30 Cdo 3840/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalované D. C., zastoupené JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 129/12, o zaplacení 1,138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pod sp. zn. 68 C 55/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Co 264/2012-156,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Dovolání proti rozsudku ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Co 264/2012-156, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. října 2011, č. j. 68 C 55/2009-126, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1,138.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná brojí proti závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že právní úkon obsažený v písemnosti ze dne 14. 9. 2006 nazvané jako „Dohoda o splátkách dluhu“ splňuje náležitosti uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že nejde o platné uznání dluhu (neobsahuje vyjádření příslibu zaplatit dluh), nýbrž o pouhou dohodu o změně splatnosti závazku podle § 516 obč. zák. V této souvislosti připomíná, že dluh ze smlouvy o půjčce nebyl v době uzavření (podpisu) dohody - tj. k 14. 9. 2006 - splatný; jeho splatnost měla nastat teprve dne 30. 6. 2009. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom, resp. že je k plnění dluhu připraven. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že písemnost ze dne 14. 9. 2006, označená jako „Dohoda o splátkách dluhu“, obsahuje (rovněž) právní úkon, splňující náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Ze slovního vyjádření zaznamenaného v listině nepochybně vyplývá, že žalovaná činí vůči žalobkyni uznávací projev a současně se zavazuje k plnění svého dluhu. Zcela určitě je v listině uvedena výše tohoto dluhu (1,338.000,- Kč) a vyplývá z ní rovněž jeho důvod („neuhrazená část půjčky sjednané stranami ve Smlouvě o půjčce ze dne 1. 7. 2005“). Listina také obsahuje prohlášení dlužníka (žalované), že „se zavazuje zaplatit věřiteli dluh ve výši 1,338.000,- Kč následovně…“, tj. příslib úhrady dluhu. Jestliže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, který je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, dovodil, že listina obsahuje právní úkon žalované, jenž splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., neodchýlil se od ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009) a jeho závěr nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, a potažmo tedy ani dovolání přípustným. Nebyl-li dovolatelkou úspěšně zpochybněn závěr, že došlo k platnému uznání dluhu, jsou bezpředmětné její dovolací námitky směřující proti správnosti posouzení důkazního břemene, které dovozuje právě z neplatnosti uznání dluhu. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2013 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu