33 Cdo 4132/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v
Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.
s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 39/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 5
Cmo 115/2015-184, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 5 Cmo
115/2015-184, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 5 Cmo
115/2015-184, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v
Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. prosince 2014, č. j. 36
Cm 39/2013-152, jímž byl zrušen rozhodčí nález Mgr. Marka Landsmanna, rozhodce
se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, ze dne 24. 4. 2012, č. j. La
2696/10-37, tak, že žalobu o zrušení tohoto rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Při polemice s veškerými důvody,
které vedly soud prvního stupně ke zrušení rozhodčího nálezu, připustil, že
rozhodčí doložka obsažená v čl. 18 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém
úvěru ze dne 19. 11. 2008 přímo jmenuje rozhodce, kteří by měli spory účastníků
smlouvy rozhodovat, zároveň za možné rozhodce označuje i osoby, které nejsou
blíže identifikovány. Ve vztahu k nim svěřuje právo volby věřiteli, tj. žalované, a proto dospěl k závěru, že tato část rozhodčí doložky je ve smyslu §
41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatná. S vědomím závěrů
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014,
podle nichž takto sjednaná rozhodčí doložka je neplatná jako celek, uzavřel, že
neplatnost této části rozhodčí doložky nemá za následek její neplatnost jako
celku. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při řešení otázky
platnosti rozhodčí doložky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu vyjádřené v usneseních ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010,
ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014,
a (vědomě) v rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014. Má za to,
že v posuzovaném případě je rozhodčí doložka neplatná jako celek, jestliže sice
obsahovala určení počtu rozhodců, nikoli však určení konkrétního rozhodce,
který bude spor rozhodovat; výběr rozhodce (dvou jmenovitě uvedených, s tím, že
„pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci
funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto
náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze
seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“) byl svěřen do rukou
žalující strany. Rozhodnutí odvolacího soudu expressis verbis nerespektuje
závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33
Cdo 68/2014, které se vyjadřovalo k neplatnosti obsahově totožné rozhodčí
doložky, s určující úvahou, podle níž „netransparentnost určení jen některých
rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v
celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v
ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více
rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení
rozhodců (§ 41 obč.
zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků
rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by
závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.“
Dovolatelka dále rozsáhle rozvádí v dovolání další důvody, v nichž spatřuje
podklad pro svou argumentaci o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky ve smlouvě
s žalovanou. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla změnu, popř. zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, popř. zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen
„o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním
napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky platnosti
rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen
„zákon č. 216/1994 Sb.“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech
mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a
incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána
pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí
soud (rozhodčí smlouva).
Podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva
zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby
rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.),
je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzované věci vyšel odvolací soud z toho, že účastníci si v
rozhodčí doložce, která byla součástí smlouvy o revolvingovém úvěru č.
9100240608 ze dne 19. 11. 2008 (viz smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém
úvěru V16022008), sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů má v
jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců zde
uvedených, kterému žalobce doručí žalobu. Těmito rozhodci měli být JUDr. Eva
Vaňková, Mgr. Marek Landsmann. Pro případ, že žádný z nich nebude ochoten nebo
schopen funkci rozhodce přijmout, dohodly se smluvní strany na náhradním
způsobu určení rozhodce tak, že jediného rozhodce určí věřitel ze seznamu
advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčím nálezem ze dne 24. 4.
2012, č. j. La 2696/10-37, vydaným Mgr. Markem Landsmannem, bylo žalobkyni
uloženo zaplatit žalované 53.969,- Kč se specifikovanými úroky.
Rozhodčí doložka z 19. 11. 2008 sice explicitně jmenuje dva
rozhodce (fyzické osoby), ale v dalším se strany dohodly, že rozhodcem ad hoc
může být i advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčími
smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci
právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů
soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak
formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí
sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1, § 19
zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený
na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce
jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným
vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu
nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve
smyslu § 274 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 40 odst. c), f) zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže rozhodčí smlouva
(doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo
stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke
všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č.
216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v
případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně.
Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní)
neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany
dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.
(ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích
jmenovitě. Požadavek transparentnosti je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo
usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem
vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná [§ 31 písm. b),
c) zákona č. 216/1994 Sb.] a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat.
Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč.
zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení,
neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z
rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne (k tomu srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ze dne 29.
června 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2013).
Rozhodčí doložka obsažená v úvěrové smlouvě (v článku 18.
smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru) nevede k transparentnímu
výběru rozhodce pro danou věc (srovnej závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ve věci stejného
věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka, jakož i závěry
rozsudků ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, ze dne 9. října 2014,
sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo
4529/2014, rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a rozsudku
ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí, jež odporuje ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu