33 Cdo 4434/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
Ing. J. K., CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v
Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Františkem
Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2/74, o zaplacení 15.591,33
EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C
71/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
února 2007, č. j. 11 Co 482/2006-187, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 11 Co
482/2006-187, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. listopadu
2004, č. j. 30 C 71/2001-113, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
7 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
prosince 2002, č. j. 30 C 71/2001-54, zastavil řízení o zaplacení částky 7.006
DEM, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 15.591,33 EUR
(odpovídající hodnotě 30.494 DEM) s blíže specifikovaným příslušenstvím, neboť
dospěl k závěru, že ji žalobci dluží z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. 6.
1998, přesto, že uvedeného dne žalobce žalovanému spornou částku neposkytl.
Předmětem „půjčky“ tak byl dluh podle smlouvy o půjčce z roku 1994.
Usnesením ze dne 22. května 2003, č. j. 17 Co 288/2003-67, Městský soud v Praze
zrušil shora citovaný rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k
dalšímu řízení. Důvodem kasačního usnesení byl nesprávný závěr o platnosti
smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 1998 v situaci, kdy „k takové smlouvě nedošlo“.
Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, zda ujednání ze dne 18. 6.
1998 nezastíralo jiný právní úkon, např. smlouvu o novaci závazku, jímž si
smluvní strany dohodly nové podmínky plnění podle smlouvy o půjčce z roku
1994. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále opět jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 30 C 71/2001-113, žalobu o zaplacení částky
15.591,33 EUR s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Uzavřel, že smlouva ze dne 18. 6. 1998 není platnou smlouvou
o půjčce ani (z důvodu neurčitosti) platnou smlouvou o novaci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 11 Co 482/2006-187,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Na základě
jeho skutkových zjištění, zejména že smlouva ze dne 18. 6. 1998 navazovala na
smlouvu o půjčce ze 14. 7. 1994, že žalovaný „do té doby v určité výši dle
smlouvy z r. 1994 plnil“, že peníze byly poskytnuty z prostředků matky žalobce
a na její účet bylo částečně spláceno, se ztotožnil se závěrem, že smlouvou z
18. 6. 1998 měl být zastřen jiný právní úkon, neboť uvedeného dne nedošlo k
předání sporné částky 46.000,- DEM. Tvrdil-li žalobce, že zastřeným právním
úkonem měla být kumulativní novace podle § 516 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), pak neunesl důkazní břemeno o dohodě o změně závazku ze smlouvy
ze dne 14. 7. 1994.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. .ř.“), odvolacímu
soudu v prvé řadě vytýká nesprávné právní posouzení věci. Obsah smlouvy ze dne
18. 6. 1998 chybně vyložil. Jejím účelem bylo zamezit promlčení dluhu
žalovaného ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 7. 1994, který byl splatný 14. 7. 1995, avšak žalovaný dluh zcela nesplatil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou
interpretaci § 41a obč. zák. ve spojení s § 35 odst. 2 obč. zák. Smlouva ze dne
18. 6. 1998 měnila původní smlouvu ze dne 14. 7. 1994; nešlo tedy o
disimulovaný právní úkon, nýbrž o dohodu o nové splatnosti půjčky. Na základě
nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, má zato, že
při posuzování právního úkonu nelze hodnotit jen jeho formální stránku, ale je
potřeba zohlednit i vůli účastníků právního vztahu a předvídatelnost
nepříznivých následků, jestliže se podle svých projevů nebudou chovat. Právní
úkon ze dne 18. 6. 1998 měly soudy posuzovat nikoliv podle jeho názvu, nýbrž
podle obsahu. Neměli přitom přehlédnout, že žalovaný poskytl žalobci částečné
plnění, což dokládá, že i on chápal listinu z 18. 6. 1998 jako dohodu o
„odložení splatnosti původního dluhu“. Za této situace není srozuměn se
závěrem, že neprokázal dohodu o novaci závazku. Přes shora řečené se nadále
domnívá, že smlouva ze dne 18. 6. 1998 je platnou smlouvou o půjčce. V době
jejího uzavření již měl žalovaný částku 46.000,- DEM k dispozici, přičemž se
zavázal ji vrátit v dohodnutých splátkách. Dovolatel namítá, že se mu nedostalo
poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. S tímto odůvodněním navrhl zrušení
dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší
soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura
pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně
z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá
ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit
ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce ke způsobu, jakým odvolací soud
vyložil obsah dohody ze dne 18. 6. 1998, označované jako nesouhlas s právním
posouzením věci, ve skutečnosti jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 3 o. s. ř., byť v sobě samozřejmě zahrnují námitku nesprávného
použití § 35 odst. 2 obč. zák. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s.
ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Skutkový závěr, že nebyla prokázána existence dohody o změně závazku podle
smlouvy ze dne 14. 7. 1994, odvolací soud čerpal z listiny ze dne 18. 6. 1998. Pominul však účastnickou výpověď žalobce u jednání dne 3. 5. 2002, z níž
vyplynulo, že podle smlouvy z roku 1994 žalovaný „splatil pouze 2.500,- DEM, a
proto, že splatnost této půjčky se blížila ke konci, uzavřeli (…) v roce 1998
novou smlouvu o půjčce, jejímž předmětem se stal dluh z prvé půjčky. (…) Při
uzavírání této nové smlouvy o půjčce, při které již fakticky žádné peníze
předány nebyly, byl dohodnut další splátkový kalendář…“. S touto výpovědí
žalobce pak koresponduje výpověď žalovaného, že pokud splácel „až po uzavření
této druhé smlouvy, bylo to stále na vrub smlouvy skutečně té první“. Odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalobce (viz podání ze dne 23. 5. 2002), že
jelikož žalovaný řádně neplnil smlouvu z roku 1994, „dohodli se účastníci v
roce 1998 na zcela nových podmínkách“; taktéž nepřihlédl k tvrzení žalovaného
přednesené u jednání dne 3. 5. 2002, že podle smlouvy ze dne 18. 6.
1998
„peníze žádné neobdržel a nebylo to ani záměrem této smlouvy“; žalobce u téhož
jednání potvrdil, že „novou smlouvu o půjčce uzavřel se žalovaným proto, aby o
své peníze nepřišel“. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. (§ 34
obč. zák.). Sama okolnost, jak je právní úkon označen, není pro jeho posouzení
rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo
skutečně projeveno. Projev vůle musí být vykládán podle interpretačních
pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku, a to i tehdy,
obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215,
jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení §
35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li
pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu
objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního
úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu
právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Následné chování účastníka právního úkonu je relevantní při výkladu projevu
jeho vůle [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33
Odo 938/2004]. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že podle smlouvy ze dne 14. 7. 1994 půjčil
žalobce žalovanému finanční prostředky, které měly být vráceny do 14. 7. 1995. Z obavy, aby nedošlo k promlčení dosud nesplněné části dluhu žalovaného, byla
dne 18. 6. 1998 sepsána listina označená jako „smlouva o půjčce“, jejímž
obsahem je prohlášení, že účastníci této smlouvy činí nesporným, že dnešního
dne půjčil Ing. J. K., CSc., M. D. částku 46.000,- DEM (čl. I.). S přihlédnutím
ke shora učiněným zjištěním je nepochybné, že částka 46.000,- DEM nebyla
žalovanému předána. Jestliže právně významným účelem smlouvy je takový účel,
který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z
účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke
smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat (viz rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. srpna 1998 sp. zn. 2 Cdon 736/97), pak účel
sledovaný žalobcem, který byl žalovanému nepochybně znám, směřoval k tomu, aby
nedošlo k promlčení jeho práva na vrácení půjčky podle smlouvy ze dne 14. 7. 1994. Z tohoto pohledu je potřeba vyložit ujednání v čl. I. smlouvy ze dne 18. 6.
1998 nikoliv jako proklamaci skutečnosti, že uvedeného dne žalobce předal
žalovanému částku 46.000,- DEM, ale že k tomuto dni má vůči němu pohledávku v
uvedené výši; výpovědi obou účastníků řízení jsou shodné v tom, že ekonomickým
účelem (kauzou) smlouvy ze dne 18. 6. 1998 nebyla půjčka peněz žalovanému. Nejde pak o otázku simulace či disimulace právního úkonu (§ 41a odst. 1 a 2
obč. zák.), nýbrž o výklad projevu vůle účastníků smlouvy, u něhož pochybnosti
o jeho obsahu lze odstranit za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2
obč. zák. Účastníci smlouvy nehodlali zastírat smlouvou ze dne 18. 6. 1998
smlouvu jiného typu, chtěli kapitalizovat výši dosud nesplněného závazku
žalovaného, dohodnout nové termíny splatnosti (viz čl. II.) a zajištění
zástavním právem (čl. III.) tak, aby nedošlo k promlčení práva žalobce na
vrácení půjčky podle smlouvy z 14. 7. 1994. Na újmu žalobci nemůže být
skutečnost, že listinu ze dne 18. 6. 1998 dosti neobratně formulovala osoba s
právnickým vzděláním. Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů
pominul podstatné skutečnosti. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené
rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho
prostřednictvím se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které
bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím
rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Protože zbývající výhrady dovolatele byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr.
Václav D u d a
předseda senátu