30 Cdo 3840/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v
Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalované D. C., zastoupené JUDr.
Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Karola
Śliwky 129/12, o zaplacení 1,138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné, pod sp. zn. 68 C 55/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Co 264/2012-156,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Dovolání proti rozsudku ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Co 264/2012-156, jímž
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19.
října 2011, č. j. 68 C 55/2009-126, ukládající žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 1,138.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále
jen „o. s. ř.“/), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalovaná brojí proti závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud
ztotožnil, že právní úkon obsažený v písemnosti ze dne 14. 9. 2006 nazvané jako
„Dohoda o splátkách dluhu“ splňuje náležitosti uznání dluhu podle § 558 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“) Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že nejde o platné uznání
dluhu (neobsahuje vyjádření příslibu zaplatit dluh), nýbrž o pouhou dohodu o
změně splatnosti závazku podle § 516 obč. zák. V této souvislosti připomíná, že
dluh ze smlouvy o půjčce nebyl v době uzavření (podpisu) dohody - tj. k 14. 9.
2006 - splatný; jeho splatnost měla nastat teprve dne 30. 6. 2009.
Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který
lze učinit až poté, co dluh vznikl. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro
právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma,
vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon
nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí,
že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění
vědom, resp. že je k plnění dluhu připraven. Není také nezbytné uvést výslovně
důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat
takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod
dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu
se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí
být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i
věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní
písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo
alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že písemnost ze dne 14. 9. 2006, označená jako
„Dohoda o splátkách dluhu“, obsahuje (rovněž) právní úkon, splňující
náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Ze slovního vyjádření
zaznamenaného v listině nepochybně vyplývá, že žalovaná činí vůči žalobkyni
uznávací projev a současně se zavazuje k plnění svého dluhu. Zcela určitě je v
listině uvedena výše tohoto dluhu (1,338.000,- Kč) a vyplývá z ní rovněž jeho
důvod („neuhrazená část půjčky sjednané stranami ve Smlouvě o půjčce ze dne 1.
7. 2005“). Listina také obsahuje prohlášení dlužníka (žalované), že „se
zavazuje zaplatit věřiteli dluh ve výši 1,338.000,- Kč následovně…“, tj.
příslib úhrady dluhu.
Jestliže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě takto
zjištěného skutkového stavu věci, který je v poměrech přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, dovodil, že listina
obsahuje právní úkon žalované, jenž splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu
§ 558 obč. zák., neodchýlil se od ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 27. 4.
2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009) a jeho závěr nemůže činit napadené rozhodnutí
zásadně právně významným, a potažmo tedy ani dovolání přípustným.
Nebyl-li dovolatelkou úspěšně zpochybněn závěr, že došlo k platnému uznání
dluhu, jsou bezpředmětné její dovolací námitky směřující proti správnosti
posouzení důkazního břemene, které dovozuje právě z neplatnosti uznání dluhu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Ivana
Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu