33 Cdo 3851/2022-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. B., bytem v XY, a b) L. B., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti žalované M. d., se sídlem v XY (identifikační číslo XY), zastoupené Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krčská 981/50, o 1.563.017 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 447/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 110/2022-208, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali náhrady ve výši 1.563.017 Kč (§ 584 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Žalovaná (původkyně omylu) musela vědět, že výklenek – faktická součást nebytového prostoru – náleží k vedlejší budově, přesto její jednatel M. S. při prohlídce žalobce ubezpečil, že nebytovou jednotku kupují „jako celek, jak ji měli možnost vidět“. Žalobci byli uvedeni v omyl o tom, že prodej se týká i výklenku, který však žalovaná nevlastnila.
Pokud by věděli, že výklenek není součástí jednotky, požadovali by nižší cenu, popř. by jednotku nekoupili. Rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 91 Co 110/2022-208, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 16. 12. 2021, č. j. 7 C 447/2020-160, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu zamítl a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že žalobci nabyli nebytový prostor o rozměru odpovídajícím ujednání v kupní smlouvě, a to bez výklenku.
Pokud by před uzavřením smlouvy zachovali dostatečnou míru opatrnosti a zajímali se o to, které místnosti jsou součástmi převáděné jednotky, zjistili by („pouhým pohledem oka“), že předmět převodu vymezený v kupní smlouvě je jiný než jeho skutečný stav. I při velmi povrchní kontrole uspořádání jednotky byly faktické dispozice a výměry nebytového prostoru – souboru osmi místností – zjevné. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaná uvedla žalobce v omyl týkající se vedlejší okolnosti, jestliže je neinformovala o tom, že výklenek je součást vedlejšího domu (§ 1728 odst. 2 o.
z.); kupní smlouva je tedy platným právním jednáním (§ 584 odst. 1 o. z.). Právo na přiměřenou náhradu žalobci nemají, protože při jednání o převodu vlastnictví nebytové jednotky neprojevili dostatečnou míru opatrnosti a bez ohledu na výměru výklenku nabyli nebytový prostor o rozměru odpovídajícím „téměř přesně popisu kupní smlouvy“. V dovolání, jímž napadli rozhodnutí odvolacího soudu, žalobci zpochybnili závěr, podle něhož šlo o neomluvitelný omyl. Namítají, že využili veškeré možnosti k tomu, aby dostatečně zjistili a obeznámili se se stavem nebytového prostoru, absolvovali několik prohlídek převáděné jednotky (jednou za přítomnosti jednatele žalované), zkontrolovali souladnost zjištěných skutečností s inzerovanými informacemi o nebytovém prostoru, neměli „žádnou pochybnost o povaze, rozměrech a skutečném stavu“ předmětu prodeje, protože k uzavření kupní smlouvy přistupovali obezřetně.
Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v jejich prospěch, popř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud převzal skutkové závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl hodnocením provedených důkazů – zejména výpovědí žalobců a jednatele žalované, výslechů svědků V. K. (zaměstnance žalované), L. M. (realitního makléře), M. S. (členky společenství vlastníků jednotek), protokolu o místním šetření a obsahu dalších listin – a vyšel z toho, že smlouvou z 12.
12. 2019 žalovaná (prodávající) převedla žalobcům (kupujícím) za 12.950.000 Kč nebytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY. Nebytový prostor v prvním nadzemním podlaží o ploše 155,10 m? sestává podle smlouvy z dvanácti místností: „sklad, sklad, příruční sklad, příruční sklad, sociální zázemí, předsíň, WC, chodba, dílna, kancelář, kancelář, šatna“. Právní účinky zápisu vlastnictví z 16. 1. 2020 (V-80406/2019-101) nastaly 12.
12. 2019. V předávacím protokolu z 23. 1. 2020 žalobkyně prohlásila, že se před převzetím seznámila se stavem jednotky. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Niebaura z 27. 1. 2020, č. 915-9/2020 a z jeho příloh bylo zjištěno, že se nebytový prostor o výměře 159,12 m? skládá z prodejny (117,33 m?), předsíně (4,95 m?), kuchyňky (1,79 m?), záchodu (1,75 m?), sprchy (2,13 m?), kanceláře (13,34 m?), příručního skladu (11,35 m?), chodby (6,48 m?). Podle protokolu o místním ohledání z 2. 6. 2021 sestává nebytová jednotka jen z osmi místností a výklenek, jenž je tvořen dvěma místnostmi ve tvaru písmene „E“ bez prostředního zubu, se nalézá za posuvnými dveřmi zabudovanými v nosné zdi o šířce 80 cm; v pravé části výběžku je zkosený strop s ohledem na schodiště vedlejší budovy.
Rozměr bez zkosené části je 5,99 m?. Další místnost je v pravém úhlu k té první, má rozměr 10,33 m?. Do výklenku je jediný přístup, a to prostřednictvím posuvných dveří z nebytového prostoru žalobců. Výklenek je součástí budovy, která je situována kolmo k budově, v níž se nachází hlavní obchodní prostor. Výklenek o výměře přibližně 17 m? náleží vedlejší budově a předmětem převodu coby součást jednotky nebyl. Žalovaná věděla, že výklenek je součástí sousední stavby (a tudíž nemohl být předmětem převodu jednotky jako její součást); výslovně však na to žalobce, kteří si nebytový prostor prohlédli, neupozornila.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že omluvitelným omylem o skutkových okolnostech (error facti) je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohl-li jednající rozpoznat skutečný stav věci ani poté, co by vyvinul obvyklou péči, kterou lze na něm požadovat.
Byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (skutečný stav), o omluvitelný omyl nejde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010).
Žalobci právní posouzení odvolacího soudu, že jako kupující nevyvinuli obvyklou péči při zjišťování kvantitativních parametrů předmětu převodu, tedy nešlo o omluvitelný omyl, zpochybnili procesně neregulérním způsobem. Závěr o tom, že při jednání o převodu nebytové jednotky postupovali – vzhledem ke konkrétním okolnostem – s obvyklou mírou opatrnosti, založili na vlastním hodnocení provedených důkazů, jehož výsledkem byla jiná skutková verze než ta, z níž odvolací soud vyšel a následně – v intencích výše označené judikatury
Nejvyššího soudu – podřadil pod příslušné právní normy. Dovolatelé tak napadli správnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Z toho, že žalobci na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Jelikož dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu