33 Cdo 3836/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně NAABBAU, spol. s. r. o. se sídlem Plzeň - Jižní Předměstí, Purkyňova
1023/23, identifikační číslo: 643 57 881, zastoupené Mgr. Tomášem Kudějem,
advokátem se sídlem Plzeň, Habrmannovo náměstí 794/5, proti žalované V. R.,
zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Havlíčkova
1100/20, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod
sp. zn. 39 C 424/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. března 2011, č. j. 18 Co 125/2011-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 18 Co
125/2011-264, potvrdil rozsudek ze dne 15. prosince 2010, č. j. 39 C
424/2008-236, jímž Okresní soud Plzeň - město uložil žalované povinnost
„uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře 7114 m2 (pozemky
ve zjednodušené evidenci - parcely původ Přídělový plán nebo jiný podklad –
GP), nacházejícího se v katastrálním území L. u D., obec P., zapsaného na LV
vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň -
město“, za kupní cenu 3,300.000,- Kč (blíže uvedeného obsahu) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené
argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu otázky, zda smlouva o budoucí
kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2006 a plná moc, kterou udělila J. R., jsou
platnými právními úkony a zda soud v rozhodnutí nahrazujícím projev vůle
uzavřít kupní smlouvu může doplnit identifikační údaj o pozemku, který ve
smlouvě o smlouvě budoucí chybí. Prosazuje názor, že smlouva o smlouvě budoucí
i plná moc jsou neplatné pro neurčitost označení pozemku, jenž má být předmětem
kupní smlouvy (plná moc pak i z důvodu absence uvedení kupní ceny, za niž má
být pozemek prodán), a že soud rozhodující o nahrazení projevu vůle (§ 161
odst. 3 o. s. ř.) nemůže výkladem doplnit identifikaci pozemku, která ve
smlouvě o smlouvě budoucí není uvedena. Takto vymezené otázky rozsudek odvolacího soudu nečiní ve věci samé zásadně
právně významným, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou
judikaturou. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že účelem smlouvy o smlouvě
budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru
nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy; proto postačuje, aby
byl předmět zamýšleného převodu ve smlouvě o smlouvě budoucí označen tak, aby
byl nezaměnitelný s jiným předmětem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, na nějž odvolací soud správně odkázal, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002). Je-li
v posuzované smlouvě o smlouvě budoucí předmět prodeje specifikován tak, že se
jedná o pozemek parcelní o výměře 7114 m? zapsaný na LV pro katastrální území
L. u D., jedná se pro potřebu vymezení předmětu smlouvy o smlouvě budoucí o
nezaměnitelné určení, i když chybí údaj o tom, že pozemek je vedený ve
zjednodušené evidenci; nelze jej totiž zaměnit s jiným pozemkem, jenž by se
nacházel ve vlastnictví žalované. Totéž pak nutně platí i pro plnou moc. Odvolací soud vyložil obsah smlouvy o smlouvě budoucí a plné moci v souladu s §
35 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zásadami pro výklad právních úkonů
formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20
Cdo 2018/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
35/2001, a v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I.,
pod pořadovým číslem 84, v němž Ústavní soud uvedl, že základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha
soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není
ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy
obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem
neplatnost smlouvy nezakládajícím. Prosadit se nemůže ani argumentace, že plná moc je neplatná pro absenci údaje o
kupní ceně, za niž má být pozemek prodán. Nejvyšší soud ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia k výkladu některých ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2000, usměrnil
rozhodovací praxi soudů i tím, že formuloval a odůvodnil právní názor, podle
něhož v plné moci udělené k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti nemusí
být uvedeno, komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Předpokladem
určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a
zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1
věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu
zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce
(zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se
pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech
může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat
volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou
stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat. Požadavku určitosti
proto vyhoví i taková plná moc, kterou vlastník nemovitosti zmocní zmocněnce,
aby za něj jeho jménem uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitosti (§ 588 obč. zák.), bez toho, že by ve smlouvě uvedl komu a za jakou cenu má být nemovitost
prodána. Takovou plnou moc je pak na místě vyložit tak, že zmocněnec byl
zmocněn, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral osobu kupujícího a
dohodl se s ním o kupní ceně za prodávanou nemovitost. Překročení oprávnění
vymezených v plné moci jednáním zmocněnce při výběru osoby kupujícího a
sjednání výše kupní ceny v uvedeném případě - logicky vzato - nepřichází v
úvahu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011).
Vzhledem k tomu, co bylo výše vyloženo, nelze přisvědčit žalované, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybil tím, že ve výroku rozhodnutí
doplnil identifikaci pozemku. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, vyjadřuje názor, že soud nemůže
při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) ničeho na
podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, a že
je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci
nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu
vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Přehlíží
však, že smlouva o smlouvě budoucí požadavek určitosti co do vymezení předmětu
zamýšleného prodeje splňovala (pozemek byl identifikován tak, že nebyl
zaměnitelný s jiným pozemkem); ve výroku soudního rozhodnutí o nahrazení
projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. bylo oproti smlouvě o smlouvě budoucí pouze doplněno označení pozemku pro
potřebu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to o dílčí údaj,
že pozemek je veden ve zjednodušené evidenci (absence tohoto údaje nezpůsobila
neurčitost označení předmětu prodeje ve smlouvě o smlouvě budoucí). Na
podstatných náležitostech budoucí smlouvy tudíž nebylo nic podstatného doplněno. Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalované právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.