29 Cdo 136/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Vlastimilu Benhákovi,
se sídlem v Praze 3, Pod Jarovem 22, PSČ 130 00, jako insolvenčnímu správci
dlužníka Ing. J. S. o určení pravosti pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 1/2009, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka Ing. J. S. vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 96 INS 2351/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo 61/2010-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo
61/2010-69, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j.
196 Cm 1/2009-41, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 196 Cm 1/2009-41, zamítl Městský soud
v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, jíž se žalobce (M. P.) domáhal
vůči žalovanému (JUDr. Vlastimilu Benhákovi, insolvenčnímu správci dlužníka
Ing. J. S.) určení pravosti pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, přihlášené do
insolvenčního řízení vedeného tamějším soudem pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008
(bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho že:
1/ Žalobce předal dlužníkovi v letech 1997-1998 finanční částky v celkové výši
5 000 000 Kč. 2/ Dne 26. prosince 1998 žalobce s dlužníkem sepsali listinu označenou jako
„Půjčka“, v níž souhlasně prohlásili, že žalobce v průběhu let 1997 a 1998
předal dlužníku výše uvedené finanční částky, konstatovali účel jejich
poskytnutí a sjednali si splatnost půjčky „od roku 2003 do roku 2008“. V den
sepsání listiny nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky. Následně byly
podpisy na této listině úředně ověřeny dne 12. července 2001. 3/ Dne 20. prosince 2003 dlužník vystavil směnku vlastní, znějící na částku 5
000 000 Kč, na řad žalobce, se splatností dne 31. prosince 2008. 4/ Usnesením ze dne 15. října 2008, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-A-68, zjistil
insolvenční soud úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a
insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. 5/ Žalobce do insolvenčního řízení přihlásil dne 14. listopadu 2008 pohledávku
za dlužníkem ve výši 5 000 000 Kč. Jako právní důvod vzniku pohledávky uvedl
„smlouvu o půjčce ze dne 26. prosince 1998“ s tím, že půjčka je zajištěna
směnkou vlastní. Přihláška pohledávky je evidována pod číslem P 15. K přihlášce
žalobce přiložil listinu ze dne 26. prosince 1998 označenou jako „Půjčka“. 6/ Na přezkumném jednání konaném dne 11. prosince 2008 žalovaný popřel pravost
pohledávky žalobce; žalobce následně podal včasnou žalobu na určení pravosti
pohledávky. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že projev vůle učiněný ve smlouvě o
půjčce ze dne 26. prosince 1998 neodpovídá skutečnému stavu věci, neboť k
předání částek tvořících v souhrnu částku 5 000 000 Kč došlo před uzavřením
smlouvy. Právní úkon je tak stižen vadou, která způsobuje jeho neplatnost podle
§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Insolvenční soud měl dále posuzovaný právní úkon za neplatný i podle § 39 obč. zák., neboť smlouva o půjčce byla uzavřena, aniž byla předána částka, jež je
jako předmět dluhu ve smlouvě uvedena, šlo o simulovaný právní úkon, který
obchází zákon. Z tohoto důvodu pak ani neposuzoval námitku promlčení vznesenou
žalovaným. Insolvenční soud se dále zabýval směnkou ze dne 20. prosince 2003. Po
provedeném dokazování uzavřel, že žádná z listin (smlouva o půjčce, směnka) na
sebe nijak neodkazuje a souvislost mezi nimi nebyla postavena najisto. S poukazem na ustanovení § 198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona), insolvenční soud konečně uvedl,
že žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku ze
smlouvy o půjčce ze dne 26.
prosince 2008, která byla shledána neplatnou. Jiný
právní důvod pohledávky proto soud nezkoumal, ani zkoumat nemohl (např. jinou
smlouvu o půjčce). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo 61/2010-69, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování listinou označenou jako „Půjčka“ a
přihláškou žalobce do insolvenčního řízení a vyšel rovněž z toho, že:
1/ Listina označená jako „Půjčka“ není smlouvou o půjčce, ale jde o uznání
dluhu z dřívějších půjček dlužníkem a o dohodu o jejich splatnosti. 2/ V přihlášce žalobce uplatnil pohledávku ve výši 5 000 000 Kč a jako důvod
jejího vzniku uvedl listinu ze dne 26. prosince 1998, s tím, že jde o půjčku
zajištěnou směnkou. K přihlášce jako přílohu přiložil listinu označenou jako
„Půjčka“ a datovanou 26. prosince 1998. 3/ Žalobce v žalobě pohledávku „popsal zcela jinak“, když uvedl, že má za
dlužníkem pohledávku ve výši 5 000 000 Kč, která vznikla na základě půjčky
poskytnuté dlužníku dne 26. prosince 1998 v hotovosti. Na tomto základě odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle
něhož žalobce v žalobě neuplatnil jako důvod vzniku pohledávky stejné
skutečnosti, které uváděl v přihlášce. Přitom zdůraznil, že žalobce sice v
žalobě „navrhl listinu, kterou označil jako smlouvu o půjčce ze dne 26. prosince 1998“, ta však „nedokazuje půjčku poskytnutou žalobcem dlužníkovi dne
26. prosince 1998 v hotovosti, ale tato listina odkazuje na zcela jiné půjčky
poskytnuté žalobcem dlužníkovi v letech 1997-1998, které také byly přihlášeny
do insolvenčního řízení, ale v žalobě uplatněny ve smyslu § 198 odst. 2
insolvenčního zákona nebyly“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího i insolvenčního soudu zrušil a vrátil věc
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel jednak poukazuje na to, že jeho pohledávka byla nejdříve bez dalšího
v plné výši uznána a až následně insolvenční správce na přezkumném jednání
konaném dne 11. prosince 2008 popřel její pravost, a to bez uvedení jakéhokoli
relevantního důvodu.
Dále uvádí, že s dlužníkem dne 26. prosince 1998 sepsal „dokument označený jako
smlouva o půjčce, jímž účastníci institucionalizovali celý jejich dosavadní
závazkový právní vztah“. Má za to, že z obsahu listiny ze dne 26. prosince 1998
vyplývá, že žalobce fakticky dlužníku poskytl v letech 1997-1998 půjčky, což
svědci, dlužník i jeho manželka ve svých výpovědích potvrdili. Ze smlouvy
rovněž vyplývá, že nahradila předchozí půjčky, vůlí obou stran bylo od počátku
deklarovat existenci předchozích půjček.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
První z dovolatelem předestřených otázek přípustnost dovolání nezakládá. Dikce
ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března
2011 (pro věc rozhodném s ohledem na datum přezkumného jednání) je jasná, toto
ustanovení žádný další výklad nezasluhuje. Nepochybně z něho vyplývá, že pro
posouzení výsledku přezkumného jednání je rozhodující stanovisko, které
insolvenční správce zaujme k jednotlivým přezkoumávaným pohledávkám při
přezkumu. Svůj názor vyjádřený (předběžně) v seznamu přihlášených pohledávek
předloženém insolvenčnímu soudu (srov. § 189 insolvenčního zákona) může
insolvenční správce změnit při přezkumném jednání, aniž by změnu svého
stanoviska byl povinen zdůvodňovat.
Nejvyšší soud však dovolání shledává přípustným v posouzení druhé z dovolatelem
předestřených otázek, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je potud v
rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že přestože dovolatel výslovně ohlašuje i dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., po obsahové stránce v dovolání
pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem (potažmo
insolvenčním soudem). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají
ani ze spisu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle
právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že ke dni podání
žaloby může žalobce v žalobě podle § 198 odstavce 1 uplatnit jako důvod vzniku
popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky
uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o
kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji
podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí
dlužníkova závazku.
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Otázkou vymezení právního důvodu pohledávky přihlášené do konkursního řízení se
Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to i ve vztahu k pohledávce, jež měla
vzniknout na základě smlouvy o půjčce. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2012,
sp. zn. 29 Cdo 1902/2011 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu označená níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud judikaturu k dané problematice
shrnul takto:
1/ Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky
(srov. rozsudek ze dne 27. října 1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod
číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že
k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu
na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo
2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod
číslem 110).
3/ Věřitel, který se domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v
intencích ustanovení § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní
břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce
peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto
peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je).
4/ Nevylíčí-li věřitel v přihlášce rozhodující skutečnosti o tom, kdy a jakou
formou věřitel dlužníku peníze skutečně půjčil (přenechal), což přihlášku činí
(posuzováno izolovaně) nezpůsobilou přezkumu, lze mít za to, že tato její vada
je zhojena, odkazuje-li přihláška co do oprávněnosti pohledávky výslovně na
přílohou připojenou smlouvu o půjčce (k tomu srov. již důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného
v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Uvedené právní závěry, učiněné při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 věty první
zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007, jsou plně
aplikovatelné i při výkladu ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona.
V posuzované věci dovolatel v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení
odkazoval (i když neobratně a nepřesně slovy „Smlouva o půjčce ze dne 26. 12.
1998“) na připojenou listinu ze dne 26. prosince 1998 označenou jako „Půjčka“.
V intencích shora uvedených ustálených judikatorních závěrů tak lze mít za to,
že skutková tvrzení o vzniku dovolatelovy pohledávky mají (zprostředkovaně)
původ i v této listině.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak vyplývá, že v předmětné listině
je uvedeno, že dovolatel (jako věřitel) poskytl úpadci finanční prostředky v
souhrnné výši 5 000 000 Kč nikoli při podpisu této listiny, ale již dříve v
letech 1997-1998 v několika platbách. To ostatně odpovídá i skutkovým zjištěním
insolvenčního soudu.
Přestože žalobce v podané incidenční žalobě nejprve uváděl, že pohledávka
vznikla na základě půjčky poskytnuté „v hotovosti dne 26. prosince 1998“,
zároveň po celou dobu řízení odkazuje na předmětnou listinu ze dne 26. prosince
1998 označenou jako „Půjčka“, kterou ve svých podáních porůznu považuje
(označuje) za smlouvu, dohodu o novaci či deklaraci dřívějších půjček.
Nesprávná interpretace obsahu sporné listiny žalobcem nemůže nic změnit na tom,
že žalobce v incidenčním sporu nijak nevybočil z mezí skutkového vymezení své
tvrzené pohledávky za dlužníkem, jak byla (byť stroze a zprostředkovaně odkazem
na přiloženou listinu označenou jako „Půjčka“) učiněna v přihlášce. K tomu, že
jiná právní kvalifikace téhož skutku (závěr, že smlouva, o kterou se přihlášená
pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla) není změnou právního
důvodu přihlášené pohledávky, srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. závěry
formulované v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90 a
v rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007.
V poměrech projednávané věci je tedy závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v
žalobě neuplatnil jako důvod vzniku pohledávky stejné skutečnosti, které uváděl
v přihlášce, nesprávný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení § 243b odst. 3
věty první o. s. ř. vrátil insolvenčnímu soudu jako soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud (odvolací soud) závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu