33 Cdo 4198/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně STAY ACTIVE INC. se sídlem Capital City, Independence Avenue, P. O.
BOX 1312, Victoria, Mahé, Republic of Seychelles, identifikační číslo
000093237, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4,
Voráčovská 937/14, proti žalovanému J. M., o zaplacení úroků z prodlení, vedené
u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 118 EC 391/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2013, č. j.
56 Co 33/2013-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2013, č. j. 56 Co
33/2013-137, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 15. června 2012, č. j. 118 EC 391/2011-97, v části zamítající
žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši nad 7,75 % ročně za dobu od 16. 6.
1995 do 30. 8. 2012, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
ročně z částky 13.965,- Kč od 16. 6. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (Moravská
leasingová a obchodní společnost s. r. o.), jako pronajímatelka, a I. R., jako
nájemce, uzavřeli dne 15. 7. 1996 smlouvu o finančním pronájmu (dále jen
„smlouva“) blíže specifikovaného videorekordéru. Nájemce se zavázal za pronájem
zaplatit první splátku ve výši 2.800,- Kč a dále uhradit 36 měsíčních splátek
po 399,- Kč. Ve smlouvě se žalovaný, jako ručitel, zavázal neprodleně uhradit a
zajistit všechny smluvní pohledávky, pokud tak neučiní nájemce sám. V čl. V
písm. b) všeobecných obchodních podmínek finančního pronájmu byla sjednána
smluvní pokuta do výše 1.000,- Kč za každé porušení smlouvy, splatná do jednoho
týdne po obdržení písemné výzvy k její úhradě. Nájemce pronajímatelce uhradil
jen 3.199,- Kč. Smlouvou ze dne 3. 8. 2011 postoupil Ing. Vilém Barták, správce
konkurzní podstaty úpadce Moravská leasingová a obchodní společnost s. r. o.,
pohledávky ze smlouvy ve výši 13.965,- Kč (dlužné měsíční splátky) a 1.000,- Kč
(smluvní pokuta) na VCB LTD, The registered Office of the Company is Suite 13,
First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahe,
Republic of Seychelles; ta je následně smlouvou ze dne 7. 5. 2009 postoupila
žalobkyni. Soud prvního stupně předně dovodil, že v posuzované věci je dána
mezinárodní příslušnost českých soudů (čl. 2 odst. 1 Nařízení rady /ES/ č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a že věc je třeba posoudit podle
českého práva, konkrétně podle § 548 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.). Jelikož žalobkyně neprokázala, že vyzvala
dlužníka I. R. (nájemce) ke splnění dluhu, dospěl k závěru, že nebyl splněn
zákonný předpoklad pro vznik povinnosti žalovaného (ručitele) plnit dluh za
dlužníka. Na rozdíl od žalobkyně měl totiž za to, že pouze žalobu podanou u
soudu, která byla dlužníku doručena, lze mít za výzvu ke splnění dluhu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 56 Co 33/2013-137,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni částku 14.965 se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z částky
13.965,- Kč od 31. 8. 2012 do zaplacení s tím, že v tom rozsahu, v jakém bude
tato povinnost splněna dlužníkem I. R., uložená mu platebním rozkazem Okresního
soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012, č. j. 133 EC 1734/2011-10, zanikne v
rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaného (výrok I.); ve zbývající napadené
části ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž doplnil o zjištění
učiněné z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 133 EC 1734/2011
(důkazu přípustného v odvolacím řízení ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), že žalobkyně sice podala dne 24. 8.
2011 u tohoto soudu proti dlužníku I. R. žalobu, ta mu však byla doručena (spolu s platebním rozkazem) teprve dne 29. 8. 2012 (tj. poté, co soud prvního stupně rozhodl proti žalovanému ručiteli v
dané věci). Protože i podle jeho názoru je třeba žalobu doručenou dlužníku do
vlastních rukou považovat za výzvu ke splnění dluhu ve smyslu § 548 odst. 1
obč. zák., vznikla žalovanému po vydání rozhodnutí soudem prvního stupně
povinnost dluh vedle dlužníka splnit. Byla-li žaloba doručena dlužníku dne 29. 8. 2012, následujícího dne mu vznikla (stejně jako ručiteli) povinnost ke
splnění dluhu. Jestliže tak neučinil, ocitnul se v prodlení se splněním dluhu
dnem 31. 8. 2012, který je rozhodný pro určení výše úroků z prodlení (nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.). Zatímco
rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu v rozsahu 14.965,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 13.965,- Kč od 31. 8. 2012 do
zaplacení změnil, v části, jíž byl zamítnut žalobní požadavek na úrok z
prodlení vyšší než 7,75 % ročně z částky 13.965,- Kč za dobu od 16. 6. 1995 do
30. 8. 2012, jej potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky počátku
prodlení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008. Namítá nesprávnost závěru, že dlužníku vznikla povinnost
zaplatit dlužnou částku v den, který následoval po dni doručení její výzvy k
uhrazení dluhu, v důsledku čehož odvolací soud určil nesprávně i výši úroků z
prodlení. Prosazuje, že splatnost jednotlivých splátek byla sjednána účastníky
smlouvy o finančním pronájmu ze dne 15. 7. 1996. Pouze pro zjednodušení
zažalovala úroky z prodlení až ode dne 16. 6. 1999, který byl ve smlouvě určen
jako konec pronájmu. K tomuto dni činil úrok z prodlení 12 % ročně z dlužné
částky, tj. dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou ve
smyslu v tu dobu účinného nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Z uvedených důvodů
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovanému uloží
povinnost zaplatit jí úrok z prodlení z částky 13.965,- Kč ve výši 12 % ročně
od 16. 6. 1999 do 30. 8. 2012, z částky 13. 965,- Kč ve výši 4,5 % ročně od 31. 8. 2012 do zaplacení s tím, že v tom rozsahu, v jakém bude tato povinnost
splněna dlužníkem I. R., uložená mu platebním rozkazem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 20. 8. 2012, č. j. 133 EC 1734/2011-10, zanikne v rozsahu tohoto
plnění povinnost žalovaného; současně požaduje náhradu nákladů řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s.
ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobkyně zpochybnila správnost určení počátku prodlení dlužníka I. R. se
splněním závazku uhradit cenu pronájmu a v důsledku toho i správnost stanovení
výše úroků z prodlení.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle § 548 odst. 1 obč. zák. ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej
dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Předpokladem vzniku ručitelovy povinnosti splnit závazek je výzva k plnění
učiněná vůči dlužníkovi. Teprve po této výzvě je ručitel povinen dluh splnit,
nesplní-li jej dlužník. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 27. 2. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 2410/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 83/2013, zformuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož
nelze oddělovat povinnost dlužníka k zaplacení jistiny od jeho povinnosti k
zaplacení příslušenství, pokud peněžitá pohledávka nebyla zaplacena včas. Ručí-
li proto ručitel za zaplacení peněžité pohledávky, zahrnuje jeho ručitelský
závazek i příslušenství spočívající v zákonném úroku z prodlení. Protože není
důvodu nevztáhnout tyto závěry na posuzovaný případ, je pro stanovení výše
úroků z prodlení určující, kdy se dlužník dostal do prodlení s plněním svého
peněžitého závazku.
Podle § 517 odst. 1 věty první, odst. 2 obč. zák. dlužník, který svůj dluh
řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého
dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,
není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z
prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Je-li doba splatnosti dohodnuta,
je dlužník povinen splnit dluh ve sjednané lhůtě. Jestliže dlužník nesplní včas
peněžitý dluh, vzniká mu povinnost poskytnout věřiteli vedle vlastního plnění
též úroky z prodlení. Tím dochází ke změně v obsahu závazkového vztahu
spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní - jistinu je
dlužník povinen splnit též závazek akcesorický - úroky z prodlení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 747/2011, dále
jeho rozsudky ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2410/2011, a ze dne 24. 3.
2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 83/2013 a č. 5/2006).
Výši úroků z prodlení stanoví ve smyslu § 517 odst. 2 části věty za středníkem
obč. zák. prováděcí předpis, jímž je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku
(dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“). Tato právní norma byla změněna s
účinností od 28. 4. 2005 nařízením vlády č. 163/2005 Sb.
Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005, výše
úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou
národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005
Sb. (čl. I), výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené
Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází
kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.
Podle článku II přechodného ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše
úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto
nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí
účinnosti tohoto nařízení. Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2006, mimo jiné uvedl, že podle článku II
nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí novou právní
úpravou, jen jestliže prodlení s plněním peněžitého dluhu nastalo ode dne 28.
4. 2005, a že výše úroků z prodlení, k němuž došlo do 27. 4. 2005, se řídí
dosavadními právními předpisy (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 940/2009, a jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 2567/12, jenž obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. IV. 1571/13,
odmítl). Výše úroků z prodlení se tedy v době do 27. 4. 2005 řídí v závislosti
na době, kdy se dlužník dostal do prodlení, tedy podle toho, kterým dnem měl
být dluh splněn, a činí dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní
bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Takto určená
výše úroků z prodlení se přitom nemění a platí po celou dobu trvání prodlení.
Pro stanovení výše úroků z prodlení je tudíž rozhodující den, kdy se dlužník
dostal do prodlení, a nikoli od kterého data věřitel úroky z prodlení požaduje
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo
213/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, č. sešitu 9, ročník 2000,
pod č. 94). Soud je přitom vázán podanou žalobou a nemůže přiznat úroky z
prodlení ve větším rozsahu, než který je žalobou uplatněn (§ 153 odst. 2 o. s.
ř.).
Jestliže je v dané věci součástí skutkového stavu zjištění, že věřitelka
(právní předchůdkyně žalobkyně) a dlužník (I. R.) ve smlouvě uzavřené dne 15.
7. 1996 sjednali lhůtu k plnění ve formě 36 měsíčních splátek po 399,- Kč (z
nichž poslední připadla na den 15. 6. 1999) a že dlužník svůj závazek nesplnil,
je nepochybné, že se dostal do prodlení před 28. 4. 2005; výše úroků z prodlení
se proto v posuzovaném případě řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění
účinném do 27. 4. 2005, a pro její určení je rozhodný závěr, kdy se dlužník
ocitl v prodlení s úhradou jednotlivých splátek za pronájem videorekordéru
sjednaných ve smlouvě. Právní názor odvolacího soudu, že úroky z prodlení bylo
možno přiznat až od 31. 8. 2012, kdy byla dlužníku doručena žaloba na zaplacení
dluhu, neobstojí, neboť dlužník se dostal do prodlení, jakmile v dohodnuté
lhůtě splatnosti neuhradil jednotlivé měsíční splátky. Žaloba podaná proti
dlužníku na zaplacení dluhu se sice považuje za písemnou výzvu ke splnění
dluhu, má však význam pouze z hlediska možnosti domáhat se plnění po ručiteli
(§ 548 odst. 1 obč. zák.); z hlediska počátku prodlení dlužníka je bez významu.
Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v
dotčeném rozsahu, dovolací soud jej v části, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1,
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2014
JUDr. Blanka M o u d
r á
předsedkyně senátu