KSBR 39 INS 10674/2010
15 ICm 3060/2011
29 ICdo 81/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně CASANIKOL, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 26941783, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Veselá 237/37, PSČ 602 00, proti žalované Mgr.
Ivaně Rychnovské, advokátce, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00,
jako insolvenční správkyni dlužnice AGRO Modřice, akciová společnost, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 ICm
3060/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice AGRO Modřice,
akciová společnost, se sídlem v Modřicích, U Vlečky 1046, PSČ 664 42,
identifikační číslo osoby 60747102, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
KSBR 39 INS 10674/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. dubna 2015, č. j. 15 ICm 3060/2011, 13 VSOL 117/2014-178
(KSBR 39 INS 10674/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2015, č. j. 15 ICm
3060/2011, 13 VSOL 117/2014-178 (KSBR 39 INS 10674/2010), se ruší a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 15 ICm
3060/2011-132, určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního
řízení dlužnice v celkové výši 5.981.211 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne
26. února 2009, včetně úroků z této smlouvy, zákonných úroků z prodlení a
smluvních pokut, je po právu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Mgr. T. D uzavřel 26. února 2009 s AGRO Modřice, akciovou společností
(pozdější dlužnicí – viz bod 6; dále jen „dlužnice“), smlouvu o půjčce (dále
též jen „smlouva“), na jejímž základě měl dlužnici poskytnout peněžitou půjčku
ve výši 4.000.000 Kč. Smlouva obsahuje potvrzení, že celá půjčka byla dlužnici
již poskytnuta, a to po sedmnácti částech (v částkách ve výši od 30.000 Kč do
325.000 Kč v období od 2. listopadu 2008 do 26. února 2009 – jednotlivé platby
jsou blíže specifikovány ve smlouvě). Dlužnice se zavázala vrátit půjčku
věřiteli do 31. března 2009. Půjčka byla dohodnuta jako úročená, s ročním
úrokem 12 % z půjčené částky. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si strany
sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,01 % denně z celé dlužné částky za každý
započatý den prodlení. Smlouva byla podepsána Mgr. D. a V. P., ředitelem
dlužnice. 2) Dne 26. února 2009 potvrdila dlužnice kvitancí, že od Mgr. D. jako od
věřitele obdržela částku 4.000.000 Kč v hotovosti jako půjčku dle téhož dne
uzavřené smlouvy o půjčce. Dlužnice toho dne dále vystavila na řad Mgr. D. směnku na 4.000.000 Kč s datem splatnosti 31. března 2009. Směnku jménem
dlužnice vystavil V. P., jenž je dle prohlášení dlužnice (jednající jmenovaným)
z 15. dubna 2009 jakožto její ředitel oprávněn směnky za dlužnici vystavovat a
je oprávněn za ni jednat a podepisovat. 3) Dlužnice, jednající ředitelem V. P., dne 15. dubna 2009 písemně uznala svůj
dluh vůči Mgr. D., a to ve výši 4.831.315 Kč na půjčené jistině z titulu smluv
o půjčce z 26. února 2009 a z 20. března 2009. Dlužnice se zavázala uhradit
věřiteli veškeré závazky. Uznání dluhu obsahuje i prohlášení, že V. P., který
za dlužnici smlouvy uzavíral, byl k uzavření těchto smluv jménem dlužnice
oprávněn a byl oprávněn i k převzetí finančních prostředků poskytnutých na
jejich základě. 4) V. P. byl od 5. září 2007 do 26. listopadu 2009 předsedou představenstva
dlužnice. Podle zápisu způsobu jednání jménem dlužnice v obchodním rejstříku
jejím jménem jednají vždy společně alespoň dva členové představenstva. Podepisování za dlužnici se děje tak, že k názvu společnosti připojí svůj
podpis společně dva členové představenstva. 5) Mgr. D. uzavřel 11. ledna 2010 jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem
smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě převedl na žalobkyni za
sjednanou úplatu svou pohledávku vůči dlužnici ve výši 4.000.000 Kč z titulu
předmětné smlouvy včetně jejího příslušenství (úroku a úroku z prodlení) a
nároku na smluvní pokutu (dále jen „pohledávka“). 6) Usnesením ze dne 1. července 2011, č. j. KSBR 39 INS 10674/2010-A-22,
Krajský soud v Brně zjistil úpadek AGRO Modřice, akciové společnosti, a
insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. KSBR 39 INS
10674/2010, 3 VSOL 497/2011-A-33, přičemž obě rozhodnutí nabyla právní moci dne
1. listopadu 2011. Krajský soud v Brně pak usnesením ze dne 10. srpna 2011, č. j. KSBR 39 INS 10674/2010-B-3, jež nabylo právní moci dne 26. srpna 2011,
prohlásil konkurs na majetek dlužnice. 7) V dopise z 26. září 2011, adresovaném žalované, V. P. označil pohledávku
žalobkyně, resp. původního věřitele Mgr. D., za neexistující a
„zmanipulovanou“, „vymyšlenou“ a „zfalšovanou“ a uvedl, že v této věci podal
trestní oznámení. 8) Žalobkyně pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení vedeného ve věci
dlužnice přihláškou z 13. dubna 2011, žalovaná ji na přezkumném jednání konaném
3. října 2011 popřela co do pravosti z důvodu, že pohledávka nevznikla. Žalobkyni pak písemnou výzvou z 26. října 2011 vyzvala k podání žaloby o určení
pravosti pohledávky, a to do 15 dnů od doručení výzvy. Ta byla žalobkyni
doručena 31. října 2011. 9) Žalobkyně podala žalobu v projednávané věci 10. listopadu 2011. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně nejprve dovodil, že žaloba byla
podána včas podle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), tj. ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění
podle 197 odst. 2 insolvenčního zákona. Následně soud uzavřel, že smlouva je neplatná podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro nemožnost plnění,
neboť finanční prostředky byly v době uzavření smlouvy dlužnici již poskytnuty. Nezabýval se proto námitkami žalované o nedostatku oprávnění V. P. samostatně
jednat jménem dlužnice a o neplatnosti smlouvy pro absenci souhlasu dozorčí
rady dlužnice s poskytnutím půjčky. Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., neboť měl výslechy Mgr. D. a V. P. za prokázané, že finanční prostředky, jež měly být předmětem půjčky,
byly dlužnici fakticky poskytnuty. Druhý jmenovaný při výslechu nepotvrdil své
písemné vyjádření, že pohledávka neexistuje a byla vykonstruována, naopak
uvedl, že finanční prostředky v hotovosti od Mgr. D. přebral. Nebyl sice
schopen uvést, v jakém rozsahu byly určeny pro dlužnici (peníze přebíral i pro
společnost ZEFA TVRDONICE a. s., identifikační číslo osoby 63471612), potvrdil
však, že minimálně část finančních prostředků byla určena pro provozní účely
dlužnice a že ji dlužnici předal. Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela
pohledávku jen co do pravosti, nikoli co do její výše, soud prvního stupně
žalobě vyhověl. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a řízení odvolacího
(třetí výrok) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (čtvrtý výrok). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti
smlouvy pro nemožnost plnění.
Skutečnost, že finanční prostředky byly dlužnici
poskytnuty před uzavřením písemné smlouvy, tedy že věřitel svůj závazek předat
předmět půjčky obligačnímu dlužníku již fakticky splnil, dle názoru odvolacího
soudu nezpůsobuje neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. Důvodem neplatnosti smlouvy odvolací soud neshledal - s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 34 - ani absenci
souhlasu dozorčí rady, resp. valné hromady dlužnice podle § 193 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud měl za důvodnou námitku žalované, podle níž V. P. nebyl oprávněn
smlouvu samostatně uzavřít jménem dlužnice z pozice jejího ředitele. V době
uzavření smlouvy byl totiž rovněž předsedou představenstva dlužnice, dle zápisu
v obchodním rejstříku přitom měli jménem dlužnice jednat vždy aspoň dva členové
jejího představenstva. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze
dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Odo 958/2005, uveřejněný pod číslem 18/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo
11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- dále jen „R 76/2009“, a rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo
1811/2011, jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001- na webových stránkách Nejvyššího
soudu) odvolací soud vysvětlil, že člen statutárního orgánu právnické osoby
nemůže být současně jejím zákonným zástupcem podle § 15 obch. zák.; při souběhu
funkce člena statutárního orgánu a osoby pověřené v souladu s § 15 obch. zák. (např. ředitele obchodní společnosti) nemůže daná osoba jednat jako pověřená
osoba (a obcházet tak nejvyšším orgánem právnické osoby zavedené pravidlo čtyř
či více očí), ale pouze jako statutární orgán. V projednávané věci tedy V. P. jako předseda představenstva dlužnice nemohl dle
názoru odvolacího soudu jednat jménem dlužnice podle § 15 obch. zák. jako její
ředitel. Nemohl však jménem dlužnice jednat ve vztahu ke třetím osobám
samostatně ani z titulu funkce člena statutárního orgánu. Na uvedeném by ničeho
nezměnila ani tvrzená existence generální plné moci jmenovanému udělené,
uzavřel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, odvolací soud. Jelikož byl způsob jednání jménem dlužnice zapsán v obchodním rejstříku, nikdo
(ani žalobkyně) se ode dne provedení zápisu nemohl dovolávat, že mu zapsané
skutečnosti nebyly známy. Za situace, kdy V. P. nebyl oprávněn jménem dlužnice
samostatně jednat a uzavírat jejím jménem smlouvy, tak podle odvolacího soudu
právní úkony, které jmenovaný učinil jménem dlužnice (uzavření smlouvy,
podepsání kvitance a uznání dluhu) dlužnici právně nezavazují; předmětná
pohledávka proto není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když - na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za
prokázané faktické předání finančních prostředků dlužnici - neposoudil, zda je
pohledávka dovolatelky po právu z titulu bezdůvodného obohacení. V této
souvislosti dovolatelka poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, a na další rozhodnutí dovolacího
soudu, zdůrazňujíc, že nikdy nezměnila svá tvrzení obsažená v přihlášce
pohledávky o tom, že peníze byly dlužnici zapůjčeny (předány v hotovosti) přede
dnem podpisu samotné smlouvy. Jelikož tedy nikdy nevybočila ze skutkového
vymezení pohledávky učiněného v přihlášce, jeho případné právní přehodnocení
není podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky. Následně dovolatelka obsáhle brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož
smlouva, kterou jménem dlužnice uzavřel V. P., dlužnici nezavazuje. Uvádí, že
„v letech 2007 a 2008 se vývoj soudní judikatury ubíral zcela opačným směrem,
než nyní, resp. byl přípustný souběh výkonu funkcí“, a v této souvislosti
odkazuje na řadu starších rozhodnutí Nejvyššího soudu. A konečně dovolatelka namítá, že dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k
odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit, věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení a zavázat jej přitom
svým právním názorem, nikoli odvoláním napadené rozhodnutí změnit, aniž by ve
vztahu k odlišnému právnímu posouzení věci (soudem prvního stupně) učinil
potřebná skutková zjištění. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá na konkrétních skutkových zjištěních, je dle názoru dovolatelky
nepřezkoumatelné. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
posuzování právního důvodu vzniku předmětné pohledávky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do
31. prosince 2013. Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, pak aplikoval (s
ohledem na datum přezkumného jednání) ve znění účinném k 3. říjnu 2011. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu. Z § 15 odst. 1 obch. zák. se podává, že kdo byl při provozování podniku pověřen
určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle
dochází. Podle § 191 odst. 1 obch. zák.
představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí
činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech
záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny
do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco
jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen
představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob,
kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Z § 192 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pravost, výši a pořadí všech
přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení
věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. Podle § 193 insolvenčního zákona o popření pohledávky co do její pravosti jde
tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo
že se zcela promlčela. Z § 198 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že věřitelé nevykonatelné
pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo
žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato
lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §
197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li
žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do
pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém
případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Odvolacímu soudu je nutno přitakat v závěru, že smlouva, kterou jménem dlužnice
uzavřel V. P., dlužnici nezavazuje; ten je totiž plně v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněného pod číslem 58/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, R 76/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010). Argumentace dovolatelky
směřující proti uvedenému závěru odvolacího soudu je pouhou polemikou se závěry
učiněnými ve výše uvedených rozhodnutích, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu
odchýlit se ani v projednávané věci. Poukazuje-li dovolatelka na starší
rozhodnutí dovolacího soudu (zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005), přehlíží, že závěry těchto rozhodnutí
byly právě prostřednictvím R 76/2009 překonány. Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení
zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe
vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým
odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (k sjednocující roli
rozhodnutí velkého senátu srov. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů); názor, že dovolatelka má být chráněna,
protože patřila k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný
(srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo
1319/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března
2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008, či opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013).
Dovolání je přesto důvodné. Podle § 198 odst. 2 insolvenčního zákona v žalobě podle odstavce 1 může žalobce
uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako
důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného
jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu
kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku
neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, že právním důvodem
vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka
zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této
pohledávky (srov. pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 1 Odon
153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a pro insolvenční poměry dikci § 174 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona). V rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90 (na nějž
přiléhavě poukazuje dovolatelka), Nejvyšší soud uzavřel, že dospěje-li soud ve
sporu o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k závěru, že smlouva, o kterou se
přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit,
zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit
závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného
obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou
právního důvodu přihlášené pohledávky není (shodně viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007). Uvedené právní závěry, učiněné při výkladu § 23 odst. 2 věty první ZKV, jsou
plně aplikovatelné i při výkladu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona (viz důvody
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 136/2013). Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že
smlouva o půjčce dlužnici nezavazuje, měl se dále zabývat - zejména s ohledem
na závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
dlužnice, jenž žalovaná ve svém odvolání napadá - tím, zda je předmětná
pohledávka po právu z jiného titulu (z titulu bezdůvodného obohacení). Jelikož
tak neučinil, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž
nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší
soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a aniž se pro nadbytečnost zabýval tvrzenými vadami řízení, rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.).
V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda je pohledávka
žalobkyně po právu z titulu bezdůvodného obohacení na straně dlužnice
(přezkoumá zejména závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly finanční
prostředky dlužnici skutečně předány a použity na její účely). V této
souvislosti se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalované stran soudem
prvního stupně provedeného dokazování. Dospěje-li odvolací soud - ve shodě se
soudem prvního stupně - k závěru, že pohledávka je po právu z titulu
bezdůvodného obohacení dlužnice, nepřehlédne, že soud prvního stupně nepromítl
tento závěr do výroku svého rozhodnutí (určil, že je pohledávka po právu z
titulu smlouvy o půjčce včetně úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty). V
tomto případě se bude odvolací soud zabývat i tím, v jakém rozsahu je
pohledávka po právu (ve vztahu k úrokům, úrokům z prodlení a smluvní pokutě). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.