NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 1902/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce JUDr. J. H., proti žalovaným 1/ JLW Prague, s. r. o., se sídlem v
Praze 1, Klimentská 1746/52, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27182894,
zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční
15, PSČ 110 00 a 2/ JUDr. Martinu Litvanovi, LL.M., advokátu, se sídlem v
Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako správci konkursní podstaty
úpadce Jana Fröhlicha, narozeného 11. září 1941, o určení pravosti pohledávky,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 78/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 13 Cmo
250/2009-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce prvního žalovaného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 19. června 2009, č. j. 4 Cm 78/2008-70, vyhověl Městský soud v
Praze žalobě, kterou se žalobce (JUDr. J. H.) domáhal vůči žalovaným
(konkursnímu věřiteli JLW Prague s. r. o. a JUDr. Martinu Litvanovi, jako
správci konkursní podstaty úpadce Jana Fröhlicha) určení, že jeho pohledávka
vůči úpadci ve výši 8.537.812,50 Kč je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud vyšel z toho, že žalobce a pozdější úpadce uzavřeli 27. prosince 1995
platnou smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“) dle ustanovení § 657
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v níž se
žalobce zavázal přenechat pozdějšímu úpadci 3.500.000,- Kč a pozdější úpadce se
zavázal vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky včetně úroků 10 % p. a. z
půjčené částky (celkem částku 5.250.000,- Kč) do 31. prosince 2000. Současně
měl za prokázané (textem smlouvy o půjčce, jenž obsahuje prohlášení pozdějšího
úpadce, že ke dni podpisu smlouvy částku převzal, dále pak smlouvou o zřízení
zástavního práva a zápisem z jednání u soudní exekutorky), že žalobce přenechal
pozdějšímu úpadci peněžní prostředky dle smlouvy o půjčce. Soud uzavřel, že
pohledávka z půjčky, jak ji žalobce přihlásil do konkursu, existuje, není
promlčena a je platně zajištěna zástavním právem.
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného změnil v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud uvedl, že žalobce sám v průběhu jednání před soudem prvního
stupně a opakovaně při jednání před odvolacím soudem tvrdil, že žalobci
(správně pozdějšímu úpadci) poskytoval jednotlivé půjčky v období let 1993 až
1995 celkem asi v deseti platbách a uzavřením smlouvy o půjčce došlo jen „k
určité jejich sumarizaci“. To je podle odvolacího soudu v přímém rozporu s
textem smlouvy o půjčce, v níž pozdější úpadce výslovně uvedl (v odstavci 2),
že „při jejím podpisu převzal od věřitele (žalobce) částku 3.500.000,- Kč z
titulu půjčky“.
Odvolací soud zdůraznil, že právní úprava (§ 657 obč. zák.) nevylučuje
poskytování půjček na základě ústní dohody, jak k tomu zřejmě původně došlo
mezi žalobcem a pozdějším úpadcem, a dospěl k závěru, že žalobce ani v v
přihlášce (§ 20 odst. 2 zákona č. 318/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále
jen „ZKV“/), ani při přezkumném jednání a ani v žalobě netvrdil, natož pak
prokazoval, že by poskytl pozdějšímu úpadci peníze jinak, než podle smlouvy o
půjčce. Na základě smlouvy o půjčce však pozdější úpadce žádné peněžní
prostředky od žalobce nezískal, takže je namístě závěr, že žalobce neunesl
nejen břemeno důkazní, ale i břemeno tvrzení; existence pohledávky žalobce za
úpadcem podle smlouvy o půjčce prokázána nebyla. V důsledku uvedeného závěru
měl odvolací soud za bezpředmětné úpadcovo uznání dluhu z 19. prosince 2004,
neboť jím byl uznán neexistující závazek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a
ohlašuje tak dovolací důvody dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani v nejmenším nepřipustil
„privátní novaci“ dluhu (obratem „privátní novace“, jenž se v dovolání opakuje,
dovolatel zřejmě míní „privativní novaci“ a tímto způsobem bude onen pojem v
další reprodukci též používán). Dovolatel dovozuje, že když účastníci
závazkového vztahu, k jehož vzniku (platnosti) je třeba odevzdání předmětu
půjčky, uzavírají písemnou smlouvu o půjčce, avšak k odevzdání předmětu půjčky
dle této smlouvy fakticky nedojde (peníze byly předány před uzavřením smlouvy o
půjčce), pak je třeba přijmout závěr, že ve smlouvě (o půjčce) účastníky
učiněný projev vůle neodpovídá skutečnému stavu, tedy že účastníci pouze tzv. „na oko“ uzavřeli písemnou smlouvu o půjčce. Dovolatel dále tvrdí, že „poskytl v průběhu let několik finančních obnosů“, a
to v souladu s právními předpisy, které zakazovaly platby v hotovosti vyšší než
15.000,- Euro. Při poslední poskytnuté platbě se strany dohodly na podpisu a
privativní novaci vztahů mezi nimi, „kdy žalobce nemohl přijmout nabízené
plnění ze strany úpadce, a to právě vzhledem k omezení v zákoně o platbách v
hotovosti“. Dohodl se tedy s pozdějším úpadcem na poskytnutí celého obnosu,
který byl připraven k vrácení zpět žalobci, jako „na obnosu, který bude úpadci
opětovně zapůjčen“, čímž dojde k zachování litery zákona o platbách v
hotovosti, který nepostihuje platbu v hotovosti vyšší než 15.000,- Euro, když
„dojde k nepřevzetí plnění, které by mělo být dle dohody převzato“. Tím, že
žalobce „nepřevzal příslušný obolus od úpadce, poskytl mu de facto, ale i de
iure půjčku ve výši 3.500.000,- Kč, kterou obě strany potvrdily i uzavřením
smlouvy o půjčce se zajištěním. Při podpisu smlouvy o půjčce tedy došlo k
reálnému převzetí finanční částky (pozdějším) úpadcem, který si opětovně
ponechal ve své dispozici částku 3.500.000,- Kč, kterou ve stejném okamžiku
vrátil a opětovně převzal z titulu poskytované půjčky.“
K tomu dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 1998,
sp. zn. 2 Cdon 736/97 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Právní rozhledy
číslo 1, ročník 1999, str. 36) a dodává, že i kdyby částka 3.500.000,- Kč
nebyla předána úpadci, lze konstatovat, že právně významným účelem smlouvy je
takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze
některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za
kterých ke smluvnímu jednání dochází, musí přepokládat.
Účel sledovaný žalobcem
(pozdějšímu úpadci nepochybně známý), směřoval k tomu, aby došlo k privativní
novaci vztahů mezi účastníky. Z tohoto pohledu bylo zapotřebí vyložit ujednání
v článku I. smlouvy o půjčce nikoliv jako proklamaci skutečnosti, že uvedeného
dne žalobce předal úpadci částku 3.500.000,- Kč, nýbrž tak, že k 27. prosinci
1995 má žalobce vůči pozdějšímu úpadci pohledávku v uvedené výši. Podle
dovolatele pak nejde o „otázku simulace či disimulace“ právního úkonu (§ 41a
obč. zák.), nýbrž o výklad projevu vůle účastníků smlouvy o půjčce. Účastníci
smlouvy o půjčce chtěli kapitalizovat výši dosud nesplněného závazku pozdějšího
úpadce, dohodnout nové termíny splatnosti (článek II. smlouvy o půjčce) a
zajištění zástavním právem (článek III. smlouvy o půjčce) tak, aby nedošlo k
promlčení žalobcova práva na vrácení půjčky nebo k jiným újmám. Dovolatel konečně „z opatrnosti“ poukazuje na to, že v řízení před soudem
prvního stupně uvedl, že uplatněnou pohledávku lze právně kvalifikovat též jako
bezdůvodné obohacení úpadce, neboť i kdyby byla smlouva o půjčce neplatná,
nemění to nic na skutečnosti, že peněžní prostředky byly úpadci poskytnuty. Potud dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 90, dále na
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon
153/97 - dále jen „R 74/2000“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna
2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
2, ročník 2003, pod číslem 35 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007 (rozhodnutí vydaná v době od 1. ledna
2001 jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže -
veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) a odvolacímu soudu
vytýká, že se nárokem na vydání bezdůvodného obohacení nezabýval. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně nepřípustné
odmítnout, případně zamítnout. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že tvrzená
pohledávka žalobce je dána nejen z jiného titulu, než jaký žalobce uvedl v
přihlášce a při přezkumném jednání, ale především že pramení ze zcela jiných
skutků, neboť žalobce na základě smlouvy o půjčce nepředal úpadci při podpisu
smlouvy částku 3.500.000,- Kč. Druhý žalovaný ve vyjádření „odkázal“ na dovolání žalobce, na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a na své vyjádření k žalobě ze dne 19. ledna
2009. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K jednotlivým dovolacím důvodům uvádí Nejvyšší soud následující. 1/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 23 odst. 2 věty první ZKV konkursní věřitelé nevykonatelných
pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se
domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním
věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v
přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v
nich uvedené. Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. V této podobě platilo citované ustanovení občanského zákoníku v době uzavření
písemné smlouvy o půjčce (27. prosince 1995) a dosud nedoznalo změn. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110) je smlouva o půjčce tradičně považována
za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě
dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Věřitel, který se domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích
§ 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom,
že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly
být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně
půjčil (přenechal mu je). Rozhodovací praxe soudů je rovněž ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky
(srov. R 74/2000). V rozsudku ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, Nejvyšší soud
vysvětlil, že je-li právním důvodem přihlášené pohledávky půjčka peněz,
zahrnuje vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá,
tvrzení o tom, že věřitel s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce
peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou
formou tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal). Tamtéž dodal, že změna tvrzení obsaženého v přihlášce o tom, že peníze byly
dlužníku zapůjčeny v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce, je podstatnou
změnou právního důvodu vzniku pohledávky uvedeného v přihlášce, která je
věřiteli po uplynutí lhůty určené k podání incidenční žaloby zapovězena.
Tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti, nikdy nemůže být
„zpřesněno“ (rozvedeno či podrobněji vylíčeno) až v průběhu sporu o určení
pravosti popřené nevykonatelné pohledávky tak, že věřitel půjčku dlužníku
splnil v hotovosti tím, že jeho jménem ze svého účtu převedl dle pokynů
dlužníka příslušné částky na účty osob označených dlužníkem (tomu brání omezení
kladené změnám právního důvodu přihlášky popřené pohledávky /změnám
skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá/ ustanovením § 23 odst. 1 věty první ZKV). V dané věci dovolatel v přihlášce pohledávky do konkursu a jejím doplnění
odkazoval na připojenou smlouvu o půjčce. V intencích důvodů (dovolatelem
zmíněného) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 tak lze mít za
to, že skutková tvrzení o vzniku dovolatelovy pohledávky mají (zprostředkovaně)
původ i v této listině. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která dovolatel nezpochybňuje, pak
vyplývá, že smlouva o půjčce obsahuje prohlášení pozdějšího úpadce, že při
podpisu smlouvy o půjčce převzal od žalobce z titulu půjčky částku 3.500.000,-
Kč. Za této situace lze s odvolacím soudem souhlasit, že tvrzení dovolatele v
průběhu incidenčního sporu o tom, že úpadci poskytl finanční prostředky
(jednotlivé půjčky) v období let 1993 až 1995 celkem asi v deseti platbách v
celkové výši 3.500.000,- Kč, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku
pohledávky uvedeného v přihlášce. Jak vyloženo výše, doba a způsob poskytnutí
půjčky jsou totiž podstatnými náležitostmi skutkových tvrzení o vzniku
pohledávky z půjčky, které nemohou být „zpřesněny“ tak, že dovolatel (jako
věřitel) ve skutečnosti poskytl úpadci finanční prostředky nikoli při podpisu
smlouvy, ale již dříve v několika splátkách. Dovolatel se dále mýlí, namítá-li, že v posuzované věci měly být aplikovány
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 726/2006, v R
74/2000, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 a v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 506/2007 o tom, že jiná právní kvalifikace
téhož skutku není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky a že v případě,
kdy soud dospěje ve sporu o určení pravosti pohledávky k závěru, že smlouva o
kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla,
musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje
učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu
bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Napadené rozhodnutí totiž vychází z toho, že v řízení bylo prokázáno, že
žalobce úpadci na základě smlouvy o půjčce neposkytl žádné plnění (žádné
peněžní prostředky). Nelze tedy uvažovat o možném nároku z titulu práva na
vydání bezdůvodného obohacení. Má-li se bezdůvodné obohacení týkat oněch
„plateb v období let 1993 až 1995“, jde o pohledávku z jiného „právního
důvodu“ (z jiného skutku), než jaký dovolatel uváděl v přihlášce (ve spojení se
smlouvou o půjčce, na kterou přihláška odkazuje). 2/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Jak dovolatel sám správně uvádí, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, který
nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu dochází tehdy, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř. V podstatné části nemá
skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze tedy usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Potud ovšem napadené rozhodnutí obstojí. Především není důvodná výtka dovolatele, že odvolací soud dostatečně (logicky)
nezhodnotil i „další informace z předmětných důkazních prostředků“. Jak je
patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vzal při svém
rozhodování v úvahu i dovolatelem zmiňované uznání závazku a vysvětlil, proč
nemůže zvrátit jeho závěr o tom, že půjčka dle smlouvy o půjčce nebyla
poskytnuta. Naopak, z dovolatelových výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu není
zřejmo, jakou „skutkovou verzi“ věci dovolatel vlastně prosazuje (a jaké
konkrétní pochybení tak spatřuje ve způsobu, jakým odvolací soud hodnotil
provedené důkazy); srov. reprodukci jeho dovolání shora. Dovolatel sám není
schopen zformulovat jednoznačná skutková tvrzení jak o povaze (charakteru)
smluvního ujednání, tak především o tom, zda při uzavření smlouvy o půjčce
poskytl úpadci částku 3.500.000,- Kč. Jeho dovolací argumentace tak zjevně není
způsobilá zpochybnit způsob, jakým odvolací soud provedl hodnocení provedených
důkazů. Ani dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy není dán. 3/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tento dovolací důvod dovolatel sice ohlašuje, jeho obsah však následně blíže
nekonkretizuje a lze shrnout, že jej vyčerpává v námitkách proti hodnocení
provedených důkazů odvolacím soudem, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v
mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním
žalovaným se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř., když žalobce nebyl s dovoláním úspěšný a vznikla mu povinnost hradit
prvnímu žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé
prvnímu žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 činí 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Celkem tedy
(s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč /ve
smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř./) jde o částku 5.760,-Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým
žalovaným je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšnému druhému žalovanému
podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu