní věta na souzenou věc nedopadá.

13) „může se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1901/98 a sp. zn. 20 Cdo 1546/99) a judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 275/98 a sp. zn. IV ÚS 57/04). Podle dovolatelky závěr odvolacího soudu, že Jiří Jaroš a Jan Chromý „jednali společně při postoupení pohledávky na základě ujednání ve společenské smlouvě neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, je v rozporu s principem podmíněné vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvního stupně podle § 213 o.

s. ř., a proto je nesprávný a nezákonný“. 14) „může soud konstatovat absolutní neplatnost právního jednání, aniž by se vypořádal s důvody takové neplatnosti a s určením, zda právní jednání je v rozporu s kogentní normou svým obsahem nebo svým účelem a zda zákon vyžaduje, aby takové právní jednání bylo stiženo sankcí absolutní neplatnosti“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, sp. zn. 29 Cdo 3098/2012 a sp. zn. 29 Cdo 3919/2014) a judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III.

ÚS 795/15). Namítá, že odvolací soud „zcela rezignoval“ na aplikaci § 588 odst. 1 o. z. ve spojení s § 586 a § 580 odst. 1 o. z., zejména nevyložil ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. „čím posuzované právní jednání odporuje zákonu, přičemž smysl a účel zákona takovou neplatnost vyžaduje“.

9. Shrnutí výše uvedeného znamená, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že společné jednání Ing. Chromého a Ing. Jaroše není platným jednáním žalované a že ji nezavazuje, je podle přesvědčení dovolatelky nesprávný a smlouva o postoupení pohledávky je platná a účinná. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila, své vyjádření podala pouze k návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

12. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

14. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových

zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).

15. Přestože dovolatelka výslovně v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v jeho kasační části, z celého obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje výlučně proti jeho měnící části. Nadto přípustnost dovolání proti kasační části rozsudku odvolacího soudu zapovídá § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.

16. Dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda společným jednáním člena představenstva a prokuristy za žalovanou došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při svém právním posouzení nezohlednil možnost aplikace § 440 o. z. na dotyčné jednání, v důsledku čehož je jeho právní posouzení neúplné.

17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2019, přijal a odůvodnil následující závěry:

18. Výslovný zákaz určitého ujednání stran ve smyslu § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. např. § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. např. § 580 o. z.).

19. Právní úprava statutárního orgánu (tj. určení, který z orgánů právnické osoby je statutárním a jak se vytváří), stejně jako úprava způsobu, jakým členové statutárního orgánu právně jednají za právnickou osobu (jak ji zastupují), spadá do kategorie práva týkajícího se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 o. z.

20. Právní normy upravující osobní status (fyzických i právnických osob) spadají mezi normy chránící veřejný pořádek.

21. Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r. (k tomuto závěru dospěl již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 14 Cmo 184/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2016)

22. V rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2020, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil následující závěry:

23. Zastoupení právnické osoby členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.).

24. Překročí-li člen statutárního orgánu právnické osoby zástupčí oprávnění, anebo zastoupí-li právnickou osobu, ačkoliv k tomu není podle zakladatelského právního jednání oprávněn, může právnická osoba takové jednání dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením § 440 o. z., nikoliv (i) ustanovením § 446 o. z. (výjimku může představovat situace, kdy člen statutárního orgánu bude jednat jako zmocněnec v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. a překročí plnou moc).

25. Ustanovení § 431 o. z. nelze na překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu právnické osoby aplikovat.

26. Podle § 164 odst. 2 o. z. náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.

27. Podle § 440 o. z. překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna (odstavec 1). Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba, která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu (odstavec 2).

28. Odvolací soud správně dovodil, že ujednání o společném jednání člena představenstva a prokuristy s dalším prokuristou jakožto způsobu zastupování žalované odporuje zákonu. Namítá-li dovolatelka, že společné jednání člena představenstva a prokuristy při uzavření smlouvy je platné, přehlíží, že společné jednání člena statutárního orgánu a prokuristy není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z.

v. r. Byl-li Jiří Jaroš v době podpisu smlouvy zapsán v obchodním rejstříku současně jako člen představenstva a prokurista, tedy nikoli přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z., jednal při uzavírání smlouvy (toliko) jako člen představenstva žalované. Avšak způsob zastupování žalované zapsaný v obchodním rejstříku společné jednání člena představenstva a prokuristy neumožňuje.

29. Odvolací soud nicméně pochybil, nezabýval-li se tím, zda uvedené jednání žalovaná dodatečně schválila postupem podle § 440 o. z. [k tomu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017 (zejména body 50 a 51), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009].

30. Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí (v jeho dovoláním napadené části) z uvedených důvodů nesprávným, nezabýval se dalšími námitkami dovolatelky (že odvolací soud vyšel z nesprávných skutkových zjištění, že nedostatečně odůvodnil rozsudek nebo námitkou překvapivosti rozhodnutí spočívající v tom, že odvolací soud účastníky neinformoval o jiném hmotněprávním názoru na věc) a rozsudek odvolacího soudu v měnící části jeho výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na část výroku o věci samé co do částky 24 000 000 Kč rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

31. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

32. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu