33 Cdo 4412/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně CF FLOP s. r. o. se sídlem Brno-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11,
identifikační číslo: 646 08 565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Marcelou
Urbanovou, advokátkou se sídlem Opava, Nákladní 895/41, o zaplacení 792.800,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 49/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května
2011, č. j. 11 Co 141/2011-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co
141/2011-120, ve výroku I., jímž byl ve výrocích II. a III. potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Opavě ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 49/2009-68, a ve
výroku III. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Opavě
ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 49/2009-68, ve výroku II. zamítajícím žalobu
o zaplacení částky 792.800,- Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III., se
zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co
141/2011-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil
(výrok I.), odvolací řízení „ve vztahu k odstavci I. výroku“ zastavil (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 9. 2. 1994 T. V. (pronajímatelka) uzavřela s žalovanou (nájemkyní) smlouvu o nájmu domu v O., N. O. Nájemné za užívání nemovitosti bylo sjednáno ve výši 250.000,- Kč ročně. Pro
případ pozdní úhrady nájemného se žalovaná zavázala zaplatit pronajímatelce
smluvní pokutu ve výši 100,- Kč za každý den prodlení (čl. II smlouvy). V
dodatku č. 1 připojeném ke smlouvě se smluvní strany dohodly na změně smlouvy v
čl. II tak, že nezaplatí-li žalovaná nájemné, je povinna zaplatit
pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení. V
listině označené jako dlužní úpis žalovaná potvrdila, že ke dni 30. 4. 1997
dluží T. V. ze smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 9. 2. 1994 částku 445.000,-
Kč (dluh včetně smluvní pokuty), a zároveň se zavázala tento dluh dne 30. 6. 1997 zaplatit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 10. 1998 postoupila
T. V. žalobkyni pohledávku ve výši 445.000,- Kč vůči žalované, jakož i další
pohledávky (s příslušenstvím a smluvními pokutami) z titulu neplnění smlouvy o
nájmu nemovitosti z 9. 2. 1994, včetně těch, které vzniknou i v budoucnu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2000, č. j. 22 C 210/99-97,
který nabyl právní moci dne 17. 2. 2001, byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 429.500,- Kč s příslušenstvím představující dluh na
nájemném vyplývající z uznávacího prohlášení ze dne 28. 4. 1997 (žalobu v
rozsahu 15.500,- Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu vzala
žalobkyně zpět). Žalovaná dluh na nájemném neuhradila. Na základě těchto
skutkových zjištění odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k
právnímu závěru, že ujednání v dodatku č. 1 o smluvní pokutě ve výši 1.000,- Kč
za každý den prodlení odporuje dobrým mravům a je tudíž neplatným právním
úkonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že smluvní pokuta
1.000,- Kč denně zajišťující závazek žalované ve výši 250.000,- Kč ročně sice
představuje 0,4 % ročního nájemného za jeden den prodlení, ovšem ročně činí 146
% zajištěného závazku. Za této situace, kdy smluvní pokuta přemrštěně převyšuje
výši možné škody vzniklé žalobkyni porušením zajištěné povinnosti a kdy
neplacení nájemného již bylo sankcionováno úrokem z prodlení pravomocně
přiznaným soudním rozhodnutím, jeví se sjednaná sazba smluvní pokuty vůči
zajištěnému závazku nepřiměřeně vysoká. Protože ujednání obsažené v dodatku ke
smlouvě o nájmu nemovitosti je oddělitelné od zbylého textu této smlouvy, jde
pouze o částečnou neplatnost (§ 41 obč. zák.). Ujednání v čl. II.
smlouvy o
smluvní pokutě ve výši 100,- Kč za každý den prodlení se zaplacením nájemného
posoudil odvolací soud jako platný právní úkon a žalobu v rozsahu 88.200,- Kč s
příslušenstvím (smluvní pokuta 100,- Kč denně za dobu od 1. 10. 2006 do 28. 2. 2009) shledal opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatnila v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost závěru, že smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč denně z dlužného
nájemného je v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí
Nejvyššího soudu, z nichž cituje, prosazuje, že odvolací soud pochybil,
usuzoval-li na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové výše, jež je
zapříčiněna dlouhodobým prodlením žalované se splněním zajišťované povinnosti.
Namítá, že se soudy nepřípustně dopustily moderace smluvní pokuty ve smyslu §
301 obchodního zákoníku, pokud dovodily, že ujednání o smluvní pokutě ve výši
1.000,- Kč denně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a současně shledaly
platným původní ujednání o smluvní pokutě ve výše 100,- Kč a přiznaly jí
smluvní pokutu jen ve výši 88.200,- Kč. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu
navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963
Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší
soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o. s. ř.); ten je dán tím, že otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska rozporu její výše s dobrými mravy odvolací soud nevyřešil v souladu s
tím, co vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího
určení.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné
dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být
sjednána v neomezené výši.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn.
3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 8, ročník
1997, pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít
dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v
souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti
ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce
smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). K otázce přiměřenosti
smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srovnej
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne
26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp.
zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne
31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že pro posouzení, zda
je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., nestanoví zákon,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon
výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však
sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako
neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být
zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána,
charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního
závazku a smluvní pokuty, apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní
pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše
smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle
by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuta plnit.
Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Na nepřiměřenost smluvní
pokuty usoudil - stejně jako soud prvního stupně - především z její celkové
výše; tomu nasvědčuje skutečnost, že při své úvaze vyšel z procentuálního
vyjádření poměru výše smluvní pokuty za roční prodlení vůči zajištěnému závazku
ze smlouvy o nájmu. Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 146 % dlužné
částky 250.000,- Kč (tj. o 115.000,- Kč převyšuje částku ročního nájemného), je
nepřiměřeně vysoká. Zohlednil sice, že prodlení s úhradou nájemného bylo
sankcionováno přiznaným úrokem z prodlení, zároveň však zcela pominul
okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. Pronajímatelka přenechala
žalované k užívání celý dům, aniž byly sjednány pravidelné měsíční platby
nájemného. Smluvní pokuta tak měla nepochybně motivovat žalovanou k včasné
úhradě nájemného sjednaného za delší časové období. Denní sazbu smluvní pokuty
korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní
pokuta ve výši 0,4 % denně z neuhrazeného dluhu je přiměřená zajišťované
povinnosti žalované. Zcela bez povšimnutí ponechal, že žalovaná z dlužného
nájemného nic nezaplatila, i když jí byla platební povinnost uložena
pravomocným soudním rozhodnutím; přitom dluh mohl být hrazen i postupně a mohl
tak být snižován základ, z něhož byla smluvní pokuta vypočítávána. Za této
situace argument odvolacího soudu (převzatý od soudu prvního stupně), že
žalovaná již byla postižena za prodlení sankčními úroky, nemůže sám o sobě vést
k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč denně a převážit
nad dalšími rozhodnými - výše uvedenými - okolnostmi.
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,4% z dlužné částky za
každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání
o smluvní pokutě není proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné podle § 39 obč.
zák. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní
pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné
pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými
mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze
dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne
23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze
dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo
2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000).
Žalovaná se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré
mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by
svou povinnost zaplatit nájemné splnila v co nejkratší době.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve věci samé
zrušil (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení); jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu