ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a
soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. R.
Š., advokáta se sídlem Praha, Národní 961/25, proti žalované L. S., o zaplacení
152.855,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
13 C 550/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. prosince 2010, č. j. 22 Co 433/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne
1. března 2011, č. j. 22 Co 433/2010-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010, č. j. 22 Co
433/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2011, č. j. 22 Co
433/2010-174, se v části výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 18. února 2010, č. j. 13 C 550/2006-132, ve znění opravného
usnesení ze dne 22. června 2010, č. j. 13 C 550/2006-154, tak, že se zamítá
žaloba o zaplacení 53.975,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 11. 9.
2006 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 296.330,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že mu tuto částku dluží na odměně za právní zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 13 C
550/2006-132, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2010, č. j. 13 C
550/2006-154, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 136.550,- Kč s 9 %
ročním úrokem z prodlení od 11. 9. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5 % ročním úrokem
od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 10,5 % ročním úrokem z prodlení od 1. 1. 2008
do 30. 6. 2008, s 10,75 % ročním úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12.
2008, s 9,25 % ročním úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5 %
ročním úrokem z prodlení od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 do
zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a
to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do částky 98.880,- Kč
s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce zastupoval žalovanou v dále uvedených případech
(věc pod položkou 7. - nárok na zaplacení 60.900 Kč s příslušenstvím - byla
vyloučena k samostatnému řízení). Jelikož účastníci dohodu o smluvní odměně
neuzavřeli, náleží žalobci za poskytnuté právní služby mimosmluvní odměna podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen
„advokátní tarif“). Jednalo se o:
1. řízení ve věci určení vlastnického práva k podílu na nemovitosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 458/2003. Žalobce požadoval
35.403,- Kč, bylo prokázáno, že vykonal dva úkony právní služby, za něž mu
náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 500,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 1
advokátního tarifu); celkem mu bylo přiznáno 1.150,- Kč (včetně náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu - 2 x 75,- Kč, dále
jen „RP“). 2. řízení ve věci vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 16 C 15/2005. Žalobce požadoval 8.100,- Kč, bylo prokázáno, že
vykonal pět úkonů právní služby, za něž mu náleží odměna za jeden úkon právní
služby ve výši 1.000,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 3 písm. e/ advokátního tarifu);
celkem mu bylo přiznáno 5.375,- Kč (včetně 5 x 75,- Kč RP). 3. řízení ve věci vydání podílu na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 568/2005. Žalobce požadoval 23.602,- Kč, bylo
prokázáno, že vykonal dva úkony právní služby, za něž mu náleží odměna za jeden
úkon právní služby ve výši 500,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu);
celkem mu bylo přiznáno 1.150,- Kč (včetně 2 x 75,- Kč RP). 4. řízení ve věci vedené u katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu týkající se
nemovitosti čp. 2257. Žalobce požadoval 3.225,- Kč, bylo prokázáno, že vykonal
tři úkony právní služby, za něž mu náleží odměna za jeden úkon právní služby ve
výši 500,- Kč (§ 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu); celkem mu bylo přiznáno
1.725,- Kč (včetně 3 x 75,- Kč RP). 10. řízení ve věci zaplacení 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Nymburku pod sp. zn. Ro 639/2005. Žalobce požadoval 31.300,- Kč, bylo
prokázáno, že vykonal tři úkony právní služby, za něž mu náleží odměna za jeden
úkon právní služby ve výši 7.750,- Kč (§ 7 advokátního tarifu); celkem mu bylo
přiznáno 23.475,- Kč (včetně 3 x 75,- Kč RP). 12. řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 540/2005. Žalobce požadoval 108.550,- Kč (z
toho mimosmluvní odměnu za sedm úkonů právní služby po 13.250,- Kč v celkové
výši 92.750,- Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 525,- Kč a cestovné ve výši
1.300,- Kč) a 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, bylo prokázáno, že
vykonal šest úkonů právní služby, za něž mu náleží odměna za jeden úkon právní
služby ve výši 13.000,- Kč (§ 7 a § 8 odst.
1 advokátního tarifu při hodnotě
podílu na nemovitosti 3,100.000,- Kč); celkem mu bylo přiznáno 78.450,- Kč
(včetně 6 x 75,- Kč RP) a 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek; do částky
16.125,- Kč byla žaloba zamítnuta (tj. 14.825,- Kč odměna a RP, 1.300,- Kč
cestovné). V případě položek 5., 6., 8., 9., 11., 13. 14. a 15. bylo žalobě zcela
vyhověno, tj. žalobci byly přiznány částky 1. 300,- Kč, 12.325,- Kč, 6.125,-
Kč, 1.150,- Kč, 1.150,- Kč, 3.225,- Kč, 1.150,- Kč a 17.825,- Kč (všechny s
příslušenstvím). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla povinna žalobci za poskytnuté
právní služby zaplatit na mimosmluvních odměnách a náhradách celkem 158.550,-
Kč. Při zohlednění již zaplacené zálohy 22.000,- Kč jí zbývá uhradit 136.550,-
Kč s úroky z prodlení od 11. 9. 2006 do zaplacení (§ 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). V
rozsahu 98.880,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince
2010, č. j. 22 Co 433/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března
2011, č. j. 22 Co 433/2010-174, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I. změnil tak, že žalobu do částky 53.975,- Kč s blíže specifikovanými
úroky z prodlení zamítl, jinak je v tomto výroku v rozsahu uložené platební
povinnosti 82.575,- Kč s příslušenstvím potvrdil; ve výroku II. zamítajícím
žalobu do částky 98.880,- Kč s příslušenstvím je potvrdil a současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se
však částečně s jeho právním posouzením věci. Ohledně položek 1., 2. a 12. dospěl k odlišnému závěru, že odměnu, na niž advokátovi vznikl nárok ve smyslu
§ 730 obč. zák., je třeba přiznat podle vyhlášky 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška 484/2000 Sb.“); v těchto
sporech totiž soud pravomocně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a
z těchto rozhodnutí je nutno v posuzovaném případě vycházet. Jelikož ve sporu
pod položkou 1. soud prvního stupně přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve
výši 10.225,- Kč a odvolací soud ve výši 5.075 Kč, náleží žalobci v této věci
odměna za poskytnuté právní služby v celkové výši 15.300,- Kč (nikoliv pouze
1.150,- Kč). Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního
stupně ohledně této položky tak, že žalobci přiznal (kromě částky 1.150,- Kč)
dalších 14.150,- Kč (s příslušenstvím), a potvrdil jej tudíž v rozsahu 20.103,-
Kč s příslušenstvím. Protože ve sporu pod položkou 2.
soudy přiznaly žalované
náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.100,- Kč, odvolací soud ve vztahu k
této položce změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím
žalobě v rozsahu 5.375,- Kč tak, že ji zamítl do 275,- Kč s příslušenstvím, a
ve výroku zamítajícím žalobu v rozsahu 2.725,- Kč rozhodnutí potvrdil. Co se
týče položky 12., odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobci
náleží odměna (včetně RP) za zastupování žalované v řízení vedeném u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 540/2005 nikoli ve výši 78.450,- Kč, ale ve
výši 10.600,- Kč, neboť tato částka byla žalované přiznána na náhradě nákladů
řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a advokátního tarifu. Odvolací soud tudíž
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě (v rozsahu
78.450,- Kč s příslušenstvím) změnil tak, že žalobu zamítl do 67.850,- Kč s
příslušenstvím; v zamítavém výroku ve vztahu k této položce rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž ohlásil, že jej
napadá v plném rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích. Přípustnost dovolání opírá
o § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. K řešení nastoluje otázku, zda při
stanovení mimosmluvní odměny advokáta za poskytnuté právní služby je třeba
aplikovat advokátní tarif, nebo vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou odvolací soud
nesprávně použil u položek 1., 2., a 12. Má za to, že uvedenou vyhlášku soudy
aplikují pouze v případě, rozhodují-li o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
řízení (§ 151 o. s. ř.). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že u položek 1., 3.,
6., 10., 12., a 15. stanovil mimosmluvní odměnu z tarifní hodnoty podle § 9
odst. 1 advokátního tarifu, ačkoli měl vyjít z obvyklé ceny věcí (vyplývající
ze znaleckých posudků či plnění ve smlouvách), jež byly předmětem jednotlivých
sporů (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k
tomu oprávněnou při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 2 písm. a/ o. s. ř., se Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Každé podání, tedy i dovolání, posuzuje soud podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Ač žalobce v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v
plném rozsahu, z obsahového vylíčení dovolacích námitek je jednoznačné, že
proti správnosti právních závěrů týkajících se položek 4., 5., 8., 9., 11., 13. a 14. žádné výhrady nevznáší. I kdyby tak učinil, nebyl by k tomu (až na
položku 4.) subjektivně oprávněný. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž
žalobě do částek 1.300,- Kč (položka 5.), 6.150,- Kč (položka 8.), 1.150,- Kč
(položka 9.), 1.150,- Kč (položka 11.), 3.225,- Kč (položka 13.) a 1.150,- Kč
(položka 14.) zcela vyhověl (včetně příslušenství), pak svým rozhodnutím
žalobci žádnou újmu nezpůsobil. Dovolání by tudíž nebylo v tomto rozsahu
přípustné. Obdobný závěr se vztahuje i na položky 6. a 15., ohledně nichž bylo
žalobě v rozsahu částek 12.325,- Kč a 17.825,- Kč s příslušenstvím zcela
vyhověno. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o více
samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (uvedených pod položkami 1. až 6. a 8.
až 15.), a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a
že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 113/98 a SJ
9/2000). Navíc odvolací soud nejen částečně změnil žalobě vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně, ale i částečně potvrdil jeho výrok žalobu
zamítající (a došlo tak k tzv. rozštěpení uplatněných práv); bylo proto třeba
posuzovat přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku
odvolacího soudu, týkajícím se rozštěpených nároků samostatně (srovnej Drápal,
L., Bureš. J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, str. 1888). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost,
že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím
50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože potvrzujícím ani
měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu (jimiž bylo rozhodnuto o odměně
advokáta za vykonané úkony právní služby ve věcech pod položkami 1., 2., 3. a
10.) nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč, je
přípustnost dovolání proti těmto výrokům vyloučena § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (okolnost, že součet těchto plnění přesahuje částku 50.000,- Kč, je
bezvýznamná). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl (§ 243b
odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně
změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že v rozsahu
53.975,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Žalobce v dovolání nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval
pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vylíčen. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tak
je tomu tehdy, posoudil-li soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalobce namítá nesprávnost právního závěru, že mu u nároku pod položkou 12. přísluší za právní služby, které poskytl žalované při zastupování v řízení před
soudem, mimosmluvní odměna ve výši náhrady nákladů řízení, kterou soud
pravomocně přiznal žalované podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a nikoli podle
advokátního tarifu. V dovolání nebylo zpochybněno, že mezi účastníky jde o vztah založený smlouvou
příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.) a že si účastníci nesjednali smluvní odměnu. Zpochybněno nebylo ani zjištění, že žalobce, který zastupoval žalobkyni ve věci
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod
sp. zn.
14 C 540/2005, vykonal v tomto řízení šest úkonů právní služby a že
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 14 C 540/2005-102,
přiznal žalované vůči druhému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
ve výši 10.600,- Kč sestávající z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§
5písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 600,-
Kč (4 x RP po 75,- Kč a 1 x 300,- Kč - § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v
aktuálním znění). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV ÚS 763/05, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uzavřel,
že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem je nutno posuzovat podle
příslušných ustanovení vyhlášky 177/1996 Sb., což je výslovně uvedeno v § 1
odst. 1 tohoto právního předpisu. Vyhláškou č. 484/2000 Sb. - jak ostatně
vyplývá již z jejího názvu - se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení. To znamená, že soud tento právní předpis aplikuje
tehdy, přiznává-li klientovi advokáta jako účastníku řízení právo na náhradu
nákladů řízení proti jinému účastníkovi řízení; pak podle § 1 odst. 2
advokátního tarifu platí, že výši odměny advokáta určí podle ustanovení o
mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Odměna advokáta (za
poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být
smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s
klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu. V daném případě, kdy odměna advokáta nebyla mezi účastníky sjednána, náleží
žalobci mimosmluvní odměna ve smyslu § 6 odst. 1 advokátního tarifu, která se
stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle
počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Skutečnost, že v
případě položky 12. proběhlo soudní řízení, v němž soud rozhodoval o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, je nerozhodná. Jestliže odvolací soud přiznal žalobci odměnu advokáta podle vyhlášky 484/2000
Sb., je jeho právní posouzení věci v rozporu s výše uvedenou judikaturou a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn
opodstatněně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu 53.975,-
Kč s příslušenstvím zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1
část věty za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.). Mimo rámec přípustného
dovolacího přezkumu Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že k otázce
„ocenitelnosti“ předmětu poskytnuté právní služby se vyslovil v již zmiňovaném
rozsudku ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, a v rozsudku ze dne 31.
3. 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001; v nich dospěl k závěru, podle něhož
zastupoval-li advokát klienta v řízení o určení, zda tu je právní vztah nebo
právo, považuje se za tarifní hodnotu částka 10.000,- Kč (§ 9 odst. 3
advokátního tarifu) pouze tehdy, jde-li o určení práva k věci penězi
neocenitelné; jinak je na místě aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodně v konečném rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu