ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v
Praze 1, Purkyňova 2, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Jaroslavem
Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o zaplacení částky
3,281.875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 40 C 107/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. dubna 2007, č. j. 54 Co 257/2006-143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 62.124,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Petra Pečeného, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2.
s 1,5 % úrokem měsíčně od 2. 2. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (jeho předchozí - žalobu rovněž zcela zamítající - rozsudek ze dne 8.
listopadu 2004, č. j. 40 C 107/2004-31, byl usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 31. května 2005, č. j. 54 Co 43/2005-54, zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neunesl důkazní
břemeno ohledně smlouvy o půjčce, když nebyl schopen předložit její originál, a
místo něho předložil jen notářsky ověřenou fotokopii.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 54 Co 257/2006-143,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci 3,281.875,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 2. 2. 2003 do
zaplacení, s tím, že nad rámec přiznaného úroku z prodlení zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování důkazů výslechem účastníků
řízení, fotokopií smlouvy o půjčce, a po doplnění dokazování výslechem svědků
Z. Š. a G. G. vzal za prokázané, že žalobce vložil na blíže specifikovaný
bankovní účet žalovaného (nepoužívaný k podnikatelským účelům) dne 11. 1. 2002
částku 2,000.000,- Kč a dne 23. 1. 2002 částku 1,000.000,- Kč, přičemž důvodem
byla smlouva o půjčce, kterou účastníci uzavřeli. Peníze pocházely od svědka Z.
Š., který je půjčil žalobci za účelem poskytnutí půjčky žalovanému. Nechtěl je
totiž půjčit přímo žalovanému, kterého neznal. Svědek zároveň poskytl žalobci
formulář s textem smlouvy o půjčce. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem, že
notářsky ověřená fotokopie není způsobilým důkazem na rozdíl od originálu
smlouvy. Na základě § 125 a § 134 o. s. ř., v situaci, kdy žalovaný nepopřel
pravost této soukromé listiny, nýbrž jen její správnost, uzavřel, že ani
originál smlouvy (při popírání správnosti jejího obsahu) by k prokázání tvrzení
o uzavření smlouvy nestačil. Vycházeje z výpovědí žalobce, svědka Šoustala,
fotokopie smlouvy o půjčce a z prokazatelného vkladu peněz na účet žalovaného
odvolací soud uzavřel, že tyto důkazy tvoří logický a souvislý celek a vedou
jednoznačně k závěru o existenci smlouvy o půjčce. Jestliže byl prokázán vklad
žalobce na nepodnikatelský účet žalovaného bylo na žalovaném, aby prokázal, že
šlo o jeho finanční prostředky a nikoliv žalobce. Odvolací soud odůvodnil, proč
neučinil žádná zjištění z výpovědi svědkyně G. G. a proč nepovažuje za
hodnověrnou výpověď žalovaného. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný
v dohodnuté době půjčku nevrátil a je v prodlení. Důkazy navržené žalovaným
neprovedl z části proto, že byly uplatněny po lhůtě, kterou ke koncentraci
řízení určil soud prvního stupně usnesením ze dne 3. dubna 2006, č. j. 40 C
107/2004-97 (tudíž k nim nelze podle § 118c odst. 1 o. s. ř. přihlížet), a z
části proto, že – ač byly navrženy včas - je nepovažoval za významné. Směřovaly
totiž k prokázání jeho tvrzení, že měl dostatek peněz a nepotřeboval si od
nikoho půjčovat, popř. ke skutečnostem blíže neoznačeným či pro věc
nerozhodným.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění platném do 30. 6. 2009 -
dále jen „o. s. ř.“, odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy
rozborem účtu č. 491 za sledované období, výkazem zisku a ztrát firmy Alae
Lupuli k 31. 12. 2000, přiznáním daně z příjmu za rok 2000 a 2001, výpisem z
účtu č. 311000, dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Modřanech,
výpisem z účtu č. 37905, výpisy z dalších účtů, potvrzením o úhradě ceny za
byt, výslechem daňového poradce Ing. J., účetnictvím žalovaného z let 2000 a
2001, smlouvou mezi žalobcem a firmou MOIRA, potvrzením banky o osobě s
podpisovým právem k podnikatelskému účtu žalovaného a účtům firmy MOIRA k
prokázání tvrzení, že měl dostatek peněz a nemusel si půjčovat. Současně
namítá, že odvolací soud zopakoval dokazování, ačkoliv nebyly splněny podmínky
podle § 118c odst. 2 o. s. ř. Zásadní výhrady vznáší vůči hodnocení výpovědí
svědkyň K. B. a G. G., jakož i zjištění učiněných z výpovědi svědka Z. Š., ze
které odvolací soud „mylně“ zjistil, že si žalobce od něj půjčil 3,000.000,-
Kč; opakovaný výslech tohoto svědka přitom nebyl jako nový důkaz vůbec
uplatněn. Dovolatel nezpochybňuje, že žalobce vložil na jeho účet v lednu 2002
spornou částku. Žalobci se ovšem nepodařilo prokázat, že právním důvodem plnění
byla smlouva o půjčce. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na zjištěních,
která učinil z kopie smlouvy o půjčce ze dne 23. 1. 2002, vyšel z důkazu, jenž
nebyl způsobilý (na rozdíl od originálu) prokázat uzavření smlouvy o půjčce;
žalobce tedy neunesl důkazní břemeno o této skutečnosti a soud prvního stupně
žalobu správně zamítl. Závěrem dovolání se žalovaný pozastavuje nad tím, že v
průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení senátu, přičemž tato změna
mohla mít vliv na hodnocení provedených důkazů. S tímto odůvodněním žalovaný
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přestože dovolatel mimo dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) konkrétní výhrady vůči tomu, jaký právní
předpis soud aplikoval, nebo že jej nesprávně vyložil, popřípadě že ze
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, jeho dovolání postrádá. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitkou, že soudem nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, resp. že jím
navrhované doplnění dokazování bylo odvolacím soudem shledáno nadbytečným a že
provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, uplatnil dovolatel dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v
rozporu s § 120 o. s. ř.
nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich
prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a
soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní
břemeno. Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem
navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu
podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 33
Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76). V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení
existence půjčky nezjišťoval (viz listinný důkaz, výslechy účastníků a svědků),
případně že skutkové zjištění v tomto směru neučinil (odvolací soud vzal za
prokázané, že žalobce žalovanému částku 3,000.000,- Kč složil na jeho bankovní
účet z titulu uzavřené smlouvy o půjčce). Okolnost, že odvolací soud neprovedl
všechny důkazy, které žalovaný v průběhu řízení navrhl, sama o sobě shora
zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. Jestliže k půjčce dochází na základě
smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje
vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§ 657 obč. zák.), pak ve sporu o vrácení
půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že s žalovaným dlužníkem uzavřel
smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a
včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o
půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto
skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný
pod C 946/13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Je potřebné zdůraznit,
že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat
k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním
slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž
ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než
účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění
skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je
zřejmé, že odvolací soud rozhodl, že důkazy rozborem účtu č. 491 za sledované
období, výkazem zisku a ztrát firmy Alae Lupuli k 31. 12. 2000, přiznáním daně
z příjmu za rok 2000 a 2001, výpisem z účtu č. 311000, dodatečnými platebními
výměry Finančního úřadu v Modřanech, výpisem z účtu č. 37905, výpisy z dalších
účtů, potvrzením o úhradě ceny za byt, výslechem daňového poradce Ing.
J.,
účetnictvím žalovaného z let 2000 a 2001, smlouvou mezi žalobcem a firmou
MOIRA, potvrzením banky o osobě s podpisovým právem k podnikatelskému účtu
žalovaného a účtům firmy MOIRA neprovede, za situace, kdy okolnosti rozhodné
pro posouzení věci již měl za prokázané a navržené důkazy nebyly z hlediska své
závažnosti a věrohodnosti způsobilé zjištěný skutkový stav zvrátit. Nejvyšší
soud je proto přesvědčen, že neprovedl-li odvolací soud žalovaným navržené
důkazy k prokázání, že jeho ekonomická situace nevyžadovala půjčku od třetí
osoby, učinil tak za situace, kdy tyto důkazy byly pro závěr o existenci
smlouvy o půjčce a závazku žalovaného půjčenou částku vrátit nadbytečné. Žalovaným namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří. Pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění,
a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. K námitce dovolatele o provedení důkazu fotokopií listiny je třeba uvést, že
občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět
důkaz pouze originály listin. Ustanovení § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob
provádění důkazu listinou a § 123 o. s. ř., na něž dovolatel rovněž odkazoval,
které dává účastníkům právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům,
které byly provedeny, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz
provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1
Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod
číslem 64) konstatoval, že podle ustanovení § 125 o. s. ř. mohou za důkaz
sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i
když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než
jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné
důvody, neměl při dokazování spokojit s fotokopií listiny, nelze takový postup
prohlásit za postup odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit
průkaznost provedeného důkazu. V řízení měl žalobce, dovozující z kopie listiny
(smlouvy) ze dne 23. 1. 2002 pro sebe příznivé právní důsledky (právo na
vrácení půjčky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu
této soukromé listiny, kterou předložil k důkazu, zejména povinnost žalovaného
vrátit částku 3,000.000,- Kč. Jestliže k prokázání tvrzení o uvedené povinnosti
žalovaného předložil fotokopii smlouvy ze dne 23. 1. 2002, jejíž správnost
žalovaný popřel, pak došlo k přenosu důkazního břemene na žalobce. Bylo na něm,
aby jinými důkazními prostředky (§ 125 o. s. ř.) prokázal pravdivost svého
tvrzení. Těmito důkazy byly výpovědi žalobce a svědka Zdeňka Šoustala. Jejich
hodnocení soudem vyznělo v závěr, že dokazování potvrdilo pravdivost skutkových
tvrzení žalobce, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce částky
3,000.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do 1. 2. 2003.
Výhradou vůči postupu odvolacího soudu, který zopakoval důkazy provedené před
soudem prvního stupně, a na tomto základě dospěl k odlišnému závěru o skutkovém
stavu věci a právnímu posouzení věci, vylíčil dovolatel opět dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud zato, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se
odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám
provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení
důkazu. Jinými slovy řečeno, z § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá
povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný
způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že odvolací soud je
povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako
celek (srovnej obdobně Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1133 s.). V případě, že
by odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto by se od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, zatížil by odvolací řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byl by tím
dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud
postupoval správně, jestliže zopakoval důkazy provedené před soudem prvního
stupně, pokud z nich hodlal učinit odlišné skutkové závěry; přes provedenou
koncentraci řízení totiž nešlo o nepřípustné (nové) důkazy podle § 118c odst. 2
o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo
jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 a odst. 2 písm a) o. s. ř. správné. Dovolací soud se blíže nezabýval poznámkou dovolatele, jíž si kladl otázku „z
jakého důvodu došlo v průběhu odvolacího řízení ke změně obsazení senátu a zda
se tato skutečnost mohla projevit na hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho
rozhodnutí“; obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) totiž nejde o konkrétní výhradu
založenou na § 229 odst. 1 písm. e) ani f) o. s. ř., tj. že ve věci rozhodoval
vyloučený (blíže označený) soudce nebo že soud byl nesprávně (v rozporu s
rozvrhem práce) obsazen. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebyly namítány a jejich existence
nevyplývá ani z obsahu spisu. Výhradou, že odvolací soud vyšel z nesprávného skutkového závěru, že žalobce
peníze, které mu půjčil, získal formou půjčky od svědka Z. Š., uplatňuje
žalovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu
soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění, že žalobce
půjčil žalovanému částku 3,000.000,- Kč se splatností 1. 2. 2003.
Tvrzení žalovaného, že tuto částku žalobci nepůjčil svědek Z. Š., nebylo
způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů
vztahujících se k otázce existence smlouvy o půjčce mezi účastníky, navíc
nebylo pro právní posouzení věci podstatné.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže
dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek
svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit
správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst.
2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10
odst. 3 § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 51.470,- Kč, paušální
částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši
300,- Kč, a 20 % DPH ve výši 10.354,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. března 2010
JUDr.
Václav D u d a, v. r.
předseda senátu